Vladimír Mišík:  po Andělských hodech  LP a CD reedice  legendární „Dvojky“

Závěr loňského a první polovina letošního roku bezesporu patřily (nejen) z pohledu fanoušků Vladimíra Mišíka jeho skvělému novému albu Jednou tě potkám. Absolutní dominance rockového barda v rámci Cen Anděl 2019, korunovaná ziskem celkem šesti okřídlených sošek, budiž důkazem. Začátek podzimu akcentuje Mišíkův talent tentokrát coby jistotu prvotřídní kvality přetrvávající dekády, když – čtyřicet let od prvního vydání – vychází u Supraphonu na LP, CD a digitálně zvukově i graficky opečovaná reedice jedné z nejdůležitějších položek naší rockové historie; album známé jako Etc... 2. Podívejte se na video upoutávku: http://y2u.be/T4DpoVwkKlg

„Před natáčením alba Etc... 2 se po mnoha změnách v obsazení kapely personální situace stabilizovala. Franta Francl s Vláďou Padrůňkem odešli hrát jazzrock k Martinu  Kratochvílovi a my s Honzou Hrubým jsme zůstali sami. Na různá doporučení jsme vzali Jirku Veselého a bubeníka Jirku Šusteru, od Country Beatu se vrátil Kulich. A byla to pohoda. Hrálo se nám dobře, bylo hodně kšeftů, objížděli jsme, co se dalo – od hospod až po kulturáky,“ přibližuje Mišík atmosféru, jež předcházela nahrávání dnes již legendárního alba v knize Vladimír Mišík / Ondřej Bezr: Byl jsem dobrej, z níž najdete několik úryvků i v bookletu aktuální reedice.

Tamtéž se můžete začíst i do vpravdě vizionářské dobové recenze dalšího letošního laureáta Ceny Anděl Jiřího Černého. Ta původně vyšla v 11. čísle časopisu Melodie v roce 1980 a Černý v ní mimo jiné napsal: „Tahle deska není námět na jednu recenzi. Spíš na esej. A na mnoho životů.“

O jakou kvalitu v případě Mišíkovy „Dvojky“ jde, dokazuje krom Černého slov především hudba sama. Všech devět skladeb, mezi nimiž se skví takové perly jako Nejlepší ženská našich dnů, Taxůvku jsme chytli, Variace na renesanční téma nebo Sladké je žít, má punc mimořádné trvanlivosti. Hudebně a kompozičně je to dílem všech členů kapely plus Jiřího Jelínka, textově pak dílem Michala Staši, Josefa Kainara, Hynka Žalčíka, Vladimíra Merty, Langstona Hughese v překladu Jiřího Valji a v neposlední řadě také Václava Hraběte. Jeho básně Mišík a spol. zhudebnili poprvé právě na Etc... 2.

„Mám takový matný dojem, že jsem Hraběte poprvé četl v nějakém sešitku, který redigoval Mirek Kovářík. Protože se mi moc líbil, pídil jsem se po nějaké jeho sbírce, kterou pak Hanka Herrmannová kdesi vydolovala a přinesla mi ji opsanou na stroji – myslím, že se jmenovala Stop-time. Hrabě mě nadchnul hlavně proto, že oproti Kainarovi, který byl v některých sférách přímo dokonalý, mi úplně dokonalý nepřipadal. To mě na něm přitahovalo. Navíc jsem měl a dodnes mám rád celou tu beatnickou scénu – Gregoryho Corsa, Lawrence Ferlinghettiho, Jacka Kerouaca a iks dalších. Hrabě se mi s nimi zdál příbuzný takovým tím ‚výstřikem emocí‘, tím, jak se jeho básně hemží ulicemi, hospodami, ženskými, alkoholem, jazzem... Myslím, že je to dodneška docela síla,“ vzpomíná Mišík v bookletu v dalším z úryvků z výše zmíněné knihy.

Vzpomínat by se dalo i na hudebníkovi věčné boje s tehdejším státním aparátem a schvalovacími komisemi, které paradoxně stojí za skutečností, že počínaje ‚Dvojkou‘ se  až do čtvrtého Mišíkova alba s Etc... jednotlivé desky pouze číslovaly. „‚Dvojka‘ nedostala žádný název, protože nám ‚vyšší místa‘ na Supraphonu neschválila naše návrhy... Po téhle zkušenosti jsme se už s nikým dál nechtěli dohadovat a desky jenom číslovali,“ vysvětluje Mišík.
  
Tolik k minulosti, která i přes zmíněné nepřízně dala české hudební scéně jeden ze skutečných (blues-)rockových skvostů, jehož lesk přetrvává i po čtyřech dekádách. Nyní navíc s bonusem pro CD a digitální verzi v podobě skladby Šero v kavárně s textem Jiřího Suchého, natočeného v rámci albových frekvencí a samozřejmě také včetně ikonického artworku, který s využitím originálů původního obrazu Miroslava Jiránka revidovali Karel Haloun a Luděk Kubík.

www.supraphon.cz

www.supraphon.com

www.supraphonline.cz

www.youtube.com/supraphon

www.facebook.com/supraphon