Rendez-vous kapel z Bostonu, Bogoty a Tokia ve městě s pohádkovým zámkem Blatné (k 1. 1. 2024 žilo v Blatné 6666 obyvatel, jak příhodné) zní, jako by si z vás někdo dělal prdel. Vyplnit volný termín na turné japonským ABIGAIL se zhostil pořadatelský manšaft Nuclear Intervention. Padesát procent prodaných lístků v předprodeji několik dnů před akcí nás přimělo k zakoupení vstupenek předem, což se alespoň v mém případě děje velice sporadicky. (Jindra)
Zhruba jedenkrát za rok se v poslední době dostávám na koncert do blatenské Hospody U Datla; v roce 2022 to byla jedna z prvních post-covidových akcí, loni INSANIA a letos zastávka turné tří zahraničních kapel ze vzdálených končin: ABIGAIL z Japonska, PERPETUAL WARFARE z Kolumbie a BLACK MASS z USA. Tohle trio korzuje Evropou od začátku listopadu (končit bude 16. 11. v Jablonci nad Nisou) a do Blatné na něj přišel takřka plný dům. Možná sehrálo roli i velmi nízké vstupné (v předprodeji 279 Kč, na místě 300 Kč), možná se Datlův sklepní prostor začíná dostávat do širšího povědomí díky narůstajícímu počtu akcí, možná se to prostě nějak sešlo… Změnou k lepšímu je i umístění baru, který byl přestěhovaný stranou a díky tomu došlo k zvětšení hlediště. (Johan)
Pořadatelé naplánovali start první kapely na půl devátou, ale začalo se o pár minut dřív, což jsme přivítali; sice to do Blatné naše parta nemá daleko, ale taky nemáme rádi, když se hraje do dvou do rána. BLACK MASS pro mě dosud byli nepopsaným listem, před akcí jsem si je neposlechl a čekal, s čím se vytasí. A rychle mi spadla čelist. Peťan mi ji naštěstí nasadil zpět, ale několikrát se to zopakovalo. (úsměv) Američané mi sedli dokonale. Jejich muzika byla přesně podle mého gusta, variabilní thrash s náznaky blacku či deathu, ale hlavně s velmi zajímavou stavbou kompozic. Velkou pozornost na sebe strhával kytarista (a hlavní zpěvák) Brendan, který na svůj nástroj doslova kouzlil, ale stejně kvalitní výkony předváděla i rytmická sekce. (Johan)
Začátek akce byl anoncován na 20,30 hod., s mírným předstihem oživili svoje fidlátka američtí BLACK MASS, kteří fungují v té nejzákladnější sestavě kytara, basa, bicí, kde zpěvu se ujal charismatický kytarista Brendan O'Hare. BLACK MASS hrají thrash metal šmrncnutý black metalem, tedy substanci, která je mým uším příjemná. Doma naposlouchávám jejich poslední tři roky staré album „Feast at the Forbidden Tree“ s poněkud kýčovitým obalem, ale nedávejme na předsudky. Řeklo by se, že zvuk s jednou kytarou bude prázdný jako huba bez několika zubů, ale basa v rukou Cristiana Azeveda nedala sterilitě žádnou šanci. Na jedovatě rychlé cvaly se vrstvil brutální, mírně potemnělý povyk Brendana O'Harea, a nechybělo ani několik brilantních sól. To vše podtrhlo kompetentnost připomínat zašlou slávu tohoto libozvučného žánru. Opravdu parádní gig, který demonstroval zručnost kapely a její zálibu v atmosféře 80. let. Škoda jen, že přídavek byl žádán, až když se rozsvítilo na sále, kdy kytarista na délku předloktí motal kabely. Takže jedeme dál… (Jindra)
Jak se do Kolumbie volá, tak se z Blatné ozývá. Medvídky z Bogoty PERPETUAL WARFARE, kteří příští rok oslaví 20 let existence, táhnou bratři Camilo (kytara, zpěv) a Wilson (basa) Muñozovi. Jejich set odstartovalo intro něco jako „Himno Nacional de la República de Colombia“. Nespoutaná energie a příval riffů vystihovaly vše, co je markantní z vlivu kapel jako TESTAMENT, SLAYER a jim podobných, což ale neznamená, že se jedná o nějakou bezduchou recyklaci. Camilo si v kombinaci se zpěvem hlídal rytmickou kytaru. Typická oldschoolová thrashmetalová sóla měl na starost druhý kytarista, vizáží možná ještě teenager. I v pomalejších pasážích, kterých nebylo zbytečně mnoho, měly vály kytarový šmrnc a kvalitu. V módu thrashem afektovaného drtistruna od začátku do poslední noty vyšiloval baskytarista Wilson. Jeho entuziasmus, jak pro hru a doprovodný řev, ale hlavně maňáskovou šou, nebral konce a podtrhl razanci thrashového výplachu. Další pokus publika o nějaký ten válík navíc byl tentokrát vyslyšen. Bubeník namontoval zpět jeden z činelů a přání bylo splněno. Jihoamerický thrash vážně nakopává prdel! (Jindra)
PERPETUAL WARFARE předvedli výkon z trochu jiného ranku než Američané. Primárně energický, méně už nápaditý. Kapela se na pódiu nezastavila, drtila špinavý thrash metal, který se hrnul a hrnul, ale mně chybělo nějaké zpestření, melodie nebo častější sóla. Ještě že v kapele působí herec k pohledání – co předváděl basový kytarista za grimasy, to ani nejde popsat – naštěstí jsou zachyceny na fotkách, i když ani ty nedokážou zprostředkovat dojem z místa na sto procent. Z chlapů cákal pot, z basáka spíše stékal, až měl mokrou i baskytaru. Nakonec došlo i na přídavek, který mi ale přišel trochu nepatřičný, protože před ním byla docela dlouhá pauza, kdy muzikanti už balili nástroje, aby se ještě nechali přemluvit a přidali... (Johan)
Japonskou kurtizánu na koštěti ABIGAIL sice basák Yasuyuki Suzuki (tvl. tam je snad každej druhej motorkář) uvedl jako kapelu z Tokia, ale evidentně pouze on měl alespoň jednoho z rodičů Japonce(ku). Zbylí dva spoluhráči neměli na první pohled se zemí vycházejícího slunce nic společného. Maník sedící před začátkem večera na lavici vedle mě, ze kterého se vyloupnul bubeník této úderky, s někým chatoval v řeči podobné přesídlencům z UA říznuté polštinou. Z toho mně vyplývá, že pro toulky Evropou využívají ABIGAIL služeb nájemných muzikantů. Každá skladba bez výjimky byl důkladný nářez, od odrhovaček inspirovaných punkem přes divoká oldschoolová sóla až po typicky asijský štěkavý vokál. Vlastně nebýt Yasuyukiho křečovitého projevu hraničícího s fistulí, zahaleni v kouzelném cestovním plášti pomocníka pana Viga sklouznete na začátek 80. let k tehdy začínajícím MOTÖRHEAD nebo VENOM. Nevím, jestli se mohou ABIGAIL označit stejně jako jejich kolegové SABBAT jako „the most evil band in Japan“, ale společné mají to, že by hráli až do soudného dne. Při bloumání v metalové encyklopedii jsem s údivem napočítal nějakých 154 (!) živáků, splitů, ípek, kompilací, depilací, promo, demo nahrávek, box setů nebo videí. Z toho pouze šest albových záznamů na kontě ABIGAIL. (Jindra)
ABIGAIL jsem viděl v roce 2019 na Thrash Nightmare a tehdy šlo o výborné vystoupení. Do Blatné dorazili v jiné sestavě, zřejmě postavené na evropské tour, na kterém tahouna Yasuyukiho Suzukiho doplnili dva mně neznámí muzikanti. Ale na výkonu ABIGAIL se personální změny vůbec nepromítly, kapela šlapala stejně jako před pěti lety a odehrála parádní set staroškolského black/thrash metalu s punkovým feelingem. Yasuyuki rozhodně nevypadá na třiapadesát, sil a elánu má na rozdávání a celý set dováděl jako jeho mladší spoluhráč, který převzal kytarové otěže se vší parádou. Snad jen délka koncertu byla příliš dlouhá, opět se kapela vrátila, naštěstí hned po základní hrací době, k dvěma přídavkům, aby i to bylo málo; ne však naší čtveřici, která za tónů (předpokládám) poslední skladby sál, který v té době už trochu prořídl, opustila. Intenzivní koncerty by prostě neměly trvat tak dlouho. (Johan)
Před půlnocí měním zálohovaný pohárek za pajsku, popřeji (nejen) českou pálenkou rozjařeným Kolumbijcům good luck a vyrážíme dom. Parádní večírek s výborným zvukem a odpoutanou atmosférou. Jestli nebyla naplněna celková kapacita 100 lidí, tak si troufám říci, že chybělo v řádu jedinců. (Jindra)
Výjezd do Blatné se ale každopádně vydařil, dva parádní a jeden slušný koncert; vítězem se u mě stali BLACK MASS. Jediným negativem tak byla zpáteční cesta v husté mlze, kterou jsme díky Milanovi, který se tentokrát ujal role dopravce, ve zdraví přežili. (Johan)
Fotky: Jindra
