KLADIVO NA PÝCHU

Sobota 15.3.2014, Praha - Rock Café

První (byť na kalendářně) jarní déšť pokropil pražské kočičí hlavy ve chvílích, kdy se kultovní rockový klub na pražské Národní připravoval na interpretaci výběru sebrané lidové slovesnosti karelského národa. Navzdory mimoklubovému podnebí byla atmosféra v místě hudební produkce - slušně řečeno - poněkud "tíživá". Za kvalitní hudbou stojí vesměs krev, pot a slzy; ve studiu i na pódiu, fanoušci sdílí s hudebníky (i když jen zčásti) stejné břímě.

Peripetie, spjaté s nedostatečným výkonem / absencí klimatizace (i když se mi nechce věřit, že by tak významný prvek byl při nedávné rekonstrukci klubu opomenut) neutlumila ani mrazivá produkce sextetu HAMFERÐ. Faerské ostrovy, domov této kapely, skýtají v očích mnohých vyznavačů metalu ideální místo pro zformování vlastního souboru. Souostroví, hostící severskou krajinu - vsazenou na několik mořských skalisek; bohatá historie, průnik několika odlišných kultur - vlastně člověka spíše udivuje, že tenhle autonomní stát má jen sedm v metalu aktivních kapel. I když, na necelých padesát tisíc obyvatel... pódiová prezentace HAMFERÐ byla vcelku přesným ztělesněním mé představy hraní metalové hudby ve střednědobé budoucnosti. Akademický odstup, hudebníci navlečení ve společenský šat; dnes Beatles, zítra Metallica? HAMFERÐ jsou mladou kapelou, přesto stihli během své kariéry zabodovat v prestižním klání "Wacken Metal Battle" - první místo jim vyneslo krom pozornosti ze strany posluchačů i smlouvu pod hlavičkou vydavatelství Nuclear Blast. Dlouhohrající debut "Evst", (pod)laděný v duchu PARADISE LOST nebo MY DYING BRIDE, byl primárním zdrojem jejich pražského vystoupení. Ač se ozývaly hlasy, lkající na monotónnost jejich pódiové prezentace, při pozornějším sledování se daly vystopovat prvky progrese. Hrdelní řev, protkaný klasicky laděným tenororovým rejstříkem přinesl místy vzdálenou vzpomínku na norské LEPROUS, kytarová sekce překvapila komplexnějšími vyhrávkami. Ojedinělá sóla, nesoucí se v pomalejším tempu, byla zahrána precizní technikou, upomínající na Davida Gilmoura - jejich ledové poselství však bylo v naprosté opozici. Jen škoda toho přepáleného zvuku, který je bohužel v tomto klubu evergreenem.

AMORPHIS z principu netřeba představovat - jejich účast v českomoravských kotlinách z nich za poslední léta udělala inventární položku v sestavách tuzemských festivalů; vzhledem k nabitému sálu v Praze to však vypadá, že se hudby těchto Finů našinec jen tak nepřejí. Zatímco pět měsíců zpět byla možnost vidět AMORPHIS v podmínkách festivalového Winter Masters of Rock (a ještě chvíli předtím na Brutal Assaultu), pražská zastávka byla vodou na mlýn pro ty, kteří upřednostňují komornější atmosféru. Pokud lze porovnat zážitek z diametrálně odlišných podmínek, aktuální vystoupení bylo ještě o chlup lepší, než to zlínské (a už to bylo takřka geniální). Setlist byl sice naprosto stejný, ale vzhledem k vysoké úrovni aktuální studiovky "Circle" by tento fakt stavěl do negativu jen hnidopich. Bernou mincí AMORPHIS je entusiasmus, u mnoha kapel s dvacetiletou kariérou vzácný jev. Orchestrální "Shades of Gray" - určená pro nástup skupiny - byla o chvíli později zahráno v plné délce tak, jak je skladba prezentována na desce. Ostrý přechod mezi oběma verzemi vygradoval napětí, které se s postupujícím časem a blížícm se vystoupením hlavní hvězdy večera pomalu hromadilo. Odezva několikasethlavého davu zbortila i poslední kritiky zavilých odpůrců finské šestice - ačkoliv předpokládám, že takoví na koncert nezavítali.

Večer byl rozdělený do dvou bloků, které nesloužily ani tak jako reflexe letité cesty kapely, ale spíše pro krátké oddechnutí hudebníků. První část koncertu se nesla převážně ve znamení éry aktuálního frontmana Tomiho Joutsena; významný part sehrál se svými (zpočátku zvukařem utopenými) klávesovými melodiemi Santeri Kallio. Klavírní předehra k "Silver Bride" i plynulý přechod v režii stejného nástroje mezi jmenovanou skladbou a "Sampo", stejně jako lehké improvizační vsuvky k živé produkci AMORPHIS zkrátka patří. Stejně tak nikdy nevynechají několik písní ze svého raného období - mezi nejvděčnější položku patří samozřejmě "Black Winter Day", které táhne na bezmála dvacet let. K té se ale sextet dostal až ke konci vystoupení; mezitím stačil po hudbě lačnícímu publiku naservírovat lahůdku v podobě "Nightbird's Song", kterou ozdobil Tomi Koivusaari prací s wah-wah pedálem. Teprve ale "Vulgar Necrolatry" (dodnes jsem netušil, že jde ve skutečnosti o předělávku od ABHORRENCE) dostihla vydýchanou atmosféru sálu a rozpoutala v kotli pravé peklo. Třípoložkový přídavek pak nabídl zmoženým davům také klasickou "Sky Is Mine" a "House of Sleep" na úplný závěr. Ač teprve březen, bude těžké tohle vystoupení v letošním roce překonat; a klidně se vsadím, že se AMORPHIS v nejbližších dnech usadí na soupisce nějakého tuzemského festivalu.

Zveřejněno: 18. 03. 2014
Přečteno:
2884 x
Autor: Tomáš | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

18. 03. 2014 13:13 napsal/a Asphyx
tedy
právě jsem si celý report přečetl. Dokonce jsem ho dal několikrát po sobě, protože se mi líbí:)) Kapely sice nejsou zrovna už můj šálek Jacka Danielse, ale napsáno je to moc hezky. Díky za příjemné počtení!