Večer ve znamení samých dvojek…
Otázka „zdar, nejel by někdo na kamikaze hejvy metál?“ nepadla na úrodnou půdu, a tak jsem do jihočeské bašty „metalu v pravých podobách“ vyrazil sám. Naštěstí to mám blízko, nějakých 22 km, takže samota v autě není až takový problém a za necelých pětadvacet minut parkuju pod klubem a mířím do divadla na „divadlo“. Na druhý pokus tedy… Hlavní vchod je nedobytný, takže okolo přes dvorek, kde už posedává nějakých třicet fanoušků metalu ze země vycházejícího slunce a možná i země netušených možností. Spolu s japonskými veterány METALUCIFER jedou Američané INTRANCED, rovněž plující na vlně heavy metalu pro pamětníky.
Než došlo např. na „Heavy metal ninja“, sešikovali se na malém pódiu INTRANCED. Kapela s nedlouhou historií (vznik 2022), ale složená s muzikantů, kteří už mají leccos za sebou, hlavně zpěvák James-Paul Luna, kterého si znalci spojují hlavně s HOLY GRAIL. Já znalec nejsem, takže jsem chlápka s vizáží Alice Coopera viděl poprvé v životě, stejně jako další členy vizuálně nesourodé party. Kromě J-P tvoří INTRANCED kytarista Filiberto Bibiano, jemuž asi koluje v žilách latinskoamerická krev, basák Nico Staub, který v baretu vypadal jako Kanaďan z Québecu, a bubeník Ben Richardson, potetovaný vlasáč, jenž by asi zapadl do kdejaké deathmetalové řezničiny. Společně to ale kvartetu hrálo výborně, hrál se heavy metal klasického střihu, takže nechyběly typické melodie, sóla ani čistý zpěv, sem tam s nějakým tím výletem do výšek. Američané hráli zhruba 45 minut, což bylo tak akorát, abych si celý set s chutí poslechl.
METALUCIFER nejsou v Písku nováčci, v roce 2023 zahráli na Thrash Nightmare, loni pro změnu SABBAT, což je kapela, z které se členové „METALOVÉHO LUCIFERA“ rekrutovali, respektive jej zformoval Gezol, předák SABBAT. Letos se kapela rozhodla oslavit třicet let existence evropským turné, které zahrnovalo deset zastávek – od severu (Švédsko, Dánsko) přes západní Evropu (Nizozemí, Německo, Lichtenštejnsko) do středu starého kontinentu (Rakousko, Česko, Polsko). Jihočeská zastávka byla předposlední a možná i nejmenší, co se prostoru i návštěvy týká, ale Japonci si prý Písek vyložené přáli, protože se jim v něm dvakrát líbilo.
A předpokládám, že zklamaní nebyli ani tentokrát. Lidí sice nebylo tolik, aby naplnili kapacitu malé scény, ale i tak vytvořilo těch cca šest desítek příchozích solidní atmosféru a v druhé půlce setu došlo i na plavce nad hlavami těch, kteří měli sílu někoho nosit. Nejaktivnější byl bezesporu Pája z pořadatelského kolektivu. (úsměv) Ale než začala znít japonská verze pravěkého heavy metalu, všimli si všichni, že kromě tria chlápků z Asie se na pódiu objevila dvojice Evropanů. To není až takové novum, i minule v řadách kapely působili hostující muzikanti, tuším, že Peťan říkal, že z Německa, tentokrát ale zaujali posty členové polské skupiny CRYSTAL VIPER, kytarista Łukasz Halczuch a baskytaristka Marta Gabriel. Nevím, jak náročné pro ně bylo nastudování repertoáru, každopádně se svých rolí zhostili výborně a žádné zaškobrtnutí jsem nezaznamenal. Zatímco kytarista hrál bez emocí, drobná basačka byla akční a samý úsměv, určitě si hraní užívala ze všech muzikantů nejvíc.
Set plný heavy metalu se všemi klišé, které k němu patří, měl trvat 65 minut, ale jak kapela, tak fanoušci byli naladěni a nadšeni, takže se hrálo o čtvrthodinku déle, což znamenalo plnokrevný set ve stylu velkých kapel. Třeba JUDAS PRIEST, kteří mě při poslechu METALUCIFER napadali nejčastěji, ti z roku 1980. (úsměv) Ač se skoro všechny skladby nazývají „Heavy metal něco“, o monotónnosti se mluvit nedalo. Střídaly se věci ve středních tempech a rychlé vypalovačky s hitovými refrény (ty druhé mě bavily mnohem víc) a takřka šedesátiletý Gezol a podobně staří spoluhráči i přes únavné cestování nedostatkem energie netrpěli.
Čtvrteční večer se vydařil na výbornou, dvě kapely, začátek ve 20.02, konec ve 22:22, takže doma před 23. hodinou, což je ve všední den v pohodě. A kdo ví, kdy zase japonští veteráni dorazí do Česka, přece jen věk se zastavit nedá, takže to možná byla poslední možnost vidět tyhle srdcaře, navíc takhle blízko domova.
Fotky: Skalík
