V okamžiku, kdy jsem obdržel nádherným coverem (z dílny studia Killustrations) opatřené, ještě stále relativně čerstvé CD australské kapely Hiroshima Will Burn bylo okamžitě zcela zřejmé, odkud vítr vane, v paměti stále držíce eponymní demo z roku 2006. Po třech letech naprosto žádná změna, moderně znějící deathcore, kterého se na nás v současné době valí tuny a tuny, s vynikajícími technickými výkony, moderním nazvučením, citem pro estetično a emo účesy.
Přesto se pozorný recenzent nemůže zbavit dojmu, že kapely typu The Boy Will Drown a jim podobné technicky deathcoreové spolky, jsou jednoduše jako přes kopírák. Brutálnost bdm, zázemí technického deathu, ba i ty kvalitní nápady ve skladbách mají. Zdánlivě. Kapela na vás vybalí tolik skvěle odvedených growlů Anthony Melbourneho, deathcore slidů/breaků, moderních hooků a všeho toho balastu, co používá každá druhá kapela, že si ani nevšimnete, že ta hudba jaksi postrádá v zásadě to nejdůležitější – totiž duši. Bicman Josh ty super moderní triggery drtí jako o život, kytaristé Tyrone s Amarinem jsou sehraní, společně si prohazují leady, experimentují. Na sólo si samozřejmě nikdo netroufá, jsme přeci v načančaném v deathcoru (maskovaném za technický death metal). Jsou kapely, kterým to prochází náramně (napadají mne třeba Beneath the Massacre), ovšem v případě HWB to ne tak úplně funguje. Jistě, nestane se vám, že byste se dočkali stejného riffu v jedné a té samé skladbě, neřku-li na ploše celého alba, čímž nám jakoby zdánlivě odpadá možnost poslechové nudy. Ano, cítíte správně, to slovíčko zdánlivě jsem tam vložil zcela po právu.
To, že kapel podobného ražení existují ve Státech stovky, ne-li rovnou tisíce, ponecháme stranou. Je to trendy, je to MTV, jdeme do toho. Proti tomu žádná, hudební scéna v těchto končinách (Austrálii nevyjímaje) trendy prostě je – fakt, který lze jen akceptovat. Jde spíše o to, že mladíkům, kteří jsou tak neskutečně technicky našlapaní, nejde vůbec o to, dát scéně okusit něco ze svého (vlastního) umění. Prostě si naposloucháme deathcore, co se nám líbilo, použijeme. Dokonce i ta technická exhibice ve čtyřce „Laberinto“ už byla loni u těch „The Faceless“ a jsem opravdu zvědav, kolikrát to deathcoreoví recenzenti ještě uslyší. Já již mnohokrát zcela jistě ne. Neměl bych na to nervy.
Otázka tedy zní: budeme se v tom stále stejném technickém deathcoreovém marastu brodit ještě dlouho? Či se žánr doplouží někam dále, zanechá své čiré formy, jež již dávno překonala obsah, a konečně se pohne z místa? Podotýkám, že je úplně jedno, jakýmkoliv směrem, ale hlavně někam.
Zpět k albu, potenciál vidím ve dvojce „In Voluptate Mors“, a „Enigmatic Consumption“. Zbytek je jednoduše technický deathcore. Ve všech významech tohoto spojení. Ale co, kapela se mezitím rozpadla, takže si stejně žádné ponaučení z (česky psané) recenze neodnese. Prý z osobních důvodů, nechtěl bych spekulovat o tom, zda kvůli tomu, že si někdo prostě odmítl koupit nový model DC bot. Technicky za osm, obsahově zcela objektivně za 6. Pro úplnost: produkce: Alan Douches (Nile, Dillinger Escape Plan) – zíííív…
Čas: 31:36
Seznam skladeb:
- Methodical Disfigurement
- In Voluptate Mors
- Enigmatic Consumption
- Laberinto
- Martyrium
- Defilement
- Ad Pondus Omnium
- The Black Death
