Nejbližší koncerty
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
  • 08. 04. 2024Pestilence se vrací do Ostravy! Tentokrát je doprovodí Ca...
TRNY& ŽILETKY Třetí hlas

Na otázky odpovídá kráska Barbora Mochova (zpěv) a vagabund Milan Urza (kytara, zpěv).

Skupina SINUHET na sebe poprvé upozornila v roce 2010 promáčem „Zimní nebe“. Tehdy šlo o projekt kluků z PRVNÍ HOŘE a jejich kamarádů, přičemž hlavní slovo měl zpěvák a kytarista Milan Urza, autor většiny muziky a všech textů v naší mateřštině. O dva roky později už ale stála v čele kapely nová tvář, sličná Barbora, slečna s ruskými kořeny, která anglicky nazpívala dvouskladbový demosnímek, na sklonku roku 2014 pak vyšel debut, pro změnu opět převážně v češtině. Album „Nocturno“ zatím sklízí samé kladné ohlasy, mně se taky líbí, a tak jsem si nejen o něm povídal s Barborou Mochowou a Milanem Urzou.

Barboro, všude se o Tobě píše v souvislosti s ruskými kořeny. Můžeš tohle tvrzení uvést na pravou míru? Kde jsou ty kořeny? Narodila ses v Rusku, nebo v Česku?

Barbora: Z Ruska pocházela moje prababička Žofie. Přišla do Čech, když jí bylo asi patnáct let, a musela se o sebe sama postarat. Stále mám na ni živé vzpomínky, byla mi moc blízká, celá rodina na ni vzpomíná jako na úžasnou dámu a nesmírně dobrého člověka... Cítím ke své prababičce určité pouto, a proto se k ruským kořenům hlásím...

Jak jsi se dostala ke zpěvu? Kdy a kdo odhalil, že máš pěkný hlas? Prošla jsi jako dítě nějakými pěveckými kroužky, sbory?  Docházela jsi na hodiny zpěvu k nějaké učitelce, nebo jsi samouk?

Barbora: Ani nevím, kdy jsem začala zpívat, byla to vždycky moje součást. Poprvé jsem vystoupila asi v 5 letech na „vítání občánků“. (úsměv) Do žádného pěveckého kroužku jsem ale nikdy chodit nechtěla, protože už jako dítě jsem vnímala určitou konzervativnost výuky zpěvu na ZUŠ... nelíbilo se mi, jak zpívají potichu, chtěla jsem hodně křičet, taky jsem kvůli tomu byla na operaci hlasivek (smích). Nicméně hrála jsem 9 let na housle, zpívala a hrála v jednom souboru staré hudby, v patnácti mě pak přijali na Pražskou konzervatoř na obor populární zpěv a od té doby jsem navštěvovala hodiny zpěvu. Minulý rok jsem absolvovala a teď jsem na VOŠ Jaroslava Ježka, moc se mi tam líbí...

Zpívala jsi před SINUHETEM v nějaké kapele?

Barbora: Pouze jako host, SINUHET je moje první kapela.

Milane, jak to přijde, že se k partě vagabundů přidá taková milá slečna? (úsměv)

Milan: Barboru jsme nalákali na slávu, moře peněz a bezstarostnou existenci, a než zjistila, že jsme ji krutě podvedli, bylo už pozdě, protože měla podepsanou doživotní smlouvu. A teď má na krku partu strašlivých vagabundů a už s tím nic nezmůže. Ale skutečnost je taková, že já sám dodnes nechápu, jaké jsme měli štěstí. Víla uprostřed zhýralých rockerů… Jenže pozor, zdání klame a Barborka mezi nás vlastně docela pěkně zapadla, ne že ne!

Barboro, čím Tě kluci do kapely nalákali? Co jsi říkala na starší tvorbu SINUHETA a co na PRVNÍ HOŘI?

Barbora: Do SINUHETA mě nalákal Michal, když za mnou přišel po jednom školním koncertě, kde jsem zpívala a on byl ten večer zvukařem. Musím říct, že to byla neuvěřitelná náhoda, určitě bychom se jindy za takových podmínek nesetkali. (úsměv) Působil na mě mile zajímavým dojmem, vyprávěl mi o představě budoucího SINUHETA, o Urzovi apod. Po první zkoušce jsem si nebyla úplně jistá, jestli se můj hlas k SINUHETU hodí. Na třetí zkoušce jsem se ale do písní tak zamilovala, že bylo rozhodnuto. (úsměv) K rozhodnutí mi taky pomohl Urzův projekt KASPAR MELICHAR, který je mojí srdeční záležitostí... PRVNÍ HOŘI jsem poznala až později. S podobnou hudbou jsem se nikdy nesetkala a byla jsem z toho úplně vyjevená! (smích) A najednou přišel moment, kdy jsem pochopila! Spoustu hodin jsem u hudby PRVNÍ HOŘE probrečela a prosmála se... a to se mi nikdy u ničeho jiného nestalo...

Je styl, jaký SINUHET produkuje, Tvojí krevní skupinou? Jakou hudbu si nejraději poslechneš? A jakou zpěvačku - máš nějakou, o které bys řekla, že je Tvým vzorem, zdrojem inspirace?

Barbora: Myslím, že vzhledem k tomu, že zbožňuju PRVNÍ HOŘI, Urzův sólový projekt KASPAR MELICHAR, a to jsou projekty příbuzné, určitě SINUHET je mojí krevní skupinou. Tehdy bylo otázkou, zda SINUHET a já se spojíme v jedno. Doufejme, že se to povedlo. (úsměv) Moji oblíbenci, kteří na mě určitě také zapůsobili, jsou např.: Antony and the Johnsons, Regina Spektor, Lana Del Rey, Goldfrapp a další. Z českých mám moc ráda Bratry Orffovy a Martu Töpferovou... a potom miluju starou hudbu, nejvíc renesanční vokální polyfonii... (úsměv)

Milane, jak bys popsal stylový vývoj SINUHETA? Když se k vám Barbora přidala, mělo to nějaký vliv na skládání muziky? Asi se dá říci, že jste proti „Zimnímu nebi“ ubrali plyn a muzika je křehčí, zadumanější...

Milan: To je pravda, určitě jsme ubrali plyn. Taky to docela trvalo, než jsme našli patřičný tvar, kdy se její křehký zpěv prosadí v naší poměrně spletité muzice. Museli jsme ubírat, krotit se… a upřímně si myslím, že by to chtělo ještě trošičku dotáhnout. Uvidíme, jak se to všechno vyvrbí.

Taky došlo k posílení autorského týmu. Zatímco dříve jsi skoro všechno táhl Ty, na „Nocturnu“ se realizační tým rozšířil, Michal Mihok napsal více než polovinu skladeb, dvě skladby v cizích jazycích pak opatřili slovy externisté. Když se zastavím u hudby, je zajímavé, jak jste se s Michalem sešli; album je konzistentní, a neřekl bych, že muziku psali dva lidé... To máte tak podobné cítění?

Milan: Ano, na „Nocturnu“ přinesl víc než polovinu motivů Michal. Aranže jsou ale kolektivní prací celé kapely, každý si vymyslí a upraví svoje party a společně se potom ladíme do finálního tvaru. Navíc zpěvové, melodické linky jsme vždycky jak u mých, tak u Michalových písní dělali společně tak, aby si rozuměly s mými texty. Takže ten proces je natolik kolektivní, až se ve výsledku téměř smazaly jednotlivé skladatelské rukopisy. Svou roli jistě hraje i zvuková produkce, která je dílem producenta Martina „Spacoshe“ Peřiny a částečně i mojí maličkosti – společně jsme celé desce vtiskli pokud možno jednotný sound. Ale nepochybně je fakt, že s Michalem perfektně souzníme, a to nejen hudebně, ale i lidsky. 

Kdo má v případě nějakých nejasností poslední slovo? Jste demokratická kapela, nebo jsi to Ty, kdo ve vypjatých momentech (dochází k nim???) bouchne do stolu a rozsekne spory?

Milan: No, to je velmi ožehavá a aktuální otázka. V kapele, kterou jsem založil a vypiplal od prvních krůčků, mě totiž spoluhráči šikanují, při hraní mi strkají jehly za nehty, v opilosti mě po koncertech soukají do dětských sedaček a za halasného smíchu nechávají napospas, a vůbec si mě všeobecně neváží a tropí si ze mě šoufky. Ale já je mám i přesto rád a vše jim odpouštím. Oni zase nemají tušení, že jsem na sebe tajně přepsal veškeré doživotní tantiémy a honoráře. Kdo se směje naposled…

Chápu zařazení jedné skladby v ruštině, jako zpestření to funguje dobře, ale angličtina mi přijde zbytečná a skladba „Feel The Sun“ mě z celého kompletu zaujala nejméně. Přemýšleli jste nad jejím zařazením, nebo nebylo co řešit a bylo předem dané, že tam bude?

Milan: No vidíš, „Feel the Sun“ je osobně moje nejoblíbenější skladba na desce a o jejím zařazení jsem proto samozřejmě neměl nejmenší pochybnosti. Nemám problém ani s angličtinou a navíc autorku Alici Bauer považuju za perfektní textařku. Je to věc vkusu, jako vždy…

Když si čtu Tvé texty, napadá mě, že by obstály i bez hudby, jako poezie. Když je píšeš, přemýšlíš nad tím, aby pasovaly do muziky, nebo to je naopak a zhudebňujete hotové texty?

Milan: Děkuji, to mě moc těší. Ostatně poesii jsem se dříve hodně věnoval, dnes už spíš okrajově, víc mě teď zajímá právě hudební textařství. Pro všechny svoje hudební projekty jsem napsal už přes sto textů a všechny na hotovou melodickou linku; zhudebňovat text jsem nikdy nezkoušel a ani nevím, jestli bych to uměl. A na to, aby text fungoval i samostatně jako taková polo-báseň, vždycky dbám a takové texty mám rád i jako posluchač. Pro mě byla hudba (alespoň ta tzv. „populární“) vždycky silně propojená s textovou stránkou a jako posluchače mě sebelepší muzika se špatným (českým) textem spolehlivě odradí.

Není to sice dogma, ale většina zpěváků si texty nejraději píše sama, aby se s nimi mohli stoprocentně ztotožnit. Ty zpíváš Milanova slova - dá se říci, že to 100% ztotožnění platí? Nebo se stane, že máš s něčím problém a přeješ si, aby Milan něco přepsal, změnil?

Barbora: Je štěstí, že s Milanem máme velmi podobné vidění světa, nedělá mi potíž se ztotožnit s jakýmkoli jeho textem. Moc obdivuju celou Milanovu literární tvorbu, jak romány a básně, tak texty. Když jsem poprvé slyšela KASPARA MELICHARA, ucítila jsem jakousi pravdu, něco, co se nedá vysvětlit, moc mě to vzalo... Já sama mám samozřejmě zase trochu jiné vyjádření. (Milan je extrémní melancholik a milovník absurdity, já taky melancholik, ale trošku víc psychopatickej – úsměv.) To zase ventiluju skrz můj sólový projekt...

Když jsi nahrávala zpěvy, zkoušela jsi hodně poloh či výrazů, ze kterých jste pak vybírali tu nejpovedenější? Nebo jsi to, jak se říká, dala na první dobrou a nic moc jsi nad tím nedumala? Ty zohýbané pasáže (nevím, jak lépe to popsat), které se mi tak líbí a hodně mě zaujaly, si vymýšlíš sama, nebo máš nějakého poradce?

Barbora: Nahrávám většinou už s jasnou představou, jsem docela perfekcionista (Milan se Spacoshem by mohli vyprávět!), nic moc nenechávám náhodě... Milan mi zahraje novou píseň, já se ji naučím, trochu si případně poupravím zpěvovou linku a potom se snažím do ní vložit něco svého, přidám ty „zohýbané“ pasáže a tak podobně... (úsměv) Milan už teď dobře zná můj hlas, takže to jde docela rychle...



Na obalu máte fotku kapely, to už se dneska moc nevidí... Čí to byl nápad? Ono by byla škoda nevyužít tak pěkné promo fotky, které s vámi nafotila Le Monika. Můžeš o té slečně něco prozradit? A kde jste se fotili? Bylo to náročné, nebo spíš legrace?

Milan: Nápad s fotkou na obalu a výběr fotografky jsou dílem Barbory. Le Monika je šikovná fotografka z Jaroměře, která se jinak zaměřuje asi spíš na módní fotografii a ve svém oboru je už dost vyhledávaná. Ostatně doporučuju si její práci najít na internetu. Focení probíhalo v jednom břečťanovém lesíku za Jaroměří, a i když bylo docela intenzivní, celkem jsme si ho užili. Ten den jsme pak s mou druhou kapelou PRVNÍ HOŘE hráli nedaleko na festivalu Brutal Assault, což byla dost vydařená taškařice, takže na celý ten krásný letní den máme pěkné vzpomínky.

Barboro, na několika fotkách toho na sobě zrovna moc nemáš. Jestli se nepletu, jsi zamotaná jen do pár větví břečťanu... Nestyděla ses? (úsměv) Nemáš třeba chuť zkusit modeling? A ještě jedna otázka týkající se vizáže - máš krásně a hodně dlouhé vlasy - jak dlouho Ti rostly?

Barbora: Nestyděla...(úsměv) ač jsem v určitých věcech stydlivá, tak v tomhle ani moc ne... Chtěla jsem, aby to především působilo žensky, jemně. Mohla bych toho na sobě mít víc, a přesto by to mohlo působit vulgárně, víš, jak to myslím... Modeling bych možná i měla chuť zkusit, ale vzhledem k tomu, že v autě skoro ani nemůžu sedět na předním sedadle (smích)... A co se týče vlasů, celé dětství jsem je měla krátké. Byla jsem za kluka po více stránkách, tak si to teď trošku kompenzuju...(úsměv) Už pár let si je nestříhám, užívám si, že jsem žena!

Zahráli jste si i v klipu, jaká to byla zkušenost? Jste s klipem i s odstupem spokojení? Ptám se na to často - má v dnešní době natáčení videoklipů smysl? Vzniká jich hodně, internet je jimi přeplněný, na druhou stranu jak jinak zaujmout pozornost... Byli byste rádi, kdyby se klip dostal do nějakého TV vysílání? (Přiznám se, že v televizi už jsem dlouho žádný hudební pořad neviděl, tak ani nevím, jestli nějaký, kam byste se hodili, existuje...)

Milan: Klip vznikl ke skladbě „Ve střepech“ a není to žádný Hollywood, spíš si na něm ceníme, že je to čistě autorská záležitost kapely, vznikl svépomocí a taky zadarmo. S kamerou nám pomohl kamarád Marek Janoušek, jinak se všeho od scénáře, přes režii až po střih ujal náš bubeník Šimon. Točilo se za nádherného pozdně letního dne a my všechno stihli na minutu přesně, než se strhla průtrž mračen. Přiznám se ale, že názory na klipy obecně se v kapele docela různí – já například jim valnou důležitost nepřikládám a mám raději samotný poslech hudby a vlastní představivost; někdy mě vizuální doprovod dokonce ruší. V dnešní době je ale nějaký ten klípek přeci jenom asi potřeba. „Ve střepech“ běží na několika internetových stanicích a hitparádách, klasické vysílání jsme zkoušeli jen v případě Óčka, kde nám bylo – jak jinak – řečeno, že naše muzika je „přeci jenom až příliš alternativní“. Když tuhle obskurní stanici ale někde omylem zahlédnu, tak mě to ani nemrzí a vlastně i chápu, že tam náš klip nepustí, do tohohle „světa“ my asi vážně nepatříme.

CD vyšlo jen v malém nákladu, primárně je muzika na různých internetových portálech volně k poslechu. Myslíte, že fyzickým nosičům zvoní hrana? A proč máte na CD takové to obligátní varování, že jsou všechna práva vyhrazena, když internet vaši hudbu šíří zdarma?

Milan: Deska „Nocturno“ je na internetu jen volně k poslechu, ne ke stažení – ke stažení ji na portálech Bandcamp a Fair Price Music nabízíme za lidovou stovku. Nicméně pro nás je důležitá samotná muzika a neděláme si naivní iluze, že by se na naší tvorbě dalo něco vydělat, proto jsme jenom rádi, když se jakýmikoliv cestami šíří po světě. To varování na desce je asi jenom taková šablona ze zvyku, kterou tam přilípla naše grafička Petra. A skutečně, deska vyšla jen v malém nákladu, protože fyzickým nosičům opravdu tak trochu zvoní hrana a dnes si je kupují spíš jen nadšenci a sběratelé. Nebylo v možnostech našeho malého labelu Ohňostroj marnosti Rec. vydat drahou výpravnou edici – to třeba dopadne ještě zpětně někdy v budoucnu.

Muzika SINUHETA je dá se říci akceptovatelná i širším okruhem lidí, než třeba PRVNÍ HOŘE. Máte ambice se dostat z undergroundu ven, řekněme do širšího povědomí? Co třeba rádia, zkoušíte je oslovit, aby vysílala vaši hudbu, nebo o to nestojíte? O co vlastně stojíte - jinými slovy - co chystáte, kam se chystáte a kam byste se chtěli dostat?

Milan: To je otázka, která míří do terče. Nebudu zapírat, že dostat se do širšího povědomí by nás těšilo a nebráníme se tomu. Na druhou stranu chceme dělat hudbu přesně podle svého a bez jakýchkoliv kompromisů a ústupků všeobecnému vkusu, tudíž musíme počítat s nějakými limity. A ty jsou, zdá se mi, alespoň tady v té naší zemičce docela omezené. Kapely, které já poslouchám a mám rád, je většinou samy neprolomily, proto si nedělám iluze ani o SINUHETU. Ale nějaká vybraná rádia jsme zkoušeli… samozřejmě, jak jinak, se o nás zrovna neperou. Podle mých informací nás z větších rádií momentálně hraje jen jedno, a to ještě většinou v pozdních nočních hodinách. Inu, Nocturno…

http://www.sinuhetband.cz/
https://www.facebook.com/pages/Sinuhet/112983545406169
http://bandzone.cz/sinuhet

RECENZE
 

Zveřejněno: 01. 03. 2015
Přečteno:
4212 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář