PUSTINA

Rozhovor s pražskou instrumentální kapelou OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP.

Po velkolepém debutu se po dvou letech představují s novou deskou OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP. Povídání o novince bylo nutností, ale bylo by škoda nezabrousit i na jiná témata. Na otázky odpovídal hlavní mozek skupiny Olaf.

Od vašeho debutu „Chakra Meditations“ jste přicházeli v podstatě každou chvíli s nějakým novým materiálem, samotná koncepční deska pak vyšla během roku… z tohohle pohledu nastala největší pauza, kterou ukončuje nová deska. Jak bys popsal stav mezi „The Feathers of Oblivion“ a „Temple of Serenity“? Jednalo se o určitou formu odpočinku, nebo si to prostě tak život vybral a vy jste neměli na kapelu tolik času atd.?

V tom mezidobí se stalo dost věcí. Jedna z těch zásadních samozřejmě byla změna na místě basáka, kdy jsme dva měsíce hledali v českým podzemí někoho, kdo by s náma tu pekelnou káru chtěl táhnout dál. Nakonec se teda nemohla stát lepší věc, než že na to kejvnul můj dlouholetej spoluhráč Hlava a přítel z THE A-BOMB a i FÜNF, mimochodem i bezvadnej kytarista, a začalo to zas všechno dávat smysl. Teď v únoru na Hromnice to byl vlastně rok, co jsme spolu v týhle sestavě a je to, jako kdybychom takhle hráli od začátku. Na kapelu samozřejmě čas vždycky byl a loni se dost hrálo, než jsem v září odjel na čtyři měsíce do Irska, ale i tam se něco připravovalo, chtěli jsme vydat živák z našeho vystoupení na Brutal Assaultu, ale kvůli nějakejm technickejm věcem je z něj jen asi 15 minut, ale i ty jsme využili pro nějakej klip. No a po mým návratu na konci prosince to už bylo překotný připravování na nahrávání „Temple of Serenity“.

Jsem rád, že jsi to zmínil – živé hraní. Loni jste čile koncertovali a dokonce se objevili i na BA. Sice to bylo na té prapodivné K.A.L. scéně, kde se vytloukají bloky noisem a dalším podobným bordelem, ale prostě jste hráli na BA. Když si na ten váš set vzpomenu – žádná kapela, projekt… tam neměla tak nařezáno a když jsem odtamtud odcházel, každý pokyvoval hlavou ve smyslu, že to bylo parádní. Dokonce i můj nezaujatý kamarád říkal: tohle mělo hrát na Octagon scéně mezi hradbama. Jakej to byl pro tebe zážitek být na BA jako muzikant a proč jste teda nehráli na té větší scéně?

K.A.L. rozhodně prapodivná scéna je, ale vlastně mě ty jejich experimenty vždycky dost bavily a pití vodky na gauči u produkce do pěti do rána u techna mi vždycky přišlo jako celkem dobrá kratochvíle... Nicméně i přes to, že se tam vysralo, co mohlo, včetně toho, že jsme přislíbenej basovej aparát z produkce nakonec neměli a museli jsme hrát do linky a vůbec tam panovaly celkem zmatky, to byl zážitek skvělej a pak z tý nahrávky jsem se až divil, jak dobře jsme to zahráli. Většinu koncertů – a kor na festivalech – hrajem totiž v takovým polozvířecím barbarským módu, ideálně po probdělý noci, a Brutal nebyl výjimkou a upřímně před tím vystoupením jsem si říkal, že to nemůže dopadnou dobře. Po první písničce jsem byl už absolutně vyšťavenej s tím, že už dál v tom zamlženým vydejchaným prostoru hrát nemůžu. Ale najednou jsem dostal takovou šílenou pecku energie od lidí zpátky, že jsem to v životě nezažil. A vlastně nikdo z nás moc nevěděl, co se děje, tak jsme se na sebe podívali s basákem, co to má kurva bejt a všichni jsme věděli, že to bude alright. Na větší scéně jsme nehráli, protože nás tam nikdo nepozval, to je asi ta nejjednodušší odpověď a na KALu jsme hráli vlastně kvůli Arkhamům, který ji dělaj, díky Přemku a Majdo!

Ještě bych jednou otázkou zůstal u těch koncertů. Jak ty vidíš vaší kapelu ve smyslu hraní na festivalech? Když se na to podívám z jakékoliv strany, můžete hrát v podstatě všude, aniž byste tam působili nepatřičně. Kromě BA jste si zahráli na Hradbách samoty, na Mighty Sounds... ale tím to nekončí. Kde všude je ještě pro OOATBBT místo a kam až byste to reálně chtěli dotáhnout, co se týká koncertních pódií?

S náma je to takový zvláštní. Já mám právě úplně opačnej pocit, že působíme všude absolutně nepatřičně a pak se hodně divím tomu, že jsme se tam líbili. Stylově nám ale asi pořád nejvíc sednul ten BA a potom Hradby, který jsme letos měli otvírat. Místo je samozřejmě tam, kde nás budou chtít, občas říkám, že když tam mohli hrát DROM, tak tam můžeme hrát taky, ale rozhodně je teďka muška namířená ven na mety typu Finki festival, něco od Chaos Theory nebo proč ne Desertfest... Ale jinak je samozřejmě teď prioritní nahrazení našeho zrušenýho tour, tak snad to nebude trvat dva roky, jak straší plukovník zemanovec Prymula…

Píšeš o zrušeném turné, což je pech. Zaregistroval jsem, že se mělo jednat o výjezd za hranice. Padaly jména států jako Švýcarsko, Polsko a dokonce tam figurovalo Rusko – Moskva. Jak se tohle dlouho plánovalo, co to mělo být za turné (vy jako hlavní kapela, nebo společně s někým…) a jestli můžeš něco napsat k té Moskvě, což zní vedle těch ostatních destinací z jistého úhlu pohledu dost zajímavě?

Jako v naší situaci se ocitla bohužel fůra kapel a není to nic závidění hodnýho. Plánovalo se to vlastně tak, jak děláme všecko – čirý DIY. Lidi znaj lidi a potom už víš, komu napsat, kdo ví a tak. Vlastně to bylo všechno na nějaký bázi spřízněnejch kapel (jako v Polsku), nebo klubů (jako ve Švýcarsku). Na to Rusko jsem se těšil fakt nejvíc i proto, že jsem fanoušek románů Metro 2033 a lidí z Quiasum music, který nás tam zvali a snažili se pro nás udělat první poslední. V Moskvě jsme měli hrát ještě s RE-STONED, který považuju za jednu z nejlepších nejen ruskejch, ale stoner/psychedelic kapel vůbec a s Andrejem, kterej nás tam pozval, jsme se seznámili na těch předloňskejch Hradbách samoty a prostě jsme si s ním a jeho ženou padli do noty.

Cizina zatím vypadá špatně, ale co snad půjde v relativně normálním časovém horizontu uskutečnit, by měl být váš křest, který se měl odehrát začátkem dubna. Jak je u vás pravidlem, mělo se jednat zase o velkou parádu. Co jste měli všechno v plánu? A doufám, že se to vše uskuteční akorát v jiném termínu.

Měl a snad se uskuteční dřív než na podzim... Za sebou máme stream z naší milovaný Raketový základny v Bratronicích, kde se mimo jiné pořádá i festival Junktown a i když nejsem moc příznivcem toho koukat na kapely, jak hrajou pro nikoho, tak jsem moc rád, že jsme si mohli takhle pomoct, protože i Základna je teď s akcema v háji. Jinak tu show v menším vlastně mohli lidi vidět už na tom zmiňovaným Brutale nebo na Soulbondingu loni v září, kde naše kamarádka a úžasná umělkyně Sikra vymyslela a dala dohromady koncept „tří smrtek“, kterej se hodně váže k tématu naší desky. K tomu jsme ještě pozvali krom projekce i našeho kamaráda, kterej tu asi jedinej v republice dělá liquid light show pod značkou Weird Visuals a ten analog promítanej do mlhy na kapelu a tři holky v maskách prostě vypadá fantasticky.

Ta akce na základně z tepla mé posluchárny vypadala skvěle, vyloženě mě svrběly prsty, jak jsem tam chtěl s váma být. Jaký to byl pocit hrát koncert do prázdna? Z pohledu na monitor mě to bavilo, i když stejně jako ty jsem skrz tyhle live streamy skeptický a vlastně to byl můj první koncert, který jsem dokoukal celý. Jak sis tenhle nevšední zážitek vlastně užil? A co říkáš na to, že nechybělo moc a mohli jste patřit mezi vyvolené, kterým přerušila koncert policie.

Ono vlastně z pohledu od nás se to moc nelišilo od normálního koncertu, všecko je v mlze, svítí na tebe světla a já navíc nemám brejle, tak to bylo vlastně úplně běžný, jen teda s tichým publikem.
A jinak jsem si to teda užil dost, protože všechno bylo v dost profi rovině – stream dělali kluci z Audiolightu, který si mohli kvůli krizi půjčit výborný vybavení a navíc i měli čas dělat tenhle kšeftík, protože jinak bychom si je samozřejmě dovolit nemohli. Tu policii jsem vůbec nezaregistroval, ale údajně nás samozřejmě někdo udal, naštěstí z naší strany bylo všechno v takovým pořádku, že se pořádkové síly jen podívaly na pár lidí s rouškama a jely pryč.

Celou dobu tady brousíme hrany kolem toho, co je hlavním tématem našeho rozhovoru. Nová deska. Jak je u vás pravidlem, nic není náhodné, vše má nějaký smysl atd. Můžeš poodhalit tématické pozadí „Temple of Serenity“?

„Temple of Serenity“ je moje hodně osobní věc a už od začátku jsem k tomu přistupoval tak, že pokud kluci řeknou, že to není „jejich věc“, tak tu desku chci natočit i jako sólovku. Jsem klukům vlastně hrozně vděčnej za to, že řekli, že do toho půjdou, protože nějaký tvůrčí fluidum je pro mě vždycky lepší ve víc lidech. Celej ten „příběh“ se začal psát předloni v září, kdy mi umírala moje milovaná babička. Ležela ve špitále po mrtvici, nemohla mluvit a měla ochrnutou půlku těla, ale v očích bylo vidět, že všechno dobře vnímá, slyší a chápe. Ta bezmoc, že se chceš nějak vyjádřit a to tělo tě zradí a nemůžeš a vlastně to vědomí, to „ty“, je ve vězení toho umírajícího těla, mi přišlo daleko děsivější než smrt jako taková. I proto ten název – tělo je sice chrám, ale je tichý. A nemůžeš s tím vůbec nic dělat.

Jak na tohle navazuje grafická stránka? U minulé nahrávky to bylo poměrně jasné. Jak teď Irma – vaše grafička – pracovala s tím tématem? A jak vzniká vaše spolupráce? Necháváš jí tvůrčí svobodu, nebo se jí snažíš nasměřovat?

To je spíš otázka na ni. Vždycky něco dáme spíš tak společně dohromady, já mám většinou nějakou vizi, ale jsem téměř výlučně audiální člověk a výtvarnýmu umění vlastně nerozumím, i když ho mám rád a působí na mě. Takže je lepší, když to nechám odborníkům. Tady se na zadní straně obalu objevují i výtvory právě Sikry, takže je to taková hudebně-výtvarná spolupráce, za kterou jsem hrozně vděčnej, šťastnej a hodně mě baví.

Další novinkou je zvuk. Ty jakožto člověk zvukařiny znalý jsi měl určitě jasnou představu, co chceš a co ne? Nevím, proč jste se svěřili do rukou profi studia, ale napadá mě, jestli to nějak nenaráží na limity tvého vybavení nebo něco v tomhle smyslu? A jak probíhala vaše spolupráce s Amákem, dostal od vás volnost, nebo naopak jasné zadání? Byla třeba nějaká deska, která ti rezonovala v uších a ten zvuk jsi v hlavě slyšel a pasoval ti k „Temple of Serenity“?

Já myslím, že do studia musíš jít s vědomím, jak deska má znít. Od zkoušení je zkušebna a ve studiu se podle mě už nemá skládat, musíš  jednoduše vědět, kdy a jakej zvuk má zaznít. Po „Feathers“, kdy jsme vlastně natáčeli čtyřikrát venku, jsme vlastně i chtěli do studia a tolik produkčně neexperimentovat. Měli jsme tři nabídky, z toho jednu z Anglie, ale když nám Amák napsal, že tu desku udělá jako „Bůh svoje děti“, tak bylo jasný, že to má v hlavě podobně v nepořádku jako my. A byla to perfektní spolupráce, kdy ta deska byla vlastně celá hotová za dva velice příjemný dny v Golden Hive, potom jedno odpoledne míchačka a master a už to mohlo jít do výroby. Rád bych řek, že měli všichni nějakou volnost, ale ta deska nemá de facto žádnou produkci, zní vlastně tak, jak nás všech pět v tom studiu to cítilo a i těch dotáček je tam minimálně.
Jinak nějaký reference jsme samozřejmě probírali, ale byly to takový klasický věci typu GONG nebo pro mě třeba VILLAGERS OF IOANNINA CITY, ale po nějakým konkrétním zvuku jsme nešli. Co ale bylo jasný, že tam musí bejt šedesátkovej virbl a hodně reverbu na dechy.

Dvě předchozí otázky se motaly kolem grafiky a zvuku. To oboje koresponduje s tím, že jste novinku vydali na LP. Tady je ta grafika jasná, na jiném formátu lépe nevynikne. Se zvukem je to už kolikrát jiná káva a ne každý dělá zvuk pro LP, i když svoji muziku na tomhle mediu chce mít. V případě předchozí nahrávky jste dělali master na vinyl. Takže předpokládám, že i tentokrát byl záměr, aby deska hezky hrála. Jak ty se díváš na tohle téma? Máme LP, ale zvuk na něm parametrům vinylové desky neodpovídá a naopak?

Jasně a už od začátku bylo jasný, že to bude ten vinylovej formát a i Amáka jsme na to od začátku připravovali. Každopádně jsou vinyly, co jednoduše jako vinyly nezní a tenhle aspekt jednoduše neoblafneš, navíc ta věc je natolik nákladná, že je lepší, aby to dělal člověk, kterej tomu fakt rozumí, než pak koukat doma na dvě stě nehrajících vinylů.

Novinka má vlastně úplně normální stopáž (cca 40 minut). V prvním momentu mě napadlo, že je to nějaké krátké. Jenže to jsem se na to díval optikou předešlé „The Feathers of Oblivion“, která byla minimálně dvakrát delší. Od začátku bylo jasno, že další materiál bude na relativně kratší ploše, nebo to tak nějak samo vyplynulo ze situace?

Nám to vlastně taky připadá krátký... Upřímně řečeno natočit 90 minut muziky, který jsou na „The Feathers of Oblivion“ a ještě v polních podmínkách, protože to je vlastně field recording, bylo hodně vyčerpávající a osobně jsem se do studia, kde na tebe neprší nebo neumíráš vedrem, fakt těšil. Takže pro nás takhle nahrávka byla vlastně určitej odpočinek a možnost to posunout zas trochu jiným – méně vyčerpávajícím – směrem.

Trochu jiný směr jde vystopovat i v hudbě samotné? Cítíš, že je deska „Temple of Serenity“ od minulého materiálu jiná? V minulosti jste do vašeho základního stavebního kamene, který tvořil psychedelický rock, umně implantovali různé žánrové odbočky a propojili dost stylů, aniž by to na celek působilo nepatřičně. Naopak ten mix byl tak přirozený... V tomhle směru je novinka víc semknutá? A jak bys ji ty popsal, co se týká žánru? Ten psychedelický rock je podle tebe základem pořád?

Rozhodně si myslím, že je víc ukotvená v nějakým žánru. Oproti „The Feathers of Oblivion“, který kopírovalo naše inspirace ročníma obdobíma, je „Temple of Serenity“ daleko víc hluboká deska, kde je i dost ticha. Psychedelie rozhodně je pořád přítomná, ale určitě ne ve stylu hipízáckejch juchaček, spíš ve smyslu podívání se do temnějších koutů tý psýché, kterejch se leckdo i bojí.

Ty jsi poměrně otevřená osoba, co se poslechu potažmo tvoření hudby týká. Žánrově jsi multikulti schopný reflektovat hudbu od Bacha po black metal. Co tě osobně na té „psyché“ hudbě vycházející z muziky, kdy jsme oba byli ještě dávno na houbách, baví? A proč ji máš vlastně potřebu hrát?

No ona teď je spíš velká otázka, co že je to vlastně ta psychedelická muzika. Pro někoho (třeba pro mě) to může bejt i ten Bach... Nemůžu vlastně říct, že bych preferoval nějak tenhle styl na úkor jinejch, ale v hudbě mně osobně jde hlavně o duši, hloubku a pravdu. Nesnažit se nacpat do nějaký škatulky a dělat to, co jde přímo z tebe. Potom už je jedno, jestli děláš punk, crust nebo psychedelii, protože je tam ta pravda. Že z nás jde zrovna tohle, nevím, co říká o nás, ale tak to prostě je…

U nás vlastně neznám žádnou ani podobně hrající kapelu. Je nějaká v zahraničí, ke které vás třeba recenzenti nebo kdokoliv jiný přirovnává? A na to konto ještě poddotaz. Jaké nejzvláštnější přirovnání, škatulku atd. jsi na vaši hudbu zachytil? Spousta lidí má potřebu s vámi zmínit JETHRO TULL, takovýto příměr být tebou by mě asi štval, jak to máš ty? Není to vlastně pochvala?

Jo, JETHRO TULL... Jakmile vytáhneš flétnu a elektrickou kytaru, tak prostě seš v týhle škatulce, ať chceš, nebo ne. Pochvala to asi je, ač mě teda JETHRO TULL už od nějakýho „Aqualungu“ dál moc nebaví, ač teda si jich nějak vážit samozřejmě musíš, ale mně vlastně na tom prog rocku vadí už ta přetechnizovanost a furt vymejšlení toho, jak to udělat ještě zajímavější, nacpat tam tunu nástrojů a podobně. Někdo nás ale přirovnával třeba k MY SLEEPING KARMA nebo k SAMSARA BLUES EXPERIMENT, kam se asi hodíme víc než do škatule 70' prog rock.

Opustíme tvé muzikantské aktivity a ke konci bych ještě rád zmínil tvou moderátorskou činnost. Se Zikym děláte už nějaký pátek čtrnáctideník – podcast Dva kverulanti. Jak vznikla tahle idea mluveného slova o muzice?

Je to vlastně už přes rok a sám se divím, že jsme tak dlouho vydrželi! Jak to vzniklo... Prostě jsme si asi jen chtěli zanadávat na poměry v hudební branži, no...

Facebook

Bandcamp

RECENZE - Temple of Serenity

RECENZE - The Feathers of Oblivion


Zveřejněno: 17. 05. 2020
Přečteno:
357 x
Autor: Coornelus | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

17. 05. 2020 09:32 napsal/a Ozzy
Super
Super kapela! Na novinku se těším.