Před více jak dvěma lety jsem právě na tomto místě dosti hořekoval nad tím, jak mne poslední představení těchto mých trvale oblíbených finských melodic death metalistů nebaví, jak si přeji, aby se vrátili ke svému staršímu zvuku a kdesi cosi.
Přesto, když bylo před dlouhými měsíci oznámeno chystané album, z nějž se posléze oficiálně vyklubalo „One For Sorrow“, i navzdory značné počáteční skepsi jsem musel později sám sobě přiznat, že se nakonec docela i těším. Koneckonců, zavrhnout tyto bezesporu talentované Finy po jednom neúspěchu (a to ještě velmi subjektivně hodnoceném) by byla přeci veliká nerozvážnost.
Dosti chladně, poněkud nevrle, nepřesvědčen dvěma samotné album předcházejícími singly „Unsung“ a „Through the Shadows“ jsem tedy vkládal CD do přehrávače – a teď to na mě vybalte kluci.
Jak je u formace zvykem, jako takový předkrm před hlavním chodem nabízí epicky laděné intro, jež se tentokrát zove „Inertia“ a ač co do atmosféry opět hodně podobné, rozhodně mne nadchlo o poznání více než dva roky staré „Equivalence“. Líbí se mi ono spojení klasických Insomnium s pochodovými rytmy ála Ghost Brigade – je nad slunce jasné, že se tato finská tvůrčí klika (Omnium Gatherum, Inso, GB, Swallow The Sun, Before The Dawn) v mnohém vzájemně inspiruje – a víte co? To není ve výsledku vůbec špatně.
Pokračujeme ve středních tempech „Through the Shadows“, kterou mezitím formace stačila vypustit coby singl pro novinkové album, poměrně jasně navazující na předchozí Across The Dark, dokonce s přítomnými clean vokály, jež tentokrát ve velké míře obstarává (podobně jako, byť celkem sporadicky, naživo) kytarista a skladatel Ville Friman, a za mě se jedná o takové to typické mdm sádlo máslo, které sice představí solidní technickou vyhranost (o níž pochopitelně nikdo nepochybuje), ovšem zároveň se svou rozjásaností snaží zařadit někam po bok finských gothic/mdm smeček. Celkem nuda ve stylu "Where The Last Wave Broke", co si budeme nalhávat. Navíc zlomy skladby? Veškeré žádné.
Ale pozor na „Song of the Blackest Bird“ úvodní rozehra, jež následuje rychlý výkop – to vše by zkušeným insomniakům mělo připomenout výtečnou záležitost Drawn To Black a skalními milovanou nahrávku Above The Weeping World – když poté přichází recitativ dvorního pěvce Niilo Sevänena, podporován následnými hyper melodickými vyhrávkami ve stylu epických pasáží Amorphis, říkám si, že Insomnium jsou konečně zase zpátky ve formě.
A opravdu – pánové si projíždějí melodicky šlapavými krajinami, tu zpomalí, tu přišlápnou plynový pedál k podlaze, jak rychlé, tak pomalé pasáže jsou ovšem v dokonalém poměru a tvořený celek vyznívá velmi koherentně. Navíc melo - epika v tuhle chvíli dosahuje netušených rozměrů a fanda tak má pocit, že si brzo ucvrnkne do trenek. Jednoduše nejlepší kompozice One For Sorrow a připomínka starých dobrých časů, kdy kluci kašlali na mainstream a jeli si to svoje. Bezvadné.
„Only One Who Waits“. Po nudném úvodu to bicmen Markus Hirvonen rozjede na plné obrátky, Nillo započne growlovat jak smyslů zbavený a oba kytaristé začnou trylkovat o sto šest. K tomu výborná repetice i chorus, žádné čisté vokály, nic podobného. Připomíná schopného hybrida minulého alba a toho předchozího, to vše masivně podporováno decentními, přesto krajně zajímavými symfo podklady, skladba se navíc může pochlubit podobně výborným závěrem, jako v minulosti třeba „Last Statement“ (na tu ještě poměrně dost ztrácí), či „In the Groves of Death“ (tam je to už těsnější souboj), v němž mimo jiné dostane prostor i veskrze rockové sólo. Další, snad až obdivuhodně rozjetá skladba, po skutečně nemastně-neslaném úvodu.
„Unsung“. Hm, tady mám trochu problém. Jednak mne naprosto nebaví čisté vokály ve zlomu, mající za cíl jaksi nabušit chorus, to aby se líbil i příznivcům severského folk (taky death) metalu, ale také sloky mi přijdou, co do melodií, již poněkud hodně vyvařenou polívčičkou. Jistě – tapping má rád každý a pánové tapují o sto šest, ovšem leady tedy dosti slaboučké. V každém případě ve srovnání s ostatními zástupci žánru současného mdm pořád jednoznačný nadprůměr a symfonika v pozadí opět dokonale sedí.
„Every Hour Wounds“ – toť klasická hopsačka ve stylu „Killjoy“ či „Closing Words“ (tady je ta podobnost o dost větší), poznávací styl kapely v podobě neustálých vyhrávek v pozadí je právě v této kompozice velice patrný a fakt, že Villemu nevadí, ani když se zstaví rytmika a vyhrává si dál (inu, musí to tam „narvat“
), je dalším bodem plus. Obrovské uklidnění alba tak přichází s moderně znějícím přemýšlivým intermezzem „Decoherence“, zosobňujícím ve tvorbě formace určitou novotu, přesto neustále se přidržujíc jejich dávno nastoleného stylu.
Prostě parádní předvoj středně tempé vele epické sedmi minutovky „Lay the Ghost to Rest“, spojující to nejlepší z finského metalu a švédského prog feelingu formace Dark Tranquillity (prostřednictvím synthů).
Mimochodem, právě prostřední pasáže, které jsou lehce synthy podporovány jsou asi největším ukazatelem proběhnuvší spolupráce mezi Insomnium a panem Mikaelem Stanne z výše zmíněné formace a pokud bych měl vybrat kandidáta na druhou nejlepší skladbu alba – právě osmá v pořadí by dostala zelenou. Jednoduše mohu prohlásit, že ty stopáží nejdelší hudební útvary jsou na novince zároveň těmi nejlepšími a když posléze přijdou cleany, které tentokrát vlastně poprvé dokonale zapadnou, není co řešit.
Škoda jen, že se s nimi Insomnium nenaučili pracovat podobně i v ostatních tracích, výsledný efekt mohl být ještě o poznání lepší.
Po moc pěkně znějící, ovšem kompozičně spíše průměrné „Regain the Fire“, snažící se o epické vyznění (tato snaha bohužel příliš nevychází, přesto opět pochválím výborné smyčce v pozadí, které na albu snad nikdy nezklamou a z pohledu aranží odvedla formace vskutku vynikající práci) tak přichází již pouze eponymní zavírák „One For Sorrow“, jenž opět hodně připomene první a poslední nahrávku souputníků Ghost Brigade a mně přijde trochu legrační, jak se obě tyhle kapely jistě nejen dílem Aleksiho Muntera (jenž pracuje s oběma formacemi na střídačku) navzájem sbližují a inspirují.
Dvě strany dojmů popsány, album poměrně vychváleno, takže?
Dle mého názoru se One For Sorrow povedlo – pro fanoušky přemýšlivějšího finského melodického metalu s growlem to bude paráda, symfoniky také neurazí, riffy, vyhrávky i kompozice jednoznačně silnější než na předcházejícím Across The Dark, přesto nahrávka nedokáže překonat ve výšinách hudebního nebe se vznášející majstrštyk ATWW, jenž navíc s přibývajícími roky získává onu správně nostalgickou patinu. I tak jsem s albem velice spokojen. 85%
Čas: 53:04
Seznam skladeb:
http://www.facebook.com/insomniumofficial
http://www.myspace.com/insomniumband
Přesto, když bylo před dlouhými měsíci oznámeno chystané album, z nějž se posléze oficiálně vyklubalo „One For Sorrow“, i navzdory značné počáteční skepsi jsem musel později sám sobě přiznat, že se nakonec docela i těším. Koneckonců, zavrhnout tyto bezesporu talentované Finy po jednom neúspěchu (a to ještě velmi subjektivně hodnoceném) by byla přeci veliká nerozvážnost.
Dosti chladně, poněkud nevrle, nepřesvědčen dvěma samotné album předcházejícími singly „Unsung“ a „Through the Shadows“ jsem tedy vkládal CD do přehrávače – a teď to na mě vybalte kluci.
Jak je u formace zvykem, jako takový předkrm před hlavním chodem nabízí epicky laděné intro, jež se tentokrát zove „Inertia“ a ač co do atmosféry opět hodně podobné, rozhodně mne nadchlo o poznání více než dva roky staré „Equivalence“. Líbí se mi ono spojení klasických Insomnium s pochodovými rytmy ála Ghost Brigade – je nad slunce jasné, že se tato finská tvůrčí klika (Omnium Gatherum, Inso, GB, Swallow The Sun, Before The Dawn) v mnohém vzájemně inspiruje – a víte co? To není ve výsledku vůbec špatně.
Pokračujeme ve středních tempech „Through the Shadows“, kterou mezitím formace stačila vypustit coby singl pro novinkové album, poměrně jasně navazující na předchozí Across The Dark, dokonce s přítomnými clean vokály, jež tentokrát ve velké míře obstarává (podobně jako, byť celkem sporadicky, naživo) kytarista a skladatel Ville Friman, a za mě se jedná o takové to typické mdm sádlo máslo, které sice představí solidní technickou vyhranost (o níž pochopitelně nikdo nepochybuje), ovšem zároveň se svou rozjásaností snaží zařadit někam po bok finských gothic/mdm smeček. Celkem nuda ve stylu "Where The Last Wave Broke", co si budeme nalhávat. Navíc zlomy skladby? Veškeré žádné.
Ale pozor na „Song of the Blackest Bird“ úvodní rozehra, jež následuje rychlý výkop – to vše by zkušeným insomniakům mělo připomenout výtečnou záležitost Drawn To Black a skalními milovanou nahrávku Above The Weeping World – když poté přichází recitativ dvorního pěvce Niilo Sevänena, podporován následnými hyper melodickými vyhrávkami ve stylu epických pasáží Amorphis, říkám si, že Insomnium jsou konečně zase zpátky ve formě.
A opravdu – pánové si projíždějí melodicky šlapavými krajinami, tu zpomalí, tu přišlápnou plynový pedál k podlaze, jak rychlé, tak pomalé pasáže jsou ovšem v dokonalém poměru a tvořený celek vyznívá velmi koherentně. Navíc melo - epika v tuhle chvíli dosahuje netušených rozměrů a fanda tak má pocit, že si brzo ucvrnkne do trenek. Jednoduše nejlepší kompozice One For Sorrow a připomínka starých dobrých časů, kdy kluci kašlali na mainstream a jeli si to svoje. Bezvadné.
„Only One Who Waits“. Po nudném úvodu to bicmen Markus Hirvonen rozjede na plné obrátky, Nillo započne growlovat jak smyslů zbavený a oba kytaristé začnou trylkovat o sto šest. K tomu výborná repetice i chorus, žádné čisté vokály, nic podobného. Připomíná schopného hybrida minulého alba a toho předchozího, to vše masivně podporováno decentními, přesto krajně zajímavými symfo podklady, skladba se navíc může pochlubit podobně výborným závěrem, jako v minulosti třeba „Last Statement“ (na tu ještě poměrně dost ztrácí), či „In the Groves of Death“ (tam je to už těsnější souboj), v němž mimo jiné dostane prostor i veskrze rockové sólo. Další, snad až obdivuhodně rozjetá skladba, po skutečně nemastně-neslaném úvodu.
„Unsung“. Hm, tady mám trochu problém. Jednak mne naprosto nebaví čisté vokály ve zlomu, mající za cíl jaksi nabušit chorus, to aby se líbil i příznivcům severského folk (taky death) metalu, ale také sloky mi přijdou, co do melodií, již poněkud hodně vyvařenou polívčičkou. Jistě – tapping má rád každý a pánové tapují o sto šest, ovšem leady tedy dosti slaboučké. V každém případě ve srovnání s ostatními zástupci žánru současného mdm pořád jednoznačný nadprůměr a symfonika v pozadí opět dokonale sedí.
„Every Hour Wounds“ – toť klasická hopsačka ve stylu „Killjoy“ či „Closing Words“ (tady je ta podobnost o dost větší), poznávací styl kapely v podobě neustálých vyhrávek v pozadí je právě v této kompozice velice patrný a fakt, že Villemu nevadí, ani když se zstaví rytmika a vyhrává si dál (inu, musí to tam „narvat“
), je dalším bodem plus. Obrovské uklidnění alba tak přichází s moderně znějícím přemýšlivým intermezzem „Decoherence“, zosobňujícím ve tvorbě formace určitou novotu, přesto neustále se přidržujíc jejich dávno nastoleného stylu. Prostě parádní předvoj středně tempé vele epické sedmi minutovky „Lay the Ghost to Rest“, spojující to nejlepší z finského metalu a švédského prog feelingu formace Dark Tranquillity (prostřednictvím synthů).
Mimochodem, právě prostřední pasáže, které jsou lehce synthy podporovány jsou asi největším ukazatelem proběhnuvší spolupráce mezi Insomnium a panem Mikaelem Stanne z výše zmíněné formace a pokud bych měl vybrat kandidáta na druhou nejlepší skladbu alba – právě osmá v pořadí by dostala zelenou. Jednoduše mohu prohlásit, že ty stopáží nejdelší hudební útvary jsou na novince zároveň těmi nejlepšími a když posléze přijdou cleany, které tentokrát vlastně poprvé dokonale zapadnou, není co řešit.
Škoda jen, že se s nimi Insomnium nenaučili pracovat podobně i v ostatních tracích, výsledný efekt mohl být ještě o poznání lepší.
Po moc pěkně znějící, ovšem kompozičně spíše průměrné „Regain the Fire“, snažící se o epické vyznění (tato snaha bohužel příliš nevychází, přesto opět pochválím výborné smyčce v pozadí, které na albu snad nikdy nezklamou a z pohledu aranží odvedla formace vskutku vynikající práci) tak přichází již pouze eponymní zavírák „One For Sorrow“, jenž opět hodně připomene první a poslední nahrávku souputníků Ghost Brigade a mně přijde trochu legrační, jak se obě tyhle kapely jistě nejen dílem Aleksiho Muntera (jenž pracuje s oběma formacemi na střídačku) navzájem sbližují a inspirují.
Dvě strany dojmů popsány, album poměrně vychváleno, takže?
Dle mého názoru se One For Sorrow povedlo – pro fanoušky přemýšlivějšího finského melodického metalu s growlem to bude paráda, symfoniky také neurazí, riffy, vyhrávky i kompozice jednoznačně silnější než na předcházejícím Across The Dark, přesto nahrávka nedokáže překonat ve výšinách hudebního nebe se vznášející majstrštyk ATWW, jenž navíc s přibývajícími roky získává onu správně nostalgickou patinu. I tak jsem s albem velice spokojen. 85%
Čas: 53:04
Seznam skladeb:
- Inertia
- Through The Shadows
- Song of the Blackest Bird
- Only One Who Waits
- Unsung
- Every Hour Wounds
- Decoherence
- Lay the Ghost to Rest
- Regain the Fire
- One For Sorrow
http://www.facebook.com/insomniumofficial
http://www.myspace.com/insomniumband
