Ihned na začátku tohoto pojednání uvedu, že jsem si vědom toho, že se mnou mnozí čtenáři jistě budou nesouhlasit. Právě pro ně totiž tahle deska bude jistě tou nejpovedenější, maximálně dvojkou v historii kapely z finského města Joensuu, kapely, která pro mne znamenala po období, kdy jsem se melodic death metalu z daleka vyhýbal a poslouchal čistě nemelodické death metalové kapely, jakousi novou vlnu zájmu o tento, v posledních letech tak zatraceně provařený styl.
Imponovala mi typicky finská zádumčivost, jež je ve tvorbě Insomnium vždy v nějaké míře přítomna, leč ne všichni posluchači ji mají tendenci uznat. Dle mého se nejvíce projevila s alby „Since The Day It All Came Down“ (2004) a hlavně ještě nedávno posledním válem „Above The Weeping World“ (2006), počinem, kterým u mne kapela nasadila laťku zatraceně vysoko a zařadila se mezi hrstku alb, jež si ode mne vyslouží 10/10 i po několika stovkách posleších. Ano, tak dobré to bylo a já jsem tak úpěnlivě zhlížel k roku 2009 a novému albu, jednoduše nazvanému „Across The Dark“ s tím, že mne Finové opět uhranou modifikovanými riffy starých desek In Flames a novějších Dark Tranquillity, okořeněnými pro mne jasně čitelným melodic doom metalovým přístupem. Chlapci v rozhovorech slíbili větší příklon k symfonice (což jsem rozhodně vítal, již minulá alba vždy minimálně s cellem beztak koketovala) a ke konci nahrávací session oznámili přídavek v podobě čistých vokálů, jež byly navíc dělány třetí stranou, a to už mne tedy nadchlo o poznání méně.
Nu což, řekl jsem si po zralé úvaze, jsou to mí milovaní Insomnium, určitě to nakonec zbastlí tak, že to bude opět skvělý hudební zážitek na mnoho večerů. Natěšen jsem vynechal veškeré chabé pokusy o poslech pofidérních promo nahrávek a počkal na originál, abych jej posléze poslechl, párkrát v hlavě převrátil a.. takřka celé vyplivl.
Proč? Vždyť předchozí album je mé nejoblíbenější a nová nahrávka se vlastně vůbec neliší, říkáte si? Místo geniální instrumentálky „Gale“ z minula tu máme taktéž pouze šeptanou „Equivalence“, místo koncertní melodic death metalové tutovky „Mortal Share“ „Down With The Sun“ a singlovku „Where The Last Wave Broke“. „Co mu tedy zase vadí,“ lze se ptát.
Hloubka. Insomnium se s novým CD „konečně“ vydali směrem, jenž je má od spíše při zdi se držícího Candlelightu dostat kamsi k větším žralokům hudebního průmyslu. „Dokázali to Amon Amarth, proč ne my, když hrajeme melodic death metal,“ řekli si asi kluci a podle toho také jednají. A prochází jim to.
Po, na první poslech opět skvěle technicky zvládnuté „Down With The Sun“ s decentními orchestrálními party a pro kapelu typickými valivými riffy přichází „Where The Last Wave Broke“, kde growlujícího basáka Niilo Sevänena poprvé v historii kapely doprovázejí regulérní čisté vokály Julese Näveriho (Enemy Of The Sun“). Vše výše popsané se pak děje, podobně jako v případě krajanů Before The Dawn, zásadně v refrénech, což je v melodic death metalu věc tak profláklá až.. nemám slov. Ano, člověk má pocit, že vše je skvělé, melodické linky jsou vskutku dobře napsané, ale pro starší fandy Insomnium tam jednoduše něco nesedí. Těch několik vteřin refrénu se dá přežít, ovšem zbytek – zbytek je jednoduše DT ripoff jako blázen – melodické riffy nejklasičtější a ačkoliv naživo to stále funguje, geniality předchozího počinu to jednoduše nedosahuje. Zní to tak prvoplánovitě a prázdně..
Doufám, že následující „The Harrowing Years“ mi zavře mou věčně nespokojenou tlamu a já znovu prohlédnu přes závoj průměru a spatřím slunce geniality. Šepty, vybrnkávané akordy, decentní klávesy v pozadí (Aleksi Munter – Swallow The Sun), refrén a já se opět nudím. Výborné texty, jež byly vždy poznávacím znamením této bandy a připomínají spíše poezii než nějaké zpívánky, jsou zpět, silné jako vždy, ovšem ty refrény.. marná sláva, ale všechna ta textová nádhera je pak pouze rozbřednuta při těch pár slovech, jež se neustále opakují. Valivá sedmiminutovka s průměrným nasazením a klasickými mdm riffy, které známe již z Jesters Race, ničím unikátní či zajímavá. Ve druhé půlce se konečně (snad poprvé za celou dobu a to samotné už je na pováženou) dočkávám oddychové pasáže, které tak dobře známe a máme rádi již z předchozích alb a já tak trochu smutně podotýkám, že čtyřka mi prozatím nezavřela nic a já stále kafrám a naříkám.
Tím, co mne trochu pozvedne a umlčí je tak až rychlovka „Against The Stream“, jež odstartuje podobným stylem jako vynikající vypalovačka „Closing Words“ z alba „Since the Day It All Came Down“ . Melodic death metal v tom nejklasičtějším slova smyslu, finský cit pro jemnou melodiku, sehraná a secvičená parta profesionálů, kteří prostě umějí napsat silnou skladbu, jako kdyby se nechumelilo, skvělá uklidňující pasáž, podepřena opět decentními a veskrze podařenými klávesami (připomenou souputníky Omnium Gatherum), poslední tři minuty šestiminutové kompozice plné naprosté NÁDHERY, hudební laskomina jako blázen a píseň, jež jakoby snad ani nepocházela z tohoto, pro mne v globále šedivého, alba. ZATRACENĚ, tohle je opravdu skvělé zakončení, slintám blahem nad božskými aranžemi, silnými riffy, unikátním growlovaným recitálem Nilla a vůbec v této chvíli – nad INSOMNIUM. Jen houšť a větší kapky, okamžitě zařazuji skladbu jako nejlepší, co jsem z této nahrávky slyšel a jedu desku znovu několikrát dokola.
Šestka „Lay Of The Autumn“ se pak snaží pokračovat tam, kde předchozí božárna skončila a ani se chlapům nedivím. Znovu staří In Flames, pompézní symfonika, plnokrevný valivý death metal té nejvyšší kvality, akustické pasáže, jež připomenou začátek mého oblíbeného fláku „Disengagement“ , vše na svém místě. Bohužel, děvět minut je na tuto kompozici až příliš a po pěti tak začnete pociťovat jakýsi stereotyp a pocit, že jste vlastně celé poselství již slyšeli a nechce se vám zaobírat se skladbou dále. Přesto však příjemný poslech a rozhodně to lepší z AtD. Hlavně v druhé polovině Insomnium opět nasadí ke zdrcující rifáži a že je to jízda – to snad nemusím ani v nejmenším zdůrazňovat. Proč tak pozdě, vážení..
„Into The Woods“ je posléze opět vydatnou melodic death metalovou flákotou bez jakékoliv snahy o znění v typickém stylu kapely.
Příznivci prvního alba „In the Halls of Awaiting(2002)“, jediného pro mne osobně plnokrevného mdm alba v historii kapely si jistě pošušňávají, já, coby fanda hlavně o dva roky pozdější tvorby trochu smutně krčím rameny, naštěstí se pro mne po dvou minutách klasického mdm valení jak jsme ho slyšeli již 1001x objeví přeci jen nějaký záblesk doomové nálady, posléze následují akustické party a já jsem ve svém živlu. Pravda, energie skladby trochu kolísá, ale i přesto je „Into The Woods“ až nečekaně dobrou rychlovkou.
Pokud jsem předchozí skladby (hlavně první ze jmenovaných) vynesl do nebes, v případě posledního, téměř šestiminutového opusu „Weighed Down With Sorrow“ již budu zase naopak hanit. Nejde pouze o to, že počáteční riff je okopírován z již zmiňovaného geniálního intra „Gale“ (zaposlouchejte se, jsem si jist, že jistou podobnost zachytíte sami), ale ani samotný poslech nikterak zábavný není. Stokrát raději si pustím starší album od této sebranky, než právě tento track. a pokud by se mne týkalo – nemusel by na albu být vůbec. Akustické party jsou hezké, ovšem když na ně nenavazují silné riffy, jako v případě vlastně komplet celého ATWW, je u mne něco špatně.
Zvukově je na tom nahrávka velmi dobře, nahrávalo se ve finském Fantom Studios a to zatraceně dlouho. Všem nástrojům se proto dostalo patřičné péče a basa, bicí, kytary - vše pěkně čitelné a smíchané. Výsledek je tedy rozhodně velmi profesionální a nijak nenarušuje vysoké standarty (snad s výjimkou debutového alba, ale to je opět věc diskuze) kapely .
Zvukem to tedy rozhodně není, ale já osobně jsem dospěl k názoru, že toto album bude určitě modlou pro tisíce a tisíce fanoušků melodického death metalu. Stoprocentně. Mně osobně bohužel odklon od temnější podoby kapely (předchozí ATWW) rozhodně nesvědčí, ale je to čistě subjektivní názor. V porovnání s ostatními finskými epigony slavných kapely jsou však Insomnium stále ještě i v mých očích o několik koňských délek napřed, ovšem sami sobě dle mého názoru udělali s novým albem spíše medvědí službu. Míří na masy, ale opomíjejí nás fanoušky vynikající, zamyšlené a melancholické krásy ze studené tundry. Pro mne sedm, objektivně minimálně osmička. Tak jim jí dám, ačkoliv mám pocit, že se mi má dosud oblíbená kapela nějak vzdaluje a opět budu muset hledat vhodnou alternativu. Uvidíme..
P.S.: Bonus tracky samozřejmě mám, ale nehodnotím, jelikož jednoduše nejsou součástí základní výbavy CD. Into The Evernight je jednoduše předělané demo skladby "In the Groves of Death" tak, jak jej kapela komponovala během nahrávání StDIACD. To abych vám ušetřil hledání.
Čas: 45:40
Imponovala mi typicky finská zádumčivost, jež je ve tvorbě Insomnium vždy v nějaké míře přítomna, leč ne všichni posluchači ji mají tendenci uznat. Dle mého se nejvíce projevila s alby „Since The Day It All Came Down“ (2004) a hlavně ještě nedávno posledním válem „Above The Weeping World“ (2006), počinem, kterým u mne kapela nasadila laťku zatraceně vysoko a zařadila se mezi hrstku alb, jež si ode mne vyslouží 10/10 i po několika stovkách posleších. Ano, tak dobré to bylo a já jsem tak úpěnlivě zhlížel k roku 2009 a novému albu, jednoduše nazvanému „Across The Dark“ s tím, že mne Finové opět uhranou modifikovanými riffy starých desek In Flames a novějších Dark Tranquillity, okořeněnými pro mne jasně čitelným melodic doom metalovým přístupem. Chlapci v rozhovorech slíbili větší příklon k symfonice (což jsem rozhodně vítal, již minulá alba vždy minimálně s cellem beztak koketovala) a ke konci nahrávací session oznámili přídavek v podobě čistých vokálů, jež byly navíc dělány třetí stranou, a to už mne tedy nadchlo o poznání méně.
Nu což, řekl jsem si po zralé úvaze, jsou to mí milovaní Insomnium, určitě to nakonec zbastlí tak, že to bude opět skvělý hudební zážitek na mnoho večerů. Natěšen jsem vynechal veškeré chabé pokusy o poslech pofidérních promo nahrávek a počkal na originál, abych jej posléze poslechl, párkrát v hlavě převrátil a.. takřka celé vyplivl.
Proč? Vždyť předchozí album je mé nejoblíbenější a nová nahrávka se vlastně vůbec neliší, říkáte si? Místo geniální instrumentálky „Gale“ z minula tu máme taktéž pouze šeptanou „Equivalence“, místo koncertní melodic death metalové tutovky „Mortal Share“ „Down With The Sun“ a singlovku „Where The Last Wave Broke“. „Co mu tedy zase vadí,“ lze se ptát.
Hloubka. Insomnium se s novým CD „konečně“ vydali směrem, jenž je má od spíše při zdi se držícího Candlelightu dostat kamsi k větším žralokům hudebního průmyslu. „Dokázali to Amon Amarth, proč ne my, když hrajeme melodic death metal,“ řekli si asi kluci a podle toho také jednají. A prochází jim to.
Po, na první poslech opět skvěle technicky zvládnuté „Down With The Sun“ s decentními orchestrálními party a pro kapelu typickými valivými riffy přichází „Where The Last Wave Broke“, kde growlujícího basáka Niilo Sevänena poprvé v historii kapely doprovázejí regulérní čisté vokály Julese Näveriho (Enemy Of The Sun“). Vše výše popsané se pak děje, podobně jako v případě krajanů Before The Dawn, zásadně v refrénech, což je v melodic death metalu věc tak profláklá až.. nemám slov. Ano, člověk má pocit, že vše je skvělé, melodické linky jsou vskutku dobře napsané, ale pro starší fandy Insomnium tam jednoduše něco nesedí. Těch několik vteřin refrénu se dá přežít, ovšem zbytek – zbytek je jednoduše DT ripoff jako blázen – melodické riffy nejklasičtější a ačkoliv naživo to stále funguje, geniality předchozího počinu to jednoduše nedosahuje. Zní to tak prvoplánovitě a prázdně..
Doufám, že následující „The Harrowing Years“ mi zavře mou věčně nespokojenou tlamu a já znovu prohlédnu přes závoj průměru a spatřím slunce geniality. Šepty, vybrnkávané akordy, decentní klávesy v pozadí (Aleksi Munter – Swallow The Sun), refrén a já se opět nudím. Výborné texty, jež byly vždy poznávacím znamením této bandy a připomínají spíše poezii než nějaké zpívánky, jsou zpět, silné jako vždy, ovšem ty refrény.. marná sláva, ale všechna ta textová nádhera je pak pouze rozbřednuta při těch pár slovech, jež se neustále opakují. Valivá sedmiminutovka s průměrným nasazením a klasickými mdm riffy, které známe již z Jesters Race, ničím unikátní či zajímavá. Ve druhé půlce se konečně (snad poprvé za celou dobu a to samotné už je na pováženou) dočkávám oddychové pasáže, které tak dobře známe a máme rádi již z předchozích alb a já tak trochu smutně podotýkám, že čtyřka mi prozatím nezavřela nic a já stále kafrám a naříkám.
Tím, co mne trochu pozvedne a umlčí je tak až rychlovka „Against The Stream“, jež odstartuje podobným stylem jako vynikající vypalovačka „Closing Words“ z alba „Since the Day It All Came Down“ . Melodic death metal v tom nejklasičtějším slova smyslu, finský cit pro jemnou melodiku, sehraná a secvičená parta profesionálů, kteří prostě umějí napsat silnou skladbu, jako kdyby se nechumelilo, skvělá uklidňující pasáž, podepřena opět decentními a veskrze podařenými klávesami (připomenou souputníky Omnium Gatherum), poslední tři minuty šestiminutové kompozice plné naprosté NÁDHERY, hudební laskomina jako blázen a píseň, jež jakoby snad ani nepocházela z tohoto, pro mne v globále šedivého, alba. ZATRACENĚ, tohle je opravdu skvělé zakončení, slintám blahem nad božskými aranžemi, silnými riffy, unikátním growlovaným recitálem Nilla a vůbec v této chvíli – nad INSOMNIUM. Jen houšť a větší kapky, okamžitě zařazuji skladbu jako nejlepší, co jsem z této nahrávky slyšel a jedu desku znovu několikrát dokola.
Šestka „Lay Of The Autumn“ se pak snaží pokračovat tam, kde předchozí božárna skončila a ani se chlapům nedivím. Znovu staří In Flames, pompézní symfonika, plnokrevný valivý death metal té nejvyšší kvality, akustické pasáže, jež připomenou začátek mého oblíbeného fláku „Disengagement“ , vše na svém místě. Bohužel, děvět minut je na tuto kompozici až příliš a po pěti tak začnete pociťovat jakýsi stereotyp a pocit, že jste vlastně celé poselství již slyšeli a nechce se vám zaobírat se skladbou dále. Přesto však příjemný poslech a rozhodně to lepší z AtD. Hlavně v druhé polovině Insomnium opět nasadí ke zdrcující rifáži a že je to jízda – to snad nemusím ani v nejmenším zdůrazňovat. Proč tak pozdě, vážení..
„Into The Woods“ je posléze opět vydatnou melodic death metalovou flákotou bez jakékoliv snahy o znění v typickém stylu kapely.
Příznivci prvního alba „In the Halls of Awaiting(2002)“, jediného pro mne osobně plnokrevného mdm alba v historii kapely si jistě pošušňávají, já, coby fanda hlavně o dva roky pozdější tvorby trochu smutně krčím rameny, naštěstí se pro mne po dvou minutách klasického mdm valení jak jsme ho slyšeli již 1001x objeví přeci jen nějaký záblesk doomové nálady, posléze následují akustické party a já jsem ve svém živlu. Pravda, energie skladby trochu kolísá, ale i přesto je „Into The Woods“ až nečekaně dobrou rychlovkou.
Pokud jsem předchozí skladby (hlavně první ze jmenovaných) vynesl do nebes, v případě posledního, téměř šestiminutového opusu „Weighed Down With Sorrow“ již budu zase naopak hanit. Nejde pouze o to, že počáteční riff je okopírován z již zmiňovaného geniálního intra „Gale“ (zaposlouchejte se, jsem si jist, že jistou podobnost zachytíte sami), ale ani samotný poslech nikterak zábavný není. Stokrát raději si pustím starší album od této sebranky, než právě tento track. a pokud by se mne týkalo – nemusel by na albu být vůbec. Akustické party jsou hezké, ovšem když na ně nenavazují silné riffy, jako v případě vlastně komplet celého ATWW, je u mne něco špatně.
Zvukově je na tom nahrávka velmi dobře, nahrávalo se ve finském Fantom Studios a to zatraceně dlouho. Všem nástrojům se proto dostalo patřičné péče a basa, bicí, kytary - vše pěkně čitelné a smíchané. Výsledek je tedy rozhodně velmi profesionální a nijak nenarušuje vysoké standarty (snad s výjimkou debutového alba, ale to je opět věc diskuze) kapely .
Zvukem to tedy rozhodně není, ale já osobně jsem dospěl k názoru, že toto album bude určitě modlou pro tisíce a tisíce fanoušků melodického death metalu. Stoprocentně. Mně osobně bohužel odklon od temnější podoby kapely (předchozí ATWW) rozhodně nesvědčí, ale je to čistě subjektivní názor. V porovnání s ostatními finskými epigony slavných kapely jsou však Insomnium stále ještě i v mých očích o několik koňských délek napřed, ovšem sami sobě dle mého názoru udělali s novým albem spíše medvědí službu. Míří na masy, ale opomíjejí nás fanoušky vynikající, zamyšlené a melancholické krásy ze studené tundry. Pro mne sedm, objektivně minimálně osmička. Tak jim jí dám, ačkoliv mám pocit, že se mi má dosud oblíbená kapela nějak vzdaluje a opět budu muset hledat vhodnou alternativu. Uvidíme..
P.S.: Bonus tracky samozřejmě mám, ale nehodnotím, jelikož jednoduše nejsou součástí základní výbavy CD. Into The Evernight je jednoduše předělané demo skladby "In the Groves of Death" tak, jak jej kapela komponovala během nahrávání StDIACD. To abych vám ušetřil hledání.
Čas: 45:40
Seznam skladeb:
- Equivalence
- Down With The Sun
- Where The Last Wave Broke
- The Harrowing Years
- Against The Stream
- Lay Of The Autumn
- Into The Woods
- Weighed Down With Sorrow
