Tož kurňa, až z provlhlých suterénů kulturního zařízení v obci Dolní Němčí se k nám dostává banda Amöbia a její groovy/ old school death metal, zkřížený s coreovými hopsačkami, které se na vás vyvalí ihned od první, česky growlované skladby „Jackill“. Původně jsem se obával, že rovnou vyprsknu smíchy, naštěstí ale vokálu není příliš rozumět co zpívá, a to je často, přiznejme si to, u rocku a metalu dobře. V přiloženém dopise je krásně sepsaná historie kapely pomalu od A až do Z, což je moje oblíbená, „přeskakovaná“.
Skutečně důležité je totiž to, jak se chlapům povedlo nakroutit novou nahrávku, vše ostatní jde stranou. Growl Karla Šupiny je vcelku dobrý, rozhodně by stálo za to zapracovat na frázování, jelikož často nestačí s dechem, což je ukazatelem nutnosti popřemýšlení nad změnou frázování do té míry, aby mu sedlo (v tomto oboru se přiznám mám jisté, ač vcelku mikroskopické, zkušenosti). Nic totiž není horší, než když v polovině nahrávání člověk zjistí, že už se vlastní vinou „vyřval“. Zvuk, který z jeho hrdla vychází, je však v nejlepší tradici death metalu staré školy, nemám s ním nějaký větší problém a jak jsem již podotkl v úvodu, je dobře, že není úplně „čistý“ ( už jen úryvky z textu typu „Přišel ke mně strach“ fakt stojí za to
).
Kytarová práce na albu je pak naprostým standartem. Vlastně jde o groove toho nejtvrdšího kalibru, kdy se na ploše jedné pětiminutové skladby vystřídají 2 (slovy dva) riffy a to občas ani to ne. Nejde tu o žádné virtuozity, prostě nasadíme dva tři nápady a jede se. Proč ne, old school death metal takový opravdu byl a čas od času je příjemné si tyto časy připomenout. Baskytaru tentokrát slyším a Richie odvedl standartní, nijak z konceptu vybočující práci. Příště by bylo fajn vystřelit z podkladu nějakou tu vyhrávku, stupnici, nebo prostě něco, čím na sebe basa upozorní, jednoduché přechody jsou milé, ale nestačí. Bicí Roberta Tinky jsou pohodovou, často umca umca prací, jež odkazuje někam k punku/grindu a občas svým zápalem takřka strhne zbylé členy (viz trojka „Strach“) V některých pasážích jsou sice poněkud málo agilní, ale s postupem času se jistě Robert k práci vrhne s ještě větší vervou.
Přiznávám, že jsem byl nejvíce zvědav na čtvrtou, anglicky zpívanou kompozici „Retrovirus“, která měla potvrdit, či naprosto vyvrátit můj dosavadní názor. No, k nějakému vyvracení tedy vskutku nedošlo a opět se jedná o čirý průměr, tahle kompozice mi dokonce svými nápady a riffy přišla snad nejhorší z celého proma.
Sečteno, podtrženo, demo Amöbie není úplný průšvih. Jde však ještě o nemastnou, neslanou nahrávku a přesně jak se píše v závěrečné pasáži promo dopisu, kapela se v současné době snaží o prohlubování svého materiálu. A to je přesně to, co je správné, co byste rozhodně měli dělat, protože usilovnou prací jistě dosáhnete velikých pokroků. To, abyste jich skutečně dosáhli, vám přeji já a nejsem doufám sám. Prozatím hezká pětka.
Čas: 18:08
Seznam skladeb:
Skutečně důležité je totiž to, jak se chlapům povedlo nakroutit novou nahrávku, vše ostatní jde stranou. Growl Karla Šupiny je vcelku dobrý, rozhodně by stálo za to zapracovat na frázování, jelikož často nestačí s dechem, což je ukazatelem nutnosti popřemýšlení nad změnou frázování do té míry, aby mu sedlo (v tomto oboru se přiznám mám jisté, ač vcelku mikroskopické, zkušenosti). Nic totiž není horší, než když v polovině nahrávání člověk zjistí, že už se vlastní vinou „vyřval“. Zvuk, který z jeho hrdla vychází, je však v nejlepší tradici death metalu staré školy, nemám s ním nějaký větší problém a jak jsem již podotkl v úvodu, je dobře, že není úplně „čistý“ ( už jen úryvky z textu typu „Přišel ke mně strach“ fakt stojí za to
). Kytarová práce na albu je pak naprostým standartem. Vlastně jde o groove toho nejtvrdšího kalibru, kdy se na ploše jedné pětiminutové skladby vystřídají 2 (slovy dva) riffy a to občas ani to ne. Nejde tu o žádné virtuozity, prostě nasadíme dva tři nápady a jede se. Proč ne, old school death metal takový opravdu byl a čas od času je příjemné si tyto časy připomenout. Baskytaru tentokrát slyším a Richie odvedl standartní, nijak z konceptu vybočující práci. Příště by bylo fajn vystřelit z podkladu nějakou tu vyhrávku, stupnici, nebo prostě něco, čím na sebe basa upozorní, jednoduché přechody jsou milé, ale nestačí. Bicí Roberta Tinky jsou pohodovou, často umca umca prací, jež odkazuje někam k punku/grindu a občas svým zápalem takřka strhne zbylé členy (viz trojka „Strach“) V některých pasážích jsou sice poněkud málo agilní, ale s postupem času se jistě Robert k práci vrhne s ještě větší vervou.
Přiznávám, že jsem byl nejvíce zvědav na čtvrtou, anglicky zpívanou kompozici „Retrovirus“, která měla potvrdit, či naprosto vyvrátit můj dosavadní názor. No, k nějakému vyvracení tedy vskutku nedošlo a opět se jedná o čirý průměr, tahle kompozice mi dokonce svými nápady a riffy přišla snad nejhorší z celého proma.
Sečteno, podtrženo, demo Amöbie není úplný průšvih. Jde však ještě o nemastnou, neslanou nahrávku a přesně jak se píše v závěrečné pasáži promo dopisu, kapela se v současné době snaží o prohlubování svého materiálu. A to je přesně to, co je správné, co byste rozhodně měli dělat, protože usilovnou prací jistě dosáhnete velikých pokroků. To, abyste jich skutečně dosáhli, vám přeji já a nejsem doufám sám. Prozatím hezká pětka.
Čas: 18:08
Seznam skladeb:
- Jackill
- Zatmění Myšlenek
- Strach
- Retrovirus
