Víc jak půl roku. Tolik času mi trvalo, než jsem si našel tolik potřebné rozpoložení, abych se do poslední fošny thrashových velikánů pořádně zakousl. Ostatně, nebudu lhát, Američany mám sice v oblibě, ale zadaří-li se a nějaké album unikne mé pozornosti, nehroutím se a s klidným srdcem ho pro sebe objevím až v extrémním případě po letech. Tato prodleva ale naštěstí v posledních dekádě netrvá tak drasticky dlouho a každou z novinek proháním lebedou s odstupem v řádu maximálně měsíců.
Předchozí album „Titans of Creation“ nebylo vůbec špatné. Ostatně si nedovedu představit, v jakém stavu by se pětice musela nacházet, aby natočila desku, která by snesla tohle označení. Stejně jako na „Brotherhood Of The Snake“ mne bavily především vály z první půle, ale i ty po čase vybledly v šedivý odstín. Chyběly výrazné momenty překvapení a dějové linky písní jsou celkem snadno předvídatelné. Pozor! Pořád ale hovoříme o mistrech svého řemesla, kteří s prstem v nose sfouknou z povrchu zemského, na koho si vzpomenou, a když už si momentální nálada řekne o poslech zmíněných dílek, rád zapomínám na slova o šednutí a poslech si dovedu užít. Takže tak. (úsměv)
Navíc se nesmí zapomínat, že obé natloukl génius Gene Hoglan, který už na novince „Para Bellum“ není a to pro můj rodící se vztah s aktuální fošnou nebyl dobrý začátek. I když bylo na stole jméno samotného krále Davea Lombarda, čím dál víc ve mně rostlo přesvědčení, že po Hoglanovi už bude jenom hůř. Nota bene když konečně ukázali prstem na mně neznámého mlaďocha (27 let) Chrise Dovase.
Jsem velice spokojený, že jsem za svůj předčasný odsudek dostal obrazně po tlamě. Totiž, na peklo, které rozpoutala hned první věc „For The Love Of Pain“ jsem nebyl připravený. Chris Dovas není lepším, nebo horším bubeníkem, než byl Hoglan, je zkrátka jiný. Tam, kde by předchozí bourák nápaditě zaswingoval, spouští nová hnací síla rychlopalné inferno a vůbec se tak neděje ke škodě věci a nějakému ochuzování písní. Neříká se mi to s ohledem na legendu lehce, ale nový tlučmistr nakopl kapelu neuvěřitelným způsobem. Instrumentální příběh skladby je nečekaně pestrý. Chytlavý riff na startu, brutální zpomalení, kdy máte pocit, že se až po kolena brodíte vrstvou pomalu tekoucího asfaltu, až po black metalovou vichřici, došperkovanou „havranem“ Erica Petersona. Jestli je i tohle málo, počkejte si na pasáž, kdy se z mrazivého černého kovu vynoří hlas DiGorgiovy baskytary a melodicky promlouvá.
Něco mi říkalo, že to ani s „Infanticide A.I.“ nebude na dlouhé vydýchávání. Kapela mi sice skrze Skolnickovo čarování nabídne výhled do rozkvetlé zahrady, vzápětí mne ale chytá za flígr a držkou napřed posílá do hnusného, špinavého, temného sklepa. Znovu zní ostré death/blackové pasáže, nicméně dějových kotrmelců je o poznání méně. V textu se dozvíme o negativních stránkách umělé inteligence a hlas Chucka Billyho loví některá slova v nejhlubších zákoutích své strojovny.
Takhle to mám rád, takhle mne to baví. Pochvalná slova patří trojce „Shadow People“, která mi pro své šlapavé tempo a nakažlivé frázování řádně rozhýbává krční obratle. Pranic nevadí, že píseň po chvíli sešlápne brzdu a zpomalí. Tyhle momenty totiž nabízí velkolepý prostor pro Skolnickovo čarování, který je využívá beze zbytku. Po slaďoučkých thrashových plodech přichází čas zakousnout se do kyselého jablka. Možná je problém v tom, že jsem necitelný hroch, ale písně podobného formátu, u nás obecně nazývané baladami či ploužáky, lezou mi v jistých podobách až na výjimky krkem. S příkladem takové výjimky hravě posloužím, je to „Magical Formula“ od tuzemské EXORCIZPHOBIE, která je vkusná, má charisma a hlavně postrádá ten kýčovitý patetický odér. Zde mám z patetické sladkobolnosti pachuť na patře prakticky od úvodní vybrnkávačky. A s nástupem smyčců se to jenom zhoršuje. Přitom ale nelze říct, že by to po instrumentální a vokální stránce byla nějaká tragédie. Prostě a jasně mám jen velký problém ty emoce borcům uvěřit.
V kontextu s nepovedeným zážitkem v podobě „Meant To Be“ je Chuckovo zvolání „High Noon, Death Soon“ ze startu páté „High Noon“ hotovým balzámem na duši. I tady se lehce klame tělem a naznačuje přímou cestu k brance, ale ani tento kus neminou progresivní choutky pánů hudebníků. V proměnách rychlých a pomalých temp nachází Skolnick znovu luxusní prostor pro svá kouzla. Už to v minulosti padlo nesčetněkrát, ale musím to připomenout, sóla tohohle maníka sunou TESTAMENT do úplně jiné dimenze.
Nelítostný, agresivní, brutální. I tyto termíny vyslovíme v souvislostech s nechvalně proslulými hony na čarodějnice. Stejně tak je lze našroubovat do popisu písně „Witch Hunt“. Ale nehraje se pouze na ostrou notu. Zhruba v půli se lomí v klidnější pasáž, vokalista sází na klidnější projev a toho, kdo svým nástrojem vede zdárně k cíli, už ani nebudu jmenovat. (úsměv)
A tohle je pro čerta zase co? Takže baladičku jsme si odfajfkovali a můžeme se vrhnout na kolonku hard rock. Zkuste si odmyslet produkci TESTAMENT, navléct „Nature Of The Beast“ kabátek takových SCORPIONS a máte mainstreamovou hitovku jako kráva.
„Room 117“. Konečná. Místnost kde se odehrávají poslední okamžiky člověka a tentokráte šlágr thrashmetalový. Zkušeně vystavěná píseň s chytlavým riffem a (jak jinak) vyšperkovanými sóly. Devas zde odhaluje svou všestrannost a několikrát nápaditě zaswinguje. Možná si vzpomenete (já ne) na deset let starý incident, kdy údajně kubánská vláda použila tichou sonickou zbraň na americké velvyslanectví a jeho zaměstnancům službu řádně opepřila. Lidé ztráceli sluch a propadali šílenství. Skladba taková zlatá střední cesta. Prima ostřejší sloka, melodická vyhrávka i refrén, ale jinak spíše ve stínu nabušenějších válů. Ovšem pár charismatických záblesků se najde i tady. Majoritně v režii Chucka Billyho.
Chceš-li mír, připravuj se na válku.
Skladba titulní je ukrytá až v samotném závěru alba, a protože se rozrostla na téměř sedm minut, přistupoval jsem k ní s očekáváním četných překvapivých zvratů a instrumentálního kulinářství k potěše labužnických choutek. A jak se dalo čekat, není to zcela tak. „Para Bellum“ sice ohromí dramatickým úvodem, ale jinak se řadí spíše ke skladbám přímočarým. Což jí ale nijak neubírá na úžasné atmosféře a Chuckovo zlověstné „Para Bellum“ rezonuje makovicí ještě dlouho po doznění posledního tónu.
Andy Sneap měl tentokráte plný diář, proto byla oslovena dvojice Jens Bogren a Tony Lindgren. Nevím, jak to vidíte vy, ale minimálně soundu bicích tato „z nouze ctnost“ pomohla.
Jednoznačně nejlepší album TESTAMENT v tomto tisíciletí. Bod dolů jen za tu jednu jedinou pomalou… však vy víte.
Seznam skladeb:
- For The Love Of Pain
- Infanticide A.I.
- Shadow People
- Meant To Be
- High Noon
- Witch Hunt
- Nature Of The Beast
- Room 117
- Havana Syndrome
- Para Bellum
Čas: 50:24
Sestava:
- Eric Peterson – guitars, vocals
- Chuck Billy – vocals
- Alex Skolnick – guitars
- Steve DiGiorgio – bass
- Chris Dovas – drums
http://www.testamentlegions.com/site/
Facebook
Instagram
Spotify
YouTube
