Čtyři roky od vydání předchozí řadovky brněnské kapely ROSA NOCTURNA uběhly jako voda a na světě už je její zbrusu nové, celkově již páté studiové CD, nazvané „Časokruhy“. To je samozřejmě ten nejlepší důvod k tomu, abych opět oslovil jejího principála, kytaristu, zpěváka, skladatele, textaře, autora orchestrací, samplů a dalších věcí, jímž není nikdo jiný, než Tonda „Gabriel“ Buček.
Ahoj Tondo, zdravím tě a zároveň ti děkuji, že jsi po zhruba čtyřech letech, což je i interval mezi vašimi dvěma posledními deskami, opět přijal mou pozvánku ke společnému povídání. Než se ale budeme bavit o současnosti, rád bych zabrousil alespoň k jednomu tématu z nedávné minulosti. Tím je skutečnost, že u čtvrtého alba „Andělé a bestie“ (2020) jste se poprvé v historii RN rozhodli vytvořit i jeho kompletní anglickou verzi, která vyšla v roce 2022. Můžeš nám říci podrobnější informace k tomuto projektu a zároveň i vyhodnotit, do jaké míry naplnil očekávání, s nimiž jste do něj vstupovali?
Ahoj, já děkuji za pozvání. Nabídku k rozhovoru bych neodmítl nikdy. Pro mě, jako pro kapelníka, je to taková odměna za všechnu tu dřinu a námahu kolem kapely.
Anglická verze byla pokus. Často, když nám v zahraničí recenzovali naše česká alba, dávali špatné hodnocení jen kvůli češtině. Jako kdyby neexistovaly kapely, co nezpívají anglicky, jako kdyby jazyk alba určoval jeho kvalitu, potažmo kvalitu hudby. Tak jsme vydali „Angels and beasts“ s tím, co to udělá. Jenže smysluplná, komplexní propagace je v zahraničí drahá. Za každý stát bychom mohli utratit tolik co za ČR. A za druhé, nějaký spontánní dosah, to bychom zase museli v té angličtině zpívat dlouhodobě. Dává to smysl pro kapely, které v angličtině zpívají celou dobu, ty pak mají šanci. U nás to byla spíš taková jednorázová akce, proces hledání. Tím jsme si tedy potvrdili, že doma jsme v češtině a měnit to už nebudeme.
A teď už k aktuálnímu dění. Po třech předešlých albech jste se tentokrát rozhodli pro změnu nahrávacího studia, kdy jste sice stále zůstali v Brně, ale od Zdeňka Ondráčka jste se přemístili k Jakubu Maláškovi. Vzhledem k tomu, že zvuková podoba ze Sonidosu k vaší muzice pasovala skvěle, tak mě to trošku překvapilo, a to i navzdory rčení, že „změna je život“. (ůsměv)
Změna. To byl jediný důvod. Pobrat nové zkušenosti, nahlédnout za jiné obzory, mrknout pod pokličku jiným producentům. Vyzkoušeli jsme pár studií a když jsme byli u Maggiho, zrovna tak nějak dozrál čas na nové album. No a protože se nám s Jakubem spolupracovalo velmi dobře, rovnou jsme u něj album dotočili. Maggi se navíc velmi dobře naladil na moji představu o mixu písniček a jejich výsledné podobě. Takže po tom, co nám poslal první mixy, jsme upravovali spíš už jen nějaké drobnosti a poměry hlasitostí.
K proměně došlo i v nástrojovém obsazení skupiny, v němž ubyla jedna elektrická kytara a naopak přibyla flétna, kterou už sice využíváte dlouhá léta, ale většinou to bylo prostřednictvím hostujících hudebníků. Tato rošáda je z mého úhlu pohledu i významným zásahem do vašeho celkového vyznění, jelikož doposud byl pro ROSU tradiční kytarový tandem.
Ono to vyplynulo ze situace. Odešel nám druhý kytarista a na uvolněné místo jsme sháněli jakýkoliv melodický nástroj. Chtěli jsme tomu dát volný průběh, takové to „osude starej se teď ty“. Přihlásila se nám flétnistka, začala chodit na zkoušky, naskočila do rozjetého vlaku, a tak jsme si ji nechali.
Změna je to spíše při živém vystupování, kdy některé melodické party přebrala od kytary. Na aktuálním albu to podle mě poznat není, tam jsou stále často v songu dva i více kytarových partů.
Pro nás jako pro kapelu je to osvěžení. Zejména pro mě. Víc jak patnáct let jsme v ROSE dva kytaristi, teď musím víc trénovat, když je veškerá kytara na mně. (smích) Nicméně můžeme zasít semínko očekávání. Tahle sestava ještě není konečná. Rýsuje se další člen, ale to si necháme na příště.
Vlastně, i když přímo srovnám dvě poslední desky, tak zatímco „Andělé a bestie“ představily, i vzhledem ke zvolenému tématu boje dobra se zlem, vaši (nej)drsnější tvář, tak „Časokruhy“ naopak přinesly zřejmě dosud největší porci materiálu bez metalového obsahu. Jak to vnímáš ty jako osoba ze všech nejpovolanější?
Já to vnímám tak, že průměr nového alba je pořád úplně stejně mezi symfonic a folk metalem, jako byly „Andělé a bestie“. Na „Časokruzích“ je třeba komplet akustická věc „Hvězdy“ nebo balada „Jestli je tam nebe“, což by mohlo evokovat příklon k folku. Na druhou stranu je tam naše zatím nejtvrdší písnička „Světu zdar“ nebo hodně epická „Rex es tu?“ či „Vzbuď mě před večerem“. Ty vnímám zase jako tu tvrdou metalovou část. No a zbytek je naše klasická kombinace. Třeba poprvé jsme na tomto albu využili sedmistrunnou kytaru. Ta ani na „Andělích...“ nebyla. Takže za mě držíme stále tu stejnou stopu. Nakonec stejně rozhoduje to, jestli se muzika posluchačům líbí. Ne jestli je to víc folk, nebo víc metal.
Před samotným vydáním kompletní nahrávky měli posluchači možnost ochutnávky materiálu skrze dva prezentované singly „Vteřiny“ (na CD jsou hned ve dvou verzích) a „Čarodějka“, díky nimž na „Časokruzích“ zároveň zanechali stopu i vaši bývalí členové, jmenovitě kytarista Petr a basák David.
Ano, přesně tak. Byly to první věci, které jsme nahrávali. „Čarodějku“ mimochodem u Dana Frimla v The Barn. Bylo to v době, když ještě byli kluci v kapele, takže se samozřejmě nahrávání účastnili. Zbytek alba už ale byl na nás. Basu nahrál náš nový basák Milan a kytaru jsem komplet nahrával já. Byl to docela záhul. Jak už jsem psal, v každé písničce jsou dvě nebo tři, v „Múze“ dokonce čtyři, kytarové stopy, takže jsem se to musel všechno naučit já. Prostě to bylo, jako bych se místo jednoho učil třeba dvě a půl alba.
„Vteřiny“ byly první singl, vydali jsme je v podobě stínohry. A „Čarodějku“ jsme vypustili na streamovací služby. Je to nejveselejší song celého alba, docela metalová úderka, kterou jsme chtěli vyvážit folkovější „Vteřiny“. I textově jsou to v podstatě protiklady, takže dobře reprezentují celé album.
Zaregistroval jsem, že jste na vašem FB profilu postupně představovali názvy jednotlivých písniček umístěných na CD, včetně jejich předběžně plánovaného pořadí. Když jsem ten seznam po vydání placky porovnal, tak z něj vyplývá, že jste v něm nakonec provedli dosti změn. Co vás k nim vedlo?
V době, kdy jsme dávali ven tracklist, ještě nebylo vše zcela jasné a finálně rozhodnuté. Já už jsem byl spokojený, ale kapela mi do toho na poslední chvíli hodila vidle, takže jsme pořadí těsně před vydáním upravili. A myslím, že výsledek je teď lepší a album lépe plyne. Úplně si neuvědomuji, jestli jsme upravovali i názvy písniček, i když to je možné. Některé písničky mají dlouho jen pracovní název a nebo se mi nezdá dost výstižný a úderný. Takže i některá jména písniček mají vývoj a během procesu nahrávání se mění.
Zatímco v minulosti jste na studiových nahrávkách využívali pro smyčcové, dechové a další, v rámci metalu, méně tradiční nástroje služeb hostujících hudebníků, tak na aktuálním cédéčku už se nikdo takový nenachází. Má to znamenat, že jsi po mnoha letech zjistil, že je daleko jednoduší zařadit zmíněné instrumenty v rámci tvorby orchestrací, nebo je za tím něco jiného? (úsměv)
Víceméně tak. Nahrávání pro ROSU je docela náročný a dlouhý proces a každý muzikant, který se toho účastní, pro mě znamená stres, čas a peníze navíc. Tentokrát jsem si to chtěl záměrně trochu ulehčit. I když zpěváků bylo i tak hodně. Většina těch hostů, co jsme měli pozvané na minulých albech, stejně zastupovala právě ty folkové nástroje a tím, že jsme už měli flétnistku, tak tahle potřeba odpadla. Flétnu jsme nahráli živě a orchestr bych tak jako tak psal na počítači.
Co se zpěvů týče, tam vše zůstalo prakticky tak, jak bývalo dříve zvykem, což znamená zapojení množství hostů do sólových i sborových partů. Nově je však v některých písních doplněné o zakomponování mohutných chorálů, které pro mě mají největší náboj v písni „Rex es tu?“.
Náš basák Milan má kromě ROSY ještě kapelu DEJAVU, kde mají šest zpěváků. Tak jsme toho hned využili a natočili s nimi ty mohutné sbory. A vůbec každý, kdo se jen otočil ve studiu, nám tam přidal svůj hlas. Byl to můj záměr, použít do písniček sborové refrény, jak je to běžné u hodně dnešních powermetalových kapel. Kromě „Rex es tu?“ jsou tyto sbory i v písničce „Přes hory, přes doly“.
Velmi procítěným způsobem podaná balada „Jestli je tam nebe“ je pro mě jednou z nejvýraznějších věcí na CD i díky Anetinu skvělému přednesu. V recenzi alba jsem na její konto mimo jiné vyslovil i domněnku, že hudební složka může být, ať už celá nebo zčásti, vytvořena prostřednictvím PC. Tento proces vzniku už jste ostatně v minulosti i využili. Je moje úvaha správná nebo jsem naprosto vedle?
Ano, hudební podklad pro „Jestli je tam nebe“ jsem kompletně udělal na počítači. Většina kapely k té písničce byla ze začátku docela skeptická. Přeci jen, není to metal. Anetě se pak ve fázi tvoření melodie ale docela zalíbila, vzala si ji za svou a předvedla na ni opravdu vynikající vokální práci. Dokázala vykouzlit neskutečnou atmosféru, kterou teď mimo další posluchače oceňuješ i ty. Překvapivě se tahle písnička hodně lidem líbí a dojímá je, za což jsme samozřejmě moc rádi.
Stejně tak jste již dříve zakomponovali do vaší muziky malé množství prvků z elektronické hudby. Tentokrát jsou obsažené v jinak celkově heavyrockovém „Památníku“. V recenzi jsem se k těmto pasážím vyjádřil vcelku neuctivě (úsměv), ale spíše by mě zajímalo, co tě sem tam přivede k jejich zařazení?
„Památník“ je šuplíková písnička, skoro 20 let stará. Neustále jsem se k ní vracel. Tentokrát už na ni dozrál čas, zpracoval jsem ji a zařadili jsme ji na „Časokruhy“. Ty elektronické prvky jsem chtěl na albu dlouho použít. Ostatně elektro, resp. disco je docela moderní a mnoho kapel jej využívá. Do „Památníku“ se mi to výborně hodilo. Mně se ten zvuk strašně líbí. Líbí se mi ten vibe, ta pestrost a nečekaná změna, když po tom rovnou nastoupí sólo na flétnu. Kdo by to čekal, takové spojení? Je to další obohacení alba. Takže někdo ocení folkové písničky, někdo tvrdý metal a někdo naše disco v „Památníku“. (úsměv)
Když nadhodím pojem „Hra“, tak v tomto konkrétním případě se jedná nejen o pojmenování jedné z písniček na albu, ale zároveň i o Hru Časokruhy, kterou jste přichystali jako takové zpestření pro všechny, kteří si od vás novou desku zakoupí. Popiš nám prosím, o co se konkrétně jedná?
Plno lidí si CD kupuje jako sběratelský artikl nebo na poslouchání do auta. Na druhou stranu, i když někdo tvrdí, že CD jsou mrtvá, tak to pravda není a fanoušci je stále kupují. A tak jsem přemýšlel, jak našim cédéčkům přidat další rozměr, jak je využít víc než jen na přehrání hudby. Jak lidi, co si to album fyzicky koupí, ještě nějak víc obdarovat. Tak jsme do tiskovin CD schovali hru o ceny. Je to taková hledací šifrovací hra. Může se zapojit každý, kdo má naše CD. Pravidla hry i informace o cenách pro vítěze lze nelézt na našem webu. S písničkou „Hra“, která je na albu, přímo nijak nesouvisí, i když..., ale vlastně, nebudu napovídat. Zájemci ať se zapojí do hry.
Hudební část jsme probrali bohatě, pojďme teď čtenářům trochu více přiblížit i tu textovou.
Jelikož jsem se dostal do fáze života, kdy už člověk začíná víc přemýšlet o smyslu pozemského bytí, o jeho konečnosti a podobných věcech, tak jsem vložil svoje úvahy, domněnky a pocity na toto album. Je docela filozofické a místy melancholické. Ale nemůžu říct, že by bylo depresivní nebo si posluchač po dojetí alba rval vlasy. Myslím, že je to podané docela s nadějí a, doufám, s nadhledem. Navíc je na albu i několik odlehčených skladeb, takže jako celek to vychází docela pozitivně.
Nezbytnou součástí nosiče je samozřejmě i jeho přebal, který potřetí za sebou, obrazně řečeno, přiletěl z finského grafického studia Darkgrove a je opět nádherně vytvořený. Můžu říct, že listování bookletem je pro mě takřka stejným zážitkem jako poslech samotné muziky. V našem minulém rozhovoru jsi však nastínil i jisté nedostatky, které žel tato spolupráce přináší, takže se zeptám, jestli v tomhle směru došlo ke zlepšení?
I nadále jsme pokračovali ve spolupráci s Darkgrove. Prostě dělají vynikající grafiku, pro světové kapely. Patřit do takové skupiny kapel je prostě pocta už sama o sobě. Nese to s sebou i tu odvrácenou stranu a tou je dodací lhůta. Pokud jim každý týden nepíšeme, že jsou tři měsíce po deadlinu, tak se nic neděje. Je to škoda. Je to těžká spolupráce, vykoupená velkým stresem. Ale výsledek fanoušci vždycky ocení. A přesně jak sám zmiňuješ, už i listování bookletem má být zážitek, přece proto ten booklet je. Aby i ta grafika a zpracování posluchače naladilo na hudbu, která se na CD skrývá. Sám to mám rád, mám rád promyšlené grafické zpracování, a proto ho chci zprostředkovat i našim fanouškům.
Momentálně stále probíhá série vystoupení na podporu novinky, takže fanoušci, pokud budou mít zájem, se na vás mohou přijít mrknout i na živo. Jak vypadá aktuální koncertní setlist a kolik songů z novinky jste na něj zařadili? Jaké jsou reakce lidí na novinky, zda s vámi jezdí například nějací hosté nebo jejich party pouštíte z playbacku?
Malá koncertní šňůra po českých klubech probíhá a bude probíhat hlavně v prvních měsících roku 2025. Nad to se nám už plní kalendář na celý rok, takže můžeme říct, že s „Časokruhy“ obrazíme celou Českou republiku. Kromě starých pecek, které fanoušci chtějí stále slyšet, hrajeme z „Časokruhů“ zhruba polovinu písniček. Nějaké ještě v průběhu zimy přidáme. Se zbytkem jsme trochu omezeni, protože stále nemáme zpěváka, který by s námi na koncertech dal mužské party. Takže, pokud by se mezi čtenáři našel nějaký muž, který by to s námi chtěl zkusit, nechť se na nás obrátí.
Tondo, myslím, že jsme toho spolu, ostatně jako vždy, probrali opravdu hodně, a i když už se třeba nedostalo na úplně všechno, co by čtenáře a fandy ROSY zajímalo, tak přišel čas se rozloučit. Ale než tak definitivně učiníme, tak jako pokaždé dostáváš prostor pro závěrečné slovo. Díky moc, měj se fajn!
Děkuju za rozhovor. Tvoje otázky jsou, jako vždy, vyčerpávající. Takže mě nezbývá než poděkovat lidem, že nás poslouchají a čtou i rozhovory, čímž podporují zase vás, webziny.
Kdo ROSU NOCTURNU nezná, doporučuji si poslechnout a neskončit první písničkou, protože naše hudba je velmi, velmi rozmanitá. A samozřejmě chci připomenout všem, poslouchejte muziku, choďte na koncerty a podporujte svoje oblíbené skupiny. Pro kapely je to v dnešní době těžké, většina z nás hudebníků ji má jako drahého koníčka. Tak ať může co nejvíce kapel pokračovat ve své hudební cestě. Byla by škoda, kdyby ubylo na pestrosti.
Na titulní fotografii jsou zleva Tonda Buček, Aneta Zatočilová, Zuzana Matoušková, Milan Krupa a Matyáš Vítek.
