THALARION patřili na přelomu devadesátých a nultých let mezi výrazné zástupce slovenského metalového undergroundu. Jejich kořeny sahají do roku 1994, kdy se ve skupině FATAL INFECTION sešla parta muzikantů, kteří už měli nějaké zkušenosti z jiných kapel (CRUELTY, KATASTROFA, NAILED NAZARENE, BASTARD). O rok později došlo po změně hudebního výrazu a zapojení více doommetalových prvků k přejmenování na THALARION a mezi roky 1996 až 2004 k vydání pěti řadových nahrávek, poté se v roce 2006 kapela odmlčela – na dlouhých patnáct let. V roce 2021 došlo k reunionu, vydání návratového alba „„Dying On The Scorched Plains“, o rok později vydal Pařát Productions reedici debutu na CD (původně vyšla jen kazeta) a letos je tu další album pod Pařátem nazvané „Cryopreservation“.
Když jsem si CD poprvé pustil, napadlo mě, že tahle hudba je retro jako blázen, a taky, že by řada lidí mohla říci, že jde o muziku zastaralou, která se vyčerpala před mnoha roky. A hned nato mi přišlo na mysl, že to samé se dá říci na adresu jakéhokoliv metalového subžánru. Takže tyhle úvahy stranou. THALARION si prostě jedou ten svůj melodický death/doom s mužským hrubým a ženským čistým zpěvem. Otázka tedy nezní „proč někdo ještě dnes drhne ,takovou‘ muziku““, ale „jak někdo ještě dnes drhne ,takovou‘ muziku?“
U melodického death/doomu jsou myslím důležité tři základní prvky:
- silné melodie (které ale nepůsobí tuctově, ohraně)
- kvalitní ženský hlas (aby zpěvačka nepřipomínala kuňkalku)
- dostatečně pestrá paleta skladeb (aby nahrávka nepůsobila monotónně)
Když „Cryopreservation“ poslouchám, docházím k závěru, že vše uvedené nahrávka splňuje hned při rozjezdu v podobě „Alta Melancholia (The Odyssey pt.II)“. Začíná se tklivou klávesovou melodií a pokračuje kytarovými hrátkami, do nichž se nejprve zapojuje jemným hlasem Petronela Hederová, později, až v druhé polovině, se připojuje s řevem Juraj Grežďo, to když muzika výrazně přitvrdí a zrychlí. Trvá to jen chvilku, znovu se vrací zasněná poloha, pak zase ostřejší, jede se podle not napsaných v těch devadesátkách, ale má to švih. Ještě lepší je druhá „Where the Ravens die“, ke které vznikl i videoklip. Doomový úvod a melancholický ženský zpěv /střih/ deathová rubanice a mužský řev /střih/ zasněná pasáž a vyšší ženský zpěv /střih/ další masakr a řev /střih/ silná melodie /střih/ zvolnění a třetí poloha Petronelina hlasu /střih/ znovu death a zastřený growl /střih/ zvolnění a návrat k melodiím. Zdánlivě rozhašené, ale ono to funguje. Text je inspirovaný dovolenkovým zážitkem zpěváka, který jej vysvětluje: „Nad blízkými kamennými horami soustavně kroužili havrani, zalétávali za horu a někdy se jich zpět vrátila třeba jen polovina. Netřeba za tím hledat nic zásadního, žádné poselství, jen jsem se tehdy zamyslel nad tím, jestli tam ti havrani nelétají umírat, když se dobrá polovina z nich nevrací.“
I v dalších písních se daří držet laťku nasazenou poměrně vysoko, střídá se melancholie, ponurost a řízná muzika. Místy se zvolní k doom rocku, což je případ „Cryopreservation“, která se drží v pomalých tempech a nabízí primárně ženský procítěný zpěv a tesknotu; tahle pecka by v dávných dobách platila za stylotvornou. Logicky je další věc svižnější, „Farewell at Dusk“ sice opět začíná pozvolna, až folkově, pak se střídají soft a hard pasáže, ale přijde mi, že v těch hard je to tentokrát o něco slabší než v případě druhé skladby; tady je to takové zatažené a zpěv působí nuceně, lepší je to ve sborech, na kterých se podílejí i hostující vokalisté. Nahrávku půlí „Alone in a Shallow Grave“, což je i heavymetalová záležitost s dravějšími bicími, ale taky doomová tryzna. „Servants of the Shadows“ je živější, opět se povedlo vymyslet přitažlivou ústřední linku, která se proplétá celou skladbou, k tomu se objevují dramatické party vyšperkované variabilními vokály; po dvou obyčejnějších písních je „Servants…“ kvalitativní skok. A úroveň drží i „The Woven Evil“ s výraznými klávesovými plochami; klávesy jsou na CD obecně přizpůsobeny celku, moc nevyčnívají, ale tady jsou více na uších a vyznívají až vážnohudebně. Obecně podruhé – žádný nástroj není exhibiční, při poslechu vnímám muziku jako celek, což svědčí o komplexním přístupu ke komponování. To si vzali na bedra Peter Bartakovič & Peter Dvorák, texty oba pěvci Petronela Hederová & Juraj Grežďo – k těm jedna zajímavost, oba jsou zároveň spisovateli, Petra vydala na tucet románů pro ženy (první pod pseudonymem Lena Lemonová), Juraj (pod pseudonymem Juraj Thal) tři detektivky.
Závěr alba v podobě „Sleep and Dream“ a „Stygian Symphony of Demease“ je vrcholem nahrávky. V obou skladbách se toho děje spoustu, pěkné je překrývání hlasů na začátku „Sleep…“, ještě lepší celý závěrečný song – to nejlepší nakonec tady platí, lehce nervní „Stygian…“ je plný emocí, naléhavých zpěvů, vzletných melodií i potěšujících detailů, které při prvních posleších unikají pozornosti.
Podařený počin korunuje kvalitní obal. Booklet o šestnácti stranách obsahuje všechny potřebné náležitosti i slovo vydavatele, jen titulní strana mi přijde poněkud nevýrazná. Zvuk z pro mě neznámého studia (Kankula) je velmi dobrý, čitelný, Juraj Kankula s Peterem Bartakovičem odvedli kvalitní práci.
Celkový dojem z díla mám veskrze pozitivní, podobně jako loni LLYR, i THALARION dokázali vymyslet silné písničky, které by měly zaujmout hlavně pamětníky, ale neměly by uniknout ani mladším příznivcům žánru, který jsem v textu výše zmínil několikrát.
Seznam skladeb:
- Alta Melancholia (The Odyssey pt.II)
- Where the Ravens die
- Cryopreservation
- Farewell at Dusk
- Alone in a Shallow Grave
- Servants of the Shadows
- The Woven Evil
- Sleep and Dream
- Stygian Symphony of Demease
Čas: 48:17
Sestava:
- Petronela Hederová – vocals
- Juraj Grežďo – vocals
- Peter Bartakovič – guitar
- Juraj Čakajda – guitar
- Peter Dvorák – keyboards
- Marek Okša – bass
- Juraj Bajzík – drums
