Zdravím tě Tome. Studnice tvých nápadů nevysychá a jsi tu po roce a čtyřech měsících s dalším albem. V upoutávce zmiňuješ, že „Truchlohry“ „vznikly mlhavými, snovými cestami a byly jemně zachyceny v průběhu roku 2025 – jako šeptaná ozvěna míst, která možná nikdy neexistovala“. Znamená to, že jsi tentokrát přistupoval ke skládání a psaní textů jinak, než jsi to dělal předtím?
Snažil jsem se všemi dostupnými prostředky vytvořit co nejpodivnější nálady. Bylo to tentokrát zvláštní, jakoby múzy opravdu přicházely z jiných světů. Samovolně vznikala podivná surrealistická a truchlivá atmosféra, kterou jsem se navíc snažil umocnit podivnými příběhy a neobvyklými souslovími. Bylo to tentokrát opravdu jiný a docela divný.
Na albu je bohaté spektrum zvuků a tónů. Kolik nástrojů jsi při nahrávání použil? Nebo je vše simulováno pomocí synťáků a kláves?
Kytary, synťáky, samplery a monochordní citera đàn bầu, fascinující lidový nástroj, který jsem si na jaře přivezl z Vietnamu.
„Truchlohry“ působí jemněji než většina tvé předchozí tvorby. Měl jsi tentokrát takové něžnější, zadoomanější období?
Nevím, ani snad ne. Chtěl jsem vytvořit snový album a nechal jsem se vést intuicí a plně jsem se otevřel podivným náladám. Jak už jsem mnohokrát někde řekl, tvorba klidné, až snové hudby působí velmi terapeuticky na mou nemocnou duši a zrychlenou, nervní hlavu plnou neklidu a chaosu.
Na zpěv jsi opět pozval Nazaru Bokaz a Andreu Baslovou, které se na albu objevují v trochu odlišných rolích. Zuzana v každé ze tří skladeb zpívá trochu jinak, tu důrazněji, tam ležérně, Andrea celkem často jen tak bezeslovně prozpěvuje, jako kdyby se každá připojila v jiné fázi nahrávání… Měl jsi dopředu jasno, kde se který hlas objeví? S Andreiným zpěvem počítáš spíš jako s dalším „nástrojem“?
Popravdě, málokdy vím dopředu, jak bude finální verze zpěvově vypadat. Až když si celý album sám nazpívám, tak si to samo řekne, co to potřebuje. Dost věcí si řeklo, že bude krásné je pojmout jako dueta s Nazaru, jejíž civilní projev je do těchto skladeb ideální a znásobí takovou tu autenticitu a uvěřitelnou naléhavost, což máme vyzkoušený už z „Martyria“. Hlas Andy to zas krásně dozdobí a dá tomu něco navíc tím, že si většinou svoje linky sama na místě dovymyslí.
Honza Kapák tentokrát nabubnoval jen jeden song, který má největší odpich, a to nejen díky bicím, ale obecně, je to taková ostřejší jízda se špatným koncem. (úsměv) Myslíš, že by živé bicí, byť nahrané zlehka, na albu neseděly? Jak vůbec ty umělé bubny děláš?
Znělo by to asi zbytečně moc rockově a rušivě, což nebyl záměr. Používám různý sequencery, hraju si s divnejma loopama, nebo si ty noty na buben normálně nakreslím a nebo nahraju na klávesy.
Obal jsi tentokrát svěřil nové tváři, Tereze Laznové. Jak jste spolupráci nastartovali a jak probíhala? Jinak Tereza je určitě šikovná, kromě toho, že jsou obrazy moc hezké, jsi na na nich omládl… (úsměv)
No to nevím. Řekl bych, že momentálně vypadám ještě mladší. Všechno to začalo tím, že mě Tereza v létě, kdy byla práce na „Truchlohrách“ v plném proudu, kontaktovala s tím, že je velkou fanynkou mé hudby a zdali bych nestál o nějakou spolupráci. Ozvala se v pravou chvíli, jelikož jsem si stále marně lámal hlavu tím, jak tentokrát nové album budu vizualizovat a jak pojmout obal. Nastudoval jsem si její práci a její dílo mě naprosto odrovnalo. Jo, to je přesně ta holka, která dá „Truchlohrám“ tu pravou podobu. Začal jsem jí posílat texty skladeb a ona obratem posílala skici k ilustracím. Stačilo trochu nasměrování, konzultace ohledně barevnosti a bylo to tam. Miluju ty její surrealistické obrazy. Nechal jsem si před Vánoci vyrobit jejich digitální tisky na půlmetrová plátna a zdobí mi teď ústřední stěnu v mém „parádním“ obýváku.
O tvých textech se může debatovat dlouze, pro mnohé jsi asi podivín, pro další blázen. (úsměv) Ale u spousty posluchačů tvé texty nepůsobí pohoršení, byť podobné u jiných interpretů ano. Čím to je? Hraje roli tvůj způsob života, o kterém se nezdráháš mluvit, nebo kombinace s nasládlou hypnotickou muzikou? Ví všichni, že jde o určitou nadsázku, možná alegorii? Stává se ti, že ti někdo řekne, že už je to přes čáru?
Už dlouho se mi to nestalo. Já ani nevnímám, že by moje texty byly nějak pohoršeníhodný. Mohou vzbuzovat divné nálady, labilním jedincům vyvolávat třeba úzkostné stavy a psychopacientům spouštět záchvaty a epizody. Klidně tohle všechno, jen snad né pohoršení.
Občas se při tvorbě inspiruješ u jiných, tentokrát u Heleny Vondráčkové. Proč právě „Trochu vázne hlas“, respektive „A ty se ptáš co já“, což je v originálu ABBA?
Od malička tu písničku miluju pro takovou tu její trýznivost. „Svátky bez hostin… co ty víš a znáš, jak se hořkost vpíjí…“ Zbožňuju ty slovní obraty plný truchlivosti a smutku. Rajcuje mě to. Úplně skvěle to zparodovali Kaiser s Lábusem, Hanušovou a Srstkou v Možná přijde i kouzelník. Je to silná věc.
Už v minulosti jsi o Helenu zavadil, „Přejdu Jordán“ jsi varioval na „+Klinik+“, jinou dobovou hitovku, „Písničku pro Zuzanu“ od Waldemara Matušky, pro změnu na „Hotelu Inkontinental“. Máš k uvedeným interpretům nějaký speciální vztah, nebo je to spíš náhoda? Co ty a tuzemský pop z konce šedesátých, případně z osmdesátých let?
Ten 60kovej a 70kovej mám pořád nějak v sobě. Je to přece jen moje dětství, jelo to dřív nonstop z dráťáků. Matušku si pustím občas i dnes. Co ale opravdu zbožňuju, tak to je Eva Olmerová nebo Vlasta Průchová a Marta Kubišová. Ty její klipy, to je slast. Dobrej je i Jiří Vašíček, Hála nebo Cortéz, jehož milenkou byla jednu dobu i moje manželka Houbová Marie. Miluju ty starý papundeklový klipy, obzvlášť „Jezdím bez nehod“ nebo „Dáme si do bytu“, což je mimochodem úplně první československej klip. Když už jsem zmínil toho Matušku, chystám cover jeho šlágru „Ay, ay, ay“, což je původně mexická lidová. Už dělám takovej napůl německej chlípnej text. Bude to strašně vilná kaviárovka. Taky mám rozdělanou německou verzi hitovky od Rezka „Prší krásně“.
Jako další inspirátor mě napadl Zdeněk Liška, který napsal hudbu ke spoustě filmů a seriálů a často si člověk napřed vzpomene na hudbu a až pak na děj. Začátek „Zachytím tvou krásu“ jako kdyby z pera pana Lišky vypadl… Náhoda?
Tak to ti moc děkuju. Lišku nesmírně adoruju. To by mě vůbec nenapadlo. Děkuju.
Zvuk jsi náhodě neponechal, CD hraje opravdu parádně. U zvuku platí, že postupy neměníš a jedeš vyzkoušený model, tj. nahrávání doma, mix a mastering s Pavlem Marcelem? Nebo jste tentokrát udělali něco jinak?
Opět přesně takhle. Nemám důvod měnit dobře fungující postupy.
Minule jsme si povídali i o vinylech, říkal jsi, že kromě dávného dema „Practices of Undertakers“ vyjdou další tři gramodesky. „Praktiky“, „+Klinik+“ i „Hairy Hairy“ mám už několik měsíců doma, ale jestli správně počítám, jedna deska pořád chybí. Z vydání sešlo, nebo se to zdrželo?
A jó. Měla to být myslím „Lesní hudba“, ale někde se to zaseklo, ani už nevím kde, na jakým bodě. Ale to je fuk. Je mně to celkem jedno a nějak zvlášť nevyzdvihuji vinyl nad pěkně zabalený cédéčko, zvlášť když je umístěno v luxusním digipacku se sametovým laminem. Aktuální necrosituace je taková, že by na vinylu měly vyjít v půlce tohoto roku „Truchlohry“.
Co nějaký klip k novému albu, plánuješ? V minulosti jsi klipů pořizoval docela dost, asi tě to i bavilo, ale v poslední době nic…
Máš pravdu. Měl jsem v plánu udělat něco drsnějšího a hodně lascivního k „Hairy Hairy“, ale bylo to dost komplikovaný vzhledem k tomu, jaký jsem měl problémy už jenom s obalem, který mi všechny sociální sítě neustále mazaly. Nakonec jsem nějak ztratil chuť. Teď už ale opravdu musím. Brzy něco vyrobím.
Na případné koncerty se tě asi lidi ptají často, opakoval jsi, že nikdy více. Naposledy jsi na pódiu stanul v roce 2000, jestli kroniky nelžou. Přemýšlíš, že bys své negativní stanovisko přehodnotil a při nějaké speciální příležitosti na stage přece jen vylezl? Fanoušci by si to určitě přáli… Kapelu bys asi taky poskládat dokázal – ty, Marcel, Kapák, Sambar, Nazaru, Andrea, to nezní špatně, že? (úsměv)
Opakuji nikdy více. Teda, ledaže by to někdo, třeba Marcel, celý postavil, zařídil, zapojil, naladil, nazkoušel, scénu a kulisy vyrobil… je to všechno děsná, únavná a neadekvátní dřina kvůli pár minutám na stejdži, ještě navíc když tě to vůbec nebaví. Koncerty mě nikdy nebavily. Nikdy více, nikdy nikdy více.
