Po vydání podařeného alba „Sabbath, Bloody Sabbath“ si dali BLACK SABBATH zaslouženou dvouletou přestávku, aby mohli načerpat síly na další studiový počin. Tím se stává album „Sabotage,“ které vychází v roce 1975.
Název alba „Sabotege“ je do jisté míry symbolický, protože kapela na tomto albu sabotuje směr, který definovala trojice alb „Master of Reality,“ „Vol. 4“ a „Sabbath, Bloody Sabbath.“ Kromě další úpravy zvuku kapely se mění hlavně typický poznávací znak BLACK SABBATH – Iommiho těžké složité riffy střídá přimočarejší jednodušší styl hry, který ale BLACK SABBATH posouvá ještě blíže tomu, co bude v budoucnosti nazýváno heavy metalem.
Doznívající klasikou BLACK SABBATH je ještě úvodní skladba Hole in the Sky, na které je asi největší odlišností od sabbathovských klasik nový „nakřáplý“ zvuk Iommiho kytary. Výraznější inovace přináší až skladba Symptom of the Universe, která následuje po instrumentálce Don't Start (Too Late).
Symptom of the Universe už je klasickou metalovou šlehou, která se bezohledně valí vpřed a polevuje až v závěrečné akustické pasáži. Do ryzího kovového lesku ale rozvíjí Symptom of the Universe až o sedm let později na svém živáku „Speak of the Devil“ Ozzy Osbourne, kde jí otevírá celý koncert. Samozřejmě s vynecháním oné závěrečné pasáže.
Čtvrtou skladbou alba je jeden z jeho dvou hlavních nosných prvků – opravdu megalomansky pojatá píseň Megalomania., ve které se BLACK SABBATH vrací zpět až někam k horrorovosti skladby Black Sabbath. Megalomania je nakonec kompozicí, roztaženou na délce téměř desíti(!) minut. I přes svou délku dokáže ale Megalomania udržet posluchačovu pozornost vyšponovanou na nejvyšší úroveň – skladba je plná zvratů a přechodů – od počátečního temného úvodu, kdy Ozzyho hlas doprovází pouze baskytara a kytarová vyhrávka v pozadí, přes svižné pasáže uprostřed skladby až k závěrečné zběsilé jízdě s hromadami navrstvených kytar, efekty s Ozzyho hlasem a – mohutnou klávesovou klenbou.
Druhým pilířem alba je „pouze“ osmiminutová kompozice The Writ, která je specifická svou vypjatou atmosférou, kterou ještě více umocňuje Ozzyho do výšek vytažený zpěv. Stejně jako Megalomania i The Writ není žádnou nudnou zbytečně protaženou epopejí – BLACK SABBATH v ní střídají na tehdejší dobu velmi agresivní vypjaté pasáže s čistě basovými vyhrávkami, které nakonec uzavírá jakási osobní zpověď kapely postavená na akustických partech.
Poslední regulérně sabbathovskou skladbou na albu je pak pátá stopa, The Thrill of It All, která nese všechny typické stopy rukopisu BLACK SABBATH – hutný riff, postupně se rozvíjející kompozici, kterou uzavírá svižný závěr skladby.
The Thrill of It All následují další dva ze sabbathovských experimentů – kompozice „soundtracková“ epická Supertzar, postavená na kytarových vyhrávkách doprovázených mohutnými chorály, a předposlední píseň alba Am I Going Insane (Radio) – lehká, poprocková píseň, v níž základní rytmiku doplňují hlavně elektronické efekty a pořádné kytary se člověk dočká pouze v krátkém sólu. Ačkoliv Supertzar působí trochu moc jako přebytečná vata, Am I Going Insane (Radio) je příjemným osvěžením alba mezi všemi těmi pekelně vážnými skladbami a hlavně před tou závěrečnou, kterou je již zmiňovaná The Writ.
„Sabotage“ je však v kontextu pozdějších alb pouze prvním úkrokem od „klasických“ BLACK SABBATH. Oproti předchozím albům je mnohem progresivnější a v mnoha prvcích nadčasovější nežli předchozí alba, která navždy zůstanou uvězněná v době, ve které vznikla. „Sabotage“ lze možná i zatracovat, je to ale určitě jedno z nejlepších sabbathovských alb.
Čas: 42:59
Seznam stop:
- Hole in the Sky
- Don't Start (Too Late)
- Symptom of the Universe
- Megalomania
- Thrill of It All
- Supertzar
- Am I Going Insane (Radio)
- The Writ
