V roce 2024 se ARAKAIN připomněl hned dvakrát fyzickými nosiči, ale ani v jednom případě se nejednalo o novinkový materiál. O reedici „S.O.S“ už byla na Fobii řeč, ještě před ní vyšel záznam koncertu, který se uskutečnil v lednu 2023 v O2 universum v Praze, kdy ARAKAIN slavil 40 let existence.
A když oslava, nedá se čekat jiná dramaturgie než průřez tvorbou s akcentem na doby dávno minulé, protože na takový koncert většinou dorazí spousta pamětníků, která už možná nesleduje nové nahrávky, ale vystačí si s těmi prověřenými, většinou s těmi, na kterých zpíval Aleš Brichta. Už v recenzi na „S.O.S“ jsem jeho výkon vyzdvihoval, dělají to prakticky všichni, kteří mají ARAKAIN najetý z jeho časů a dělají to právem. Aleš byl démon, který dokázal sypat slova rychlostí kulometu, aniž by trpěla srozumitelnost, navíc disponoval hlasem, který do muziky parádně seděl. Minulý čas v předchozí pasáži je na místě, dnes už i kvůli zdravotním problémům nezbyl z někdejšího šéfa pódia ani stín.
Proč tak dlouhé připomínání Aleše? Protože mi jeho hlas často přišel při poslechu živáku na mysl, když to Honza nedával. Což bylo zejména ve skladbách letících v závratném tempu, primárně „Amadeus“ a „Thrash The Trash“. Ještě před nimi hraje „Jsem trochu jako“, která funguje jako rozjezd naprosto dokonale. Pak to právě kvůli zpěvu lehce hapruje, Honza asi nebyl v den koncertu zrovna v nejlepší hlasové formě, nebo se nepovedlo jeho zpěv dobře sejmout. Nevím, kde přesně je chyba, ale zpěv mi přijde divně zastřený, hlavně na začátku vystoupení, kdy se sází na jistotu, prvních osm songů pochází z devadesátých let a je to jeden větší hit než druhý.
Další tři písně pocházejí z dob, kdy se v kapele objevil Petr Kolář, resp. když předával mikrofon Honzovi Toužimskému. Což už je bratru skoro dvacet let. Dramaturgie koncertu má každopádně hlavu a patu, protože po evergreenech přichází první host, právě Petr Kolář, aby zapěl tři písně, na kterých se podílel, první myslím sám, „Strom života“ a „Černý koně“ spolu s Honzou. Petr je bez pochyb kvalitní zpěvák a na koncertu podal vynikající výkon. Jediné, co působí poněkud divně, jsou výpadky zpěvu v „Prázdném koutě“, způsobené asi tím, že nechával zpívat publikum, jež ale na záznamu prakticky není slyšet. Poté si Honza střihl baladu, otvírák z „Faraa“, a je tu další host, Lucie Bílá. „Cornouto“, „Ty a já“ (s Honzou) i „Tygřice“ (cover AC/DC) zní v jejím podání skvěle, samozřejmě. Skvěle šlape celá kapela, aby ne, když všichni hrají na své nástroje třicet a více let. Co je trochu horší, je zvuk; přijde mi lehce ušmudlaný, zahuhlaný, což značí, že se s ním neděla žádná velká studiová kouzla.
Na druhém CD je mix novější vs. starší kusy plus minus v rovnováze, ale u mě opět zabírají prověřené fláky, protože některé mladší neznám. Ale vždycky, když se začínám ztrácet, se objeví jistoty, např. „Brána iluzí“ nebo „Princess“, aby mě vrátily do hry. Z novějších mě baví jen chytlavá „Paganini“, ve které diváci Honzu podpořili výrazněji než předtím Petra. Na místě samém to asi bylo elektrizující, z klidu domova už to takovou sílu nemá, ale i tak to svědčí o tom, že si fandové koncert užívali. „Co je, co je, co je, co je, co je?“ asi halekali všichni přítomní a je snad jasné, jaký song tohle sborové vyvolávání, k němuž inspirovaly do stejného rytmu vedené údery bicích, avizovalo. V megahitu „Proč?“ se opět přidával se zpěvem sál, a když se Honza po dalším nepříliš jistém vokálním výkonu loučil, bylo jasné, že takhle to skončit nemůže, protože ještě nezazněla tradiční zavíračka „Apage Satanas“. Přídavky zazněly tři, vrátila se Lucie a dala asi s Honzou „Zimní královnu“ a „Ďábelskou hru“ a úplné finále samozřejmě patřilo zmiňované „Apage Satanas“, v níž si nejspíš zapěli všichni tři zpěváci, kteří se na stage střídali.
Pochvalu určitě zaslouží rozumné uvádění skladeb nebo promluvy mezi nimi, žádné sáhodlouhé řeči, ale civilní projev všech mluvčích, žádné zbytečnosti, vše k věci.
2CD vyšlo jako digipack o šesti stranách, na dvou jsou traye s cédéčky (a pod nimi nic, jen černý podklad; přijde mi škoda, že místo nebylo nijak využito, např. na další fotky, i když pokud by měly být v takové (ne)kvalitě, v jaké jsou v bookletu, tak je to vlastně fuk. Obal je vůbec takový nijaký, co se vzhledu týká; jak v digipacku, tak v bookletu jsou nepříliš kvalitní fotky, titulní strana taky žádná sláva, ale aspoň je na ní staré logo, které se objevilo i na grafice doprovázející loňský singl „Sedm hříchů“, což nevím jestli něco znamená, protože další singl doprovází logo nové. V bookletu nechybí seznam skladeb s uvedením autorů, přehled lidí, kteří se podíleli na zajištění koncertu i obsáhlá děkovačka.
Obecně nejsem fanouškem live ani best of alb, radši si pustím kompletní originální studiové nahrávky a v případě ARAKAINU to platí dvojnásob – a myslím, že podobně to má řada mých vrstevníků-pamětníků, kteří taky spíš sáhnou po dobových počinech, případně výběrech vydaných k patnácti letům existence kapely. Tenhle živák asi udělá radost hlavně těm, kteří na koncertu byli a prostřednictvím 2CD si jej budou chtít občas připomenout. A pak fanatickým příznivcům kapely, kteří si automaticky pořizují vše, na čem se objeví její logo.
Live – nebodováno (reedice, výběry a živáky neboduju).
Seznam skladeb:
- CD1
- Jsem trochu jako
- Amadeus
- Thrash The Trash
- Strážci času
- Pán bouře
- Gilotina
- Hlas krve
- Půl století
- Prázdnej kout
- Strom života
- Černý koně
- Nenávidím
- Už ho vezou
- Cornouto
- Ty a já
- Tygřice (You Shook Me All Night Long)
- CD 2
- Dnes ještě ne
- Zase spíš v noci sama
- Adrenalin
- Malá a ztracená
- Vir
- Brána iluzí
- Paganini
- Arakadabra
- Princess
- Proč?
- Zimní královna
- Ďábelská hra
- Apage Satanas
Čas: 73:48 + 62:32
Sestava:
- Honza Toužimský – zpěv, sbory
- Jiří Urban – kytary, sbory
- Mirek Mach – kytary
- Lukáš Doksanský – bicí
- Marek Loučka – baskytara, sbory
Hosté:
- Lucie Bílá – zpěv (CD1: 14–16, CD2: 11–13)
- Petr Kolář – zpěv (CD1: 9–11, CD2: 13)
- Ondřej Martínek – kytara (CD2: 6)
