Tak jsem si po dlouhé době opět zažil jaké to je vyrazit na koncert, který se koná cca 200 km od vás. Ač jsem rodilý Pražák, na francouzské velikány Misanthrope jsem vyrážel z Moravy. Odučil jsem tam na univerzitě nějaký ten kurz a hurá za hudbou.
Do Matrixu jsem vkročil ve chvíli, co Forgotten Silence hráli první skladbu (alespoň doufám, že byla první). Jak jsem se později dozvěděl, jejich set začal výpadkem proudu, nicméně já už viděl samotné vystoupení – a to bylo skvělé! Opravdu moc mě baví nová instrumentální podoba této kapely. Krusty je znamenitý basák a i když zrovna nezpíval, bylo jasné, že je frontmanem právě on. Kluci hráli dvě instrumentálky ze svého nového alba Kro Ni Ka a nezaváhali ani zařadit stoletou Claru z debutu Thots. Krusty sice řval jak tur, nicméně si ho nevšimnul zvukař. Tak jsem za ním raději doběhl a vše se urovnalo. Krusty opět řval a tentokrát byl i slyšet.
Nebudu skrývat, že jsou Forgotten Silence mojí oblíbenou kapelou a že na jejich koncertě neshledávám nic špatně. Tedy, až na jednu věc… i když mám moc rád kytaristu Medvěda, mám pocit, že jeho hra jaksi pokulhává za celou kapelou. Je skvělý doprovodný hráč, ale instrumentalista rozhodně dokonalý není. Kdyby si Forgottni přibrali ještě dalšího kytaristu, třeba takového jakým je Anthony Scemam z Misanthrope, určitě by jim to pomohlo.
Po jejich setu jsem se šel spolu s majitelem Matrixu podívat na tamní zkušebny. Zrovna jsme do jedné vstoupili, když nás náhle přepadla absolutní tma. Opět vyletěly pojistky. Šéf klubu odběhl a já se po tmě vrátil mezi fans (mimochodem těch tu tento večer opravdu moc nebylo), kteří svítili mobily, aby alespoň něco viděli (jo, jo doby zapalovačů a sirek jsou nenávratně fuč). Zničehonic naskočil proud a fans nadšeně zatleskali, žel o pět vteřin později se klubem opět linula tma. Takhle to šlo několikrát za sebou: světlo – tma. Jako by Praha nechtěla hostit francouzské pekelníky ani další support v podobě Dying Passion. Jak jsem se dozvěděl, tak plánovaná další předkapela nakonec nevystoupila, jelikož se jí nechtělo celý set otevřít. Nakonec by to ale vyhráli, protože se např. na Dying Passion díky skluzu nedostalo. A pokud hráli po Misantrhrope… tak se jim omlouvám, ale já už unavený běžel domů.
Pauza trvala dost dlouho a nakonec se přišlo na to, co vyhazuje pojistky. Jak sdělil majitel klubu do mikrofonu, došlo k tomu, že „odešly „ středové reproduktory. Misantropové se zatím potulovali po sále a nakonec se rozhodli, že obětují odposlechy a začnou hrát. Improvizované ozvučení přes odposlechy otočené do lidí se nakonec ukázalo jako dobrý nápad a Francie ovládla koncertní pódium.
Poloprázdný sál se dočkal a MISANTHROPE spustili energickou metalovou salvu. Démonický zpěvák De L´Argilièrea a jeho družina tvořená šikovným bubeníkem Gaëlem Féretem, již zmíněným instrumentálním mágem Anthonym Scemamou a usměvavým basákem Jean-Jacquesem Moréacem s pustila do díla s takovou vervou, až ušní bubínky nadskakovaly. I když byl sál poloprázdný, kapela podala stoprocentní výkon a charismatický frontman vesele komunikoval s publikem a neváhal do něj nastříkat láhev šampusu. Pod pódiem se vytvořil „rodinný“ kotel tvořený především muzikanty a novináři z nejrůznějších tuzemských zinů a kapel. Tenhle kotlík se rozrostl v šílený kotel, který kapelu zásoboval dostatečným množstvím energie. Ta jim to samozřejmě náležitě oplácela. Misanthrope sázeli jeden flák za druhým, jak z alba Metal Hurlant, tak i z dalších „elpíček“. A nakonec došlo na přídavek i přes vlažný potlesk ze strany fans.
Co dodat, snad jen to, že mě kapela Misanthrope baví víc po hudební stránce než po vokální. Musím uznat, že De L´Argilière je frnontman par excelence, nicméně mi jeho uřvaný zpěv nějak nesedí. Na druhou stranu - bez něj by to už nebyli Misanthrope.
