Málokterý fanoušek kvalitního melodického metalu s napětím neočekával EP „The Restless Memoirs“, jež je k dispozici společně s reedicí debutového alba této italské smečky vedené vynikajícím multi – instrumentalistou Ettorem Rigottim. Tentokrát již bez kumpána Björn "Speed" Strida (jenž se však na nadcházejícím albu „The Isolation Game“ minimálně v úloze hosta stoprocentně objeví), což ovšem není nic divného, uvědomíme – li si, že EP je vlastně kolekcí skladeb, které se na debut nehodily či nevešly (Björn na debutu, jako na prozatím jediné nahrávce, nezpíval).
A není se co divit, jelikož ihned první nálož „Across The Burning Surface“ by se v klidu mohla dostat stejně tak na poslední, pro mne vynikající, album „Mind Tricks“ a nikdo by si ničeho nevšiml. Naprosto dokonalý šlapavý melodeath moderního střihu, geniálně jednoduché a přesto účinné thrashující riffy, decentní klávesy a synthy v pozadí, jako vždy perfektní rytmika. Přiznám se, že od první do poslední minuty je tato skladba dokonalým útvarem a již několik měsíců si nad ní spokojeně pokyvuji hlavou. No, povést se takhle celá „Hra“ tak máme radost. Opravdu hodně velkou.. Tah na branku staré skladby v novém podání je vůbec srovnatelný s vichřicí většího formátu. Ladná jízda mořem skvěle poslepovaných a pevně semknutých riffů, typický vokální perfekcionismus, kdy se jedna vokální linka dynamicky vrství na druhou, parádní rockový drive a neodmyslitelná technika. To vše Disarmonia Mundi mají a také to umějí jaksepatří prodat. Tuto skladbu doporučuji všema deseti a pro mne osobně je vlastně tím nejlepším, co bylo (nejen) letos v žánru melodického deathu nahráno. Pokud je jednička taková božárna, jaká bude asi dvojka, řeknete si. Song „Flare“ rozhodně nepolevuje a pokračuje přesně tam, kde „Across“ skončila. Aby se to nepletlo, přidává k tomu ještě čisté vokály, jež jsme již kdysi na Nebulariu možnost slyšet měli (minimálně na demech), ovšem kdepak, návrat do progresivního deathu se nekoná. Naopak, jede se totální melodika, úvodní riff vám možná stejně jako mně až nápadně připomíná „Black Tears“ od Edge of Sanity, aby se s přicházejícím chorusem skladba proměnila ve vynikající dravý moderní metálek. Zajímavé je, že DM absolutně kašlou na jakékoliv snahy o breakdowny (což se sem tam na Mind Tricks zaslechnout dalo) a celé ty krásné tři, čtyři minuty to do vás jednoduše hulí. Účinně, nutno dodat. Při třetí skladbě mi cosi vrtá hlavou a při pohledu na obal EP mi dojde, že Coroner Records se povedl celkem slušný misprint. Takže tímto bych chtěl všechny fanoušky upozornit, že nenásleduje dle některých bookletů avizovaná skladba „Spiral Dancer“, nýbrž „Kneeling On The Broken Glass“ (lze zaslechnout v syntetickém šepotu) a přiznám se, že ačkoliv má dozajista koule kytarově, trochu přestřelený nasládlý chorus bandu stahuje někam, kde možná být ani nechtěli.
Třeba by se slušelo tak trochu ubrat na množství čistých vokálů, jelikož je jednoduše důležité si uvědomit, že „již není páně Strida“, jehož vokály v chorusech patří k tomu nejlepšímu v žánru. Na druhou stranu, Ettore a spol. vás uzemní všemožnými kytarovými háčky, pinchy a všudypřítomnou dynamikou, ze které se jednomu brzy zatočí hlava. Není to tak dobré, jako první dva klenoty, ale rozhodně nadprůměr.
Čtyřka „Spiral Dancer“ začíná jako typičtí Soilwork. I s úvodním štěknutím harshe. Citlivě rozvíjený úvodní riff, zakončený parádním chorusem ve stylu SW, to abyste si na pár sekund stačili krapet oddechnout a ihned se jede dál. Paráda. Po předchozí skladbě pro mne velice příjemný návrat zpět k totální devastaci, navíc ozvláštněný rockově laděným sólem uprostřed této spanilé jízdy s mimochodem vynikajícími bicími party. Beru.
Pětka je již starý známý „Chester“ v novém, ovšem tuto skladbu již měli možnost slyšet všichni vlastníci, tuším že druhého, lisu „Nebularia“. Skladba za ty roky nic nezískala ani neztratila, je očividné, že ji zahráli pánové s velkým technickým talentem a ať si říkají o zachování původního materiálu ve formě téměř nezměněné co chtějí, já si o tom myslím své. Vlivy „Mind Tricks“ se totiž ani v nejmenším nezapřou a jako bych v průběhu skladby viděl jejich oblíbeného maskota, klauna s pěkně velkým nožíkem. A to si pište, že to není švýcarák.
Pro mne velmi problematická a pro většinu milovníků melodického metalu naprosto nejlepší skladba, poslední „Ghost Song“ je baladou (v historii Disy snad první, maximálně druhou) v pravém slova smyslu, s čistými zpěvy, akustickými pasážemi a náladou někde v pomezí indie rocku a melodického metalu. A tím myslím opravdu melodického a celkem čumím, cože to touto skladbou Disarmonia provedla. Máme se snad připravit, že tato výbušná smečka na novém albu obrousí hrany a my textil svých kapesníků? To je prozatím ve hvězdách, „The Isolation Game“ u mne stále ještě nepřistálo a soudě dle komentářů u mých zahraničních „kolegů“ taktéž ne. Toto EP však hodnotím velmi kladně, jelikož mne kromě jednoho kousku baví měrou vrchovatou. Na Disarmonii bych rozhodně doporučil dávat si dobrý pozor a na novou nahrávku se již začít pomalu ale jistě těšit. Devítku dávám už jen za první dvě skladby, pardálové zatracení! Jen tak dál..
Čas: 22:01
A není se co divit, jelikož ihned první nálož „Across The Burning Surface“ by se v klidu mohla dostat stejně tak na poslední, pro mne vynikající, album „Mind Tricks“ a nikdo by si ničeho nevšiml. Naprosto dokonalý šlapavý melodeath moderního střihu, geniálně jednoduché a přesto účinné thrashující riffy, decentní klávesy a synthy v pozadí, jako vždy perfektní rytmika. Přiznám se, že od první do poslední minuty je tato skladba dokonalým útvarem a již několik měsíců si nad ní spokojeně pokyvuji hlavou. No, povést se takhle celá „Hra“ tak máme radost. Opravdu hodně velkou.. Tah na branku staré skladby v novém podání je vůbec srovnatelný s vichřicí většího formátu. Ladná jízda mořem skvěle poslepovaných a pevně semknutých riffů, typický vokální perfekcionismus, kdy se jedna vokální linka dynamicky vrství na druhou, parádní rockový drive a neodmyslitelná technika. To vše Disarmonia Mundi mají a také to umějí jaksepatří prodat. Tuto skladbu doporučuji všema deseti a pro mne osobně je vlastně tím nejlepším, co bylo (nejen) letos v žánru melodického deathu nahráno. Pokud je jednička taková božárna, jaká bude asi dvojka, řeknete si. Song „Flare“ rozhodně nepolevuje a pokračuje přesně tam, kde „Across“ skončila. Aby se to nepletlo, přidává k tomu ještě čisté vokály, jež jsme již kdysi na Nebulariu možnost slyšet měli (minimálně na demech), ovšem kdepak, návrat do progresivního deathu se nekoná. Naopak, jede se totální melodika, úvodní riff vám možná stejně jako mně až nápadně připomíná „Black Tears“ od Edge of Sanity, aby se s přicházejícím chorusem skladba proměnila ve vynikající dravý moderní metálek. Zajímavé je, že DM absolutně kašlou na jakékoliv snahy o breakdowny (což se sem tam na Mind Tricks zaslechnout dalo) a celé ty krásné tři, čtyři minuty to do vás jednoduše hulí. Účinně, nutno dodat. Při třetí skladbě mi cosi vrtá hlavou a při pohledu na obal EP mi dojde, že Coroner Records se povedl celkem slušný misprint. Takže tímto bych chtěl všechny fanoušky upozornit, že nenásleduje dle některých bookletů avizovaná skladba „Spiral Dancer“, nýbrž „Kneeling On The Broken Glass“ (lze zaslechnout v syntetickém šepotu) a přiznám se, že ačkoliv má dozajista koule kytarově, trochu přestřelený nasládlý chorus bandu stahuje někam, kde možná být ani nechtěli.
Třeba by se slušelo tak trochu ubrat na množství čistých vokálů, jelikož je jednoduše důležité si uvědomit, že „již není páně Strida“, jehož vokály v chorusech patří k tomu nejlepšímu v žánru. Na druhou stranu, Ettore a spol. vás uzemní všemožnými kytarovými háčky, pinchy a všudypřítomnou dynamikou, ze které se jednomu brzy zatočí hlava. Není to tak dobré, jako první dva klenoty, ale rozhodně nadprůměr.
Čtyřka „Spiral Dancer“ začíná jako typičtí Soilwork. I s úvodním štěknutím harshe. Citlivě rozvíjený úvodní riff, zakončený parádním chorusem ve stylu SW, to abyste si na pár sekund stačili krapet oddechnout a ihned se jede dál. Paráda. Po předchozí skladbě pro mne velice příjemný návrat zpět k totální devastaci, navíc ozvláštněný rockově laděným sólem uprostřed této spanilé jízdy s mimochodem vynikajícími bicími party. Beru.
Pětka je již starý známý „Chester“ v novém, ovšem tuto skladbu již měli možnost slyšet všichni vlastníci, tuším že druhého, lisu „Nebularia“. Skladba za ty roky nic nezískala ani neztratila, je očividné, že ji zahráli pánové s velkým technickým talentem a ať si říkají o zachování původního materiálu ve formě téměř nezměněné co chtějí, já si o tom myslím své. Vlivy „Mind Tricks“ se totiž ani v nejmenším nezapřou a jako bych v průběhu skladby viděl jejich oblíbeného maskota, klauna s pěkně velkým nožíkem. A to si pište, že to není švýcarák.
Pro mne velmi problematická a pro většinu milovníků melodického metalu naprosto nejlepší skladba, poslední „Ghost Song“ je baladou (v historii Disy snad první, maximálně druhou) v pravém slova smyslu, s čistými zpěvy, akustickými pasážemi a náladou někde v pomezí indie rocku a melodického metalu. A tím myslím opravdu melodického a celkem čumím, cože to touto skladbou Disarmonia provedla. Máme se snad připravit, že tato výbušná smečka na novém albu obrousí hrany a my textil svých kapesníků? To je prozatím ve hvězdách, „The Isolation Game“ u mne stále ještě nepřistálo a soudě dle komentářů u mých zahraničních „kolegů“ taktéž ne. Toto EP však hodnotím velmi kladně, jelikož mne kromě jednoho kousku baví měrou vrchovatou. Na Disarmonii bych rozhodně doporučil dávat si dobrý pozor a na novou nahrávku se již začít pomalu ale jistě těšit. Devítku dávám už jen za první dvě skladby, pardálové zatracení! Jen tak dál..
Čas: 22:01
Seznam skladeb:
- Across The Burning Surface
- Flare
- Kneeling On Broken Glass
- Spiral Dancer
- Chester
- Ghost Song
