29. října 2016 se konala v Brněnském MorsArtu letošní největší akce umělecké skupiny Infernalismus, s názvem Morsi Inferno. Jedním z hlavních bodů celé akce byla vernisáž výtvarných prací členů Infernalismu: Lenky Machové, Jana Bathora Golla, italského malíře Vama Marga a zakladatele celé umělecké skupiny Sandra Dragoje. Jejich díla byla vystavena prakticky po celém MorsArtu, jehož interiér je vhodný k podobným akcím, kde je potřeba příjemná atmosféra.
Morsi Inferno však nebylo jen o vystavování, ale i o hudbě a autorském čtení.
Úvod celé akce obstaralo působivé sólo violoncellisty Ondřeje Zlámala, který se na scéně neobjevil jen jednou, ale i mezi literárními vystoupeními. Na stejný nástroj zahrál i Filip Skřivánek.
Prvním ze čtyř básníků, kteří se na Morsi Inferno objevili, byl William John Walderon, který měl velmi poklidný, avšak srozumitelný projev, a posluchače tak mohl navnadit na další vystoupení. Následným vystupujícím jsem byl já sám, tudíž není vhodné, abych to jakkoliv hodnotil, jen zmíním, že jsem četl hororovou povídku „Escape?“ a musím pochválit publikum, které poslouchalo velmi vnímavě. Druhým básníkem na pódiu byl Zděnek Zelda Záleský, který se prezentoval daleko živočišnějším projevem než jeho předchůdci. Báseň střídala báseň a především se jednalo o sociální kritiku, ale rovněž o humor.
V půl osmé přišlo velké hudební představení a řekněme, že i zlatý hřeb večera. Post-rocková kapela POSTCARDS FROM ARKHAM tu měla svůj akustický koncert ozvláštněný hostující zpěvačkou. Tou nebyl nikdo jiný než zde vystavující výtvarnice Lenka Machová. Hudba POSTCARDS je i v klasické podobě velmi obrazotvorná a zároveň přemýšlivá, akustická verze skladeb ukázala jejich hudbu v jiném světle. Set byl logicky postaven na nejnovější desce kapely „Aeon5“. Chvílemi byla hudba pohodová, jindy se trojice kytar rozbouřila a nebylo možno neobdivovat instrumentální výkony muzikantů. Lenčin andělský hlas nebyl tím hlavním, nýbrž vkusně celý set doprovázel a dokresloval atmosféru a melodie. Bubeníkovi Čepovi zbyl pro akustický set jen jediný bubínek, avšak poradil si s tím velmi šikovně. Přesto si dovolím poznámku, že by nebylo na škodu, kdyby třeba jedna dvě skladby zůstaly jen o akustických kytarách. POSTCARDS i Lenku by člověk poslouchal klidně celý večer, ale jejich vystoupení uteklo velmi rychle a na řadu se dostala opět poezie. A to ne ledajaká!
Petra Polívku jsem před akcí vůbec neznal, avšak po jeho vystoupení chci jít na další. Polívka je básnický uragán, jeho přednes je velmi hlasitý a teatrální. Zároveň však uvěřitelný a chytrý. Jeho básně se dotýkaly sociálních témat, jiné byly spíše pro zasmání, ale u všech platilo, že měly v sobě něco zábavného nebo i k zamyšlení.
Posledním básníkem (i když ne tak docela) toho večera se stal Tomash Rogowski, který sice nebyl tak divoký jako jeho předchůdce, ale i jeho projev byl jedinečný a zajímavý.
V závěru večera scénu opanoval projekt ANGELZONE, který kombinoval elektronickou hudbu a tanec. Hudba to byla temná a přesto podmanivá. Set se skládal ze čtyř částí a v každé z nich vstoupila na podium i tanečnice, která však pokaždé změnila styl tance a emoce, které tancem projevovala. Mísilo se tu chladné industriálno (tanečnice působila až roboticky) a východní kultury (tanec s šátky). Vystoupení to bylo nevšední a hypnotické. Úplně na konec se k ANGELZONE připojil i Sandro Dragoj, který v doprovodu hudby tiše přednášel své verše.
Morsi Inferno skončilo, avšak pocit z něj zůstal. Dnešní doba je materialistická, konzumní a uspěchaná. O to vzácnější jsou chvíle, kdy se člověk může zastavit a obohatit se o něco tak kouzelného, jako je umění. A právě za to je potřeba Infernalismu poděkovat, že skrze něj žije umění dál. Podobné pocity jako na takové akci rozhodně u televize nezažijete.
Tomáš Marton
