Hudba a osobnost jednoho dávného žurnalisty z města Ohio mne doprovází v podstatě skoro celým životem a byl jsem hodně zvědavý, jak si pro mnohé zašlá vyhaslá hvězda Marilyn Manson povede po čtyřech letech s dalším novým plnohodnotným albem. V jeho životě se dost změnilo od jeho minulé desky. Oženil se, úspěšně zvládl detox a měl by být (vcelku) čistý. A co si budeme povídat, více než poslední dekádu už alkohol, drogy a slávu neuměl korektně zpracovávat zejména na pódiích jak projevem, tak chováním na veřejnosti (někdo by možná řekl, že od začátku kariéry). Kvůli pohonu, díky kterému stvořil (stejný obdiv zaslouží Trent Reznor z NINE INCH NAILS za perfektní produkci) klenoty jako „Antichrist Superstar“, byly jeho koncerty dost často fiasko a vlivem špatné konstrukce málem přišel i o život a měl štěstí, že to odnesla jen noha. Nějakou dobu čelil obvinění ze strany dávné milenky a přítelkyně Evan Rachel Woods a nové album rozhodně funguje i jako vztyčený prostředníček „věnovaní“ i jí, stejně jako všem, kteří ho, zejména kvůli onomu obvinění a skandálu, odepsali a upustili od něj – „přátelé“, vydavatelé. Nová deska je tak poprvé vydána pod Nuclear Blast, což je minimálně překvapivé vzhledem k typičtějším tvrdším žánrům vydávaných touto společností. Rozhodně můžeme být ale vděčni, protože je o co stát.
Manson je chameleónem na poli hudby a každým albem rád zkouší něco jiného. Najdeme u něj tvorbu jak brutálně industriální, tak i glamovou, skoro bluesovou nebo experimentální. Obměňování sestavy se také jistě odrazilo na této rozdílnosti. Avšak stále díla spojuje láska primárně k rockové hudbě a charakteristický frontman s vokálem a perfektními texty s myšlenkami, u kterých obvykle odhalíme, na první pohled, jen špičku ledovce v celkovém mínění a významu. Manson je fanda numerologie, americké historie a vykládání skutečností mnohými způsoby. Název alba, stejně tak jako datum vydání, není žádnou náhodou. „One Assassination Under God: Chapter 1“ (dále jen „OAUG“) vyšlo 22. listopadu, v den úmrtí americké ikony, prezidenta J. F. Kennedyho, jehož odkaz najdeme na albech „Mechanical Animals“, primárně u poslední skladby a jejího úžasného videoklipu nebo u silně politického alba „Holy Wood“ kopajícího do propletenosti americké politiky, náboženství a zbraňového průmyslu. Parelala v názvu ale vede i k útokům na samotného Mansona kvůli skandálu s mladší herečkou. Dost keců, jaká je deska?
Když to shrnu, jedná se o úderný a velmi chytlavý Mansonův rock, který si náladami bere něco z každé desky, ale hudebně se hodně nechává inspirovat obdobím post-punku klávesami, klidnějšími nájezdy nástrojů a jejich postupným vrstvením. Model obsahuje často melodii kláves nebo izolovaného nástroje na začátku, a to nalezneme prakticky u každé skladby. Samozřejmě následuje nějaký rozvoj. Co je důležité, není zde prostor pro nudu, všechny tyto prvky jsou umně spojené a vytvářejí nekompromisní rockové umělecké dílo, žádný slepenec jednotlivých částí. Deska se SKVĚLE poslouchá od začátku do konce. Jako protipól vidím Mansonovo experimentálnější dílo „Born Villain“, které mi jako jediné nepřirostlo k srdci kvůli hluchým a prázdným momentům a neschopnosti probudit takové emoce jako u jeho další tvorby, byť je to stále velmi dobrý rockový počin.
Celá deska nezní monotónně a hraje si se střídáním nálad, každý si najde to svoje. Manson toto používá často. Pomáhá to udržet pozornost a nenudí. Dokonce tento koncept byl gró na „Mechanical Animals“, kde skladby Alfy představovaly klidnější, melancholickou část jeho osobnosti a naopak skladby pompézní, rychlé agresivnější Omegy jeho divočejší, vysmívavou stránku rockové hvězdy. U „OAUG“ tento koncept úplně odděleně nenajdeme, snad jen čistou melancholiku uslyšíme u grandiózního finále „Sacrifice of the Mass“, kterou bych zařadil mezi nejvíce srdceryvné Mansonovy skladby. Podobně jako „Disassociative“ nebo „Coma White“ (z „Mechanical Animals“) zde slyším konečně a zase podobné vyšší polohy vokálu zejména a hraní si s nimi u začátku refrénu. Jsem si jistý, že při poslechu společně s krásným textem se mnohým přiřítí nějaké ty slzy do očí.
Album se nám představuje stejnojmennou skladbou „One Assassination Under God“ (čtvrté vydané video k albu). Jeho temný klávesový začátek a vlastně průběh skladby naznačuje, kudy se budou ubírat ostatní kousky. Není to žádná veselá deska a není zde happy end. Jedná se však o desku, u které taky budete třepat kebulí a některé momenty jsou vyloženě skočné – ne však veselé. Snad až na „Sacreligious“ (třetí video k albu). Skladby zde obvykle odráží nějakou Mansonovu naštvanost a frustraci, která musí ven. Může se jen tiše plížit, třeba jako u druhé „No Funeral Without Applause“ nebo „As Sick as Secret Within“ (první video k albu). Manson to ale stále umí vypálit i na plné pecky, zejména u „Nod If You Understand“, která jako by z oka vypadla některým skladbám z alba „Antichrist Superstar“ (zvukem) a „Portrait of an Americal Family“, byť bez onoho nádechu extrémního industriálu. Konkrétně mi připomíná skladbu „Get Your Gun“ z debutu. Už jen úvod v podobě melodie s nafuzzovanou basou dává tušit, že to nebude žádná serenáda.
První z druhé strany desky (celkem šestá v pořadí) je pro některé mé známé oblíbená skladba alba. „Death is Not a Costume“ nastavuje klidné tempo, zpěvákův umírněný projev, melancholický začátek; vzdušné kytary (nikoliv v takovém množství jako na „Mechanical Animals“) ukazují na post-punkovou inspiraci a navazuje se na ni v podobě tvrdšího rocku. I když je to skvělá skladba, patří podle mne k těm slabším z této fošny. Je celkem předvídatelná a až na úplný konec Manson na ní nezkouší mnoho pozic a nezáří.
Poslední trio písní pro mne představuje klimax a zároveň jakýsi souhrn typů skladeb, které zde najdeme. U „Meet Me in Purgatory“ nás do hry uvede mírně nabuzená basa. Zpočátku zní skladba pozitivněji, než se dostane k refrénu: „Are you gonna pray for me, When I’m in Purgatory?“, který pracuje perfektně s onou ambivalencí.
Předposlední „Raise the Red Flag“ (druhé video k albu) nás taktéž uvítá basou, ale již pěkně hrubou a zprzněnou, podobně jako u „Nod If You Understand“. Při zhlédnutí videa, před vydáním desky na mne působila celkem nudně a uměle, popově. Jako by se Manson snažil ukázat, že je zase ta kapela i s ostatními muzikanty, kteří jsou v klipu. Při poslechu placky a soustředění se jen na muziku, ale zjišťuju, že je to pro mne jedna z nej skladeb desky díky pumpujícím bicím nebo už úvodnímu chytlavému popěvku: „tů tů tů tudu tů“ Manson střídá opět více hlasových poloh a hraje si s naléhavostí svého projevu v refrénu. Skladba je pro něj jistě dost osobní (jako by ostatní nebyly). Funguje jako flusanec a zvednutí pěsti nebo prostředníčku všem, kteří ho odepsali, pošpinili a nyní se najednou snaží omluvit a přijmout ho zpět, jak můžeme slyšet během: „I don’t give a fuck if you say you’re sorry, I won’t accept your surrender.“ Jiná část: „It's time to beat up the bullies and wash the bullseye off my back. My red flag is your white one soaked in blood.“ představuje to samé a svojí lyrikou mi připomíná Mansonovo legendární uvítací skladbu na albu "Antichrist Superstar" - „Irresponsible Hate Anthem“ s jejím: „I hate the hater, I rape the raper…“ Při poslechu jsem zaznamenal velmi podobný vibe jako „Better of Two Evils“ z alba „The Golden Age of Grotesque", avšak s rukopisem nové desky.
Poslední skladbu „Sacrifice of the Mass“, jsem už popisoval dříve. Je to perfektní klidný, ale emočně nabitý závěr desky. Velmi osobní Mansonova skladba připomínající „Man That You Fear“.
Poslední tři skladby tak shrnou to, v čem Manson exceluje na nové fošně. Uslyšíme skladbu, která na nás působí všelijak – optimisticky a temněji, skladbu, které se nebojí urazit a provokovat okolí a bije jako srdce sprintéra na závodě a nakonec finální uzavření plné smutku, melancholie až patosu, který zde není na škodu.
Na albu se opět spojily síly Mansona a Tylera Batese, který s charizmatickou shock-rock ikonou album vytvořil, nahrál a produkoval, stejně jako jeho skvěle přijatý velký blues-rockový comeback „Pale Emperor“ z roku 2015. Symbiózá těchto dvou muzikantů se nedá zapřít, podobně jako to bylo dříve u dua Manson/Twiggy. Výsledkem je tak excelentní deska díky Batesově perfektní produkci a hudebním nápadům. Podle mne toto album není comeback, protože kromě „Born Villain“ byly i předchozí „We Are Chaos“ a „Heaven Upside Down“ velmi solidní počiny, byť nedosahovaly ani prodejnosti, ani úrovně jako slavná devadesátková trilogie „Antichrist Superstar“, „Mechanical Animals“, „Holy Wood“, kterou považuju za to nejlepší, nejzajímavější a neinteligentnější, co se ve světe moderního rocku vytvořilo. „OAUG“ je ale mnohem výše, než desky z let 2017 a 2020. Vlastně, zařadil bych ji těsně za trilogii… Produkce je takřka perfektní. Oddělenost a čitelnost nástrojů je skvělá. Co mi přišlo divné z videí, než byla deska v oběhu, byl Mansonův vokál, u kterého jsem měl pocit zvláštní naefektovanosti. Nebyl to nehorázný autotune jako v případě vyloženě popových hvězdiček/sraček, ale něco tam bylo a nelíbilo se mi to. Naštěstí v případě desky, jejího lepšího zdroje a rozumného zařízení k výstupu na posouzení jsou obavy pryč. Nějaký efekt tu a tam Manson používá, ale je to OK. Jeho zpěv má úroveň, využívá opět dost poloh a pasáže s více hlasy najednou.
V případě poslední desky mne mrzí pár maličkostí… Jedná se pouze o jeden vinyl, tedy nějakých čtyřicet minut hudby. Ano, je to první část… Já vím, ale... Dle mého se jedná o náklady vydavatele, který to hraje na jistotu a kterému by se dvě placky prodražily a zisk by klesal. „OAUG“ by si to však zasloužila. Štve mne množství edicí, které byly představeny a pokud to byly nějaké exkluzivní limitky (například box s LP, CD, MC, art), obvykle byly pryč hned v předprodeji, ještě než se ukázala reklama někde na sockách. A to jsem se to tu a tam snažil sledovat. Nyní je velká část na Ebay za lichvářské ceny, že jo… Další věc, která mi vadí, bylo uvedení singlu, který obsahoval tři skladby. Dvě na albu nalezneme, ale „Front Towards Enemy“, která patří mezi ty úderné, ne… Single byl vydán jen jako CD a samozřejmě ve velmi omezeném množství, které bylo hned pryč, zase smolík. Ale kdo ví, třeba se objeví na Chapter 2. A nakonec by bylo fajn, kdyby na vinylu byl ještě kód pro stažení digitálních souborů, abychom mohli poslouchat hudbu v obstojné kvalitě do sluchátek… ne každý podporuje Spotify, případně se najdou posluchači s Hi-Res přehrávači. Případně cáluj dál za MP3 a FLAC...
Na desce nenajdete jedinou špatnou nebo nudnou skladbu. Sakra, nenajdete tu jedinou průměrnou skladbu. Hudebně se setkáváme s chytlavými melodiemi a nápaditým aranžmá z jednoduchých motivů. Nejsou tu výrazné virtuózní masturbace. Je to skvělý mix rocku, popu a post-punku. Občas je tedy naservírováno i nějaké to kytarové sólo, byť spíše schované v pozadí a chybí jejich počet jako na „Eat Me, Drink Me“. Srovnání kytarové hry Bates versus Skold nechám na každém z vás. Lehkou předvídatelnost jsem zmínil, není to žádný disonantní black metal, ale pop-rock. Model sloka – pre-chorus – refrén najdeme téměř na všech albech „poslední opravdové rockové hvězdy“. Z alba slyšíme, jakoby se Manson nechával inspirovat sám sebou a vykrádal se. Ale jen v tom nejlepším. Nosič by neměl chybět u žádného jeho dřívějšího fanouška z devadesátek a ani u těch, kteří k němu přičichli až nedávno. Nemělo by chybět u nikoho, kdo má rád obecně dobrou hudbu a nevadí mu rock. Jako fanda nedávám plný počet, ten si Manson (a původní složení) vysloužil svými legendární počiny. Pokud Mansona rádi nemáte, klidně si ještě bod odečtěte. Já ale věřím, že si skoro plné skóre zaslouží. (úsměv)
Seznam skladeb:
- One Assassination Under God
- No Funeral Without Applause
- Nod If You Understand
- As Sick as the Secrets Within
- Sacrilegious
- Death Is Not a Costume
- Death Is Not a Costume
- Raise the Red Flag
- Sacrifice of the Mass
Čas: 43:26
Sestava při nahrávání:
- Marilyn Manson – zpěv, produkce
- Tyler Bates - kytary, basa, klávesy
- Gil Sharone – bicí
