Ačkoliv se snažím tvářit jako člověk, který je naprosto nekompromisní a jiné, než své milované styly neposlouchá, skutečnost je občas docela jiná. Je to spíše důsledkem nedostatku času pro poslech toho kvanta nahrávek, jež se na nás valí ze všech stylů, než nějakého pedantského držení se vybraných stylů (byť power/speed bych si asi dobrovolně nepustil..). Kapelku „The New Black“ z Bavorského Würzburgu jsem však zaregistroval a ihned se podivil. Při pohledu na německou bandu, mastící „southern metal“ mne opravdu zarazilo. Co od toho čekat? Půjde snad o jakési nedomrlé napodobování slavnějších amerických kolegů ve snaze se zalíbit? Nejspíše se již budu opakovat, vzhledem k zahraničním magazínům, které již tuto větu, napsanou na myspaceu samotné kapely úspěšně zrecyklovaly, ale i přesto by v překladu zněla asi takto: „Jen si představte Black Label Society, jež pozvali chlápka z Nickelback na nahrání pár cover verzí od Thin Lizzy, všichni oblečeni do triček Pantery." Mno já bych spíše řekl, že je to spojení Sickspeed a Anthrax, či ve zkratce pro všechny fanoušky Stuck Mojo – ten samý vidlácký heavy metal bez rapu.
Co je na tom nejzáhadnější je, že tato německá formace zmíněný styl zvládá občas i o třídu lépe, než i ta největší americká jména. Co se vůbec divím, stačí mrknout na soupisku minulých působišť členů kapely a mezi jmény jako „Sinner“, „Runamok“ či „Paradox“, se není co divit, že muzika, jež se na tomto debutovém albu nachází, je profesionálně složená a neméně schopně zahraná. Všem nástrojům se navíc dostalo velmi kvalitní studiové péče, takže kytary znějí správně „jižansky“, bicí jsou veselé až hanba, odkopávají si v klídku své party a pomáhají tak navodit atmosféru divokého jižanského mejdanu, plného opékaných selat, piva a polonahých holek tančících v rytmu buranského metalu, jež v otevřené garáži hrají chlapi po tvrdé každodenní dřině, to vše někde na slunném pobřeží uprostřed zelených zahrádek a bílých domků. Přesně takové imprese ve vás navodí nové eponymní album těchto talentovaných chlapíků.
Vokál pěvce Fludida pak připomíná Johna Bushe v mnoha směrech, nelze říct, zda je lepší, či horší, je však velmi podobný. Sóla, když už přijdou, vždy perfektně zapadnou do skladby, sloky jsou s refrény v podobném poměru vychytaností, vše sedí tak, jak má. Akustické, jižansky laděné starty skladeb jsou pak již totálním úletem, který musí všechny fans jižanského rock/metalu prostě uspokojit. The New Black vás prostě vezmou na výlet po amerických pouštních okreskách ojetou károu, žeroucí benzín po hektolitrech s jejich muzikou vyhrávající z polorozpadlého rádia a vy se bavíte. Bavíte se dokonce o dost více, než s poslední nahrávkou páně Wyldeových Black Label Society. Možná to zní jako rouhání, ale poslechněte sami. Dle mého byla poslední nahrávka BLS poměrně alarmujícím stavem Zakkova současného tvůrčího mindráku.
The New Black však přispěchávají se svou porcí, a proto na nahrávce čekejte i poměrně časté pinche, jež skvěle osolí právě projíždějící hudební útvar a než se stihnete otočit, s cihlou na plynu zmizí někde v dáli. Tihle chlapci mají vše, co občas na nahrávkách jižanských kapel postrádám – cit pro silné melodie, svěží aranže a dobře fungující refrény. Skladby s průměrem kolem tří minut navíc nestihnou nudit, jelikož jsou plné hudebních výjezdů a posunů, nezřízených sól a různých efektů, včetně již zmíněných akustických inter..
Dokonalý poslech na relax, zvláště pro milovníky zmíněného stylu, já jsem si těch, o něco více než padesát minut docela užil a doufám, že vám se s touto nahrávkou podaří totéž..
Zkrať ty kecy a už dej body, říkáte? Tak tedy dobrá..
Čas: 55:10
Seznam skladeb:
- Everlasting
- Why I Burn
- Coming Home
- More than a Man
- Simplify
- 50 Ways to Love your Liver
- Ballad of Broken Angels
- Not Me
- Superman Without a Town
- The Man who Saw the Universe
- Love is Blue
- Drive
- Welcome to Point Black
- Wound
- Statement
