Poslední deskou, která v roce 2023 vyšla pod PHR Records, je reedice alba „Záviš, syn vojáka“. Nadílka proběhla 24. prosince s tím, že „Štědrý den je součástí svátků klidu a míru, ale punkový label musí stejně zlobit. Jinak by to v tento významný čas snad ani nešlo“.
„Záviš, syn vojáka“ je album z roku 2001, Závišovo třetí, což je informace, kterou jsem si dohledal, protože o tvorbě svérázného písničkáře mám jen povrchní znalosti, nebo spíše povědomí, z hlavy bych nedokázal uvést název jediného songu. Samozřejmě jsem něco kdesi zaslechl, ale tvorbě znojemského rodáka nepropadl natolik, že bych se po ní pídil. Ale poslech desky je dobrou příležitostí se s prací knížete poronoflku, jak je Závišovi přezdíváno, konečně seznámit.
A ono seznámení nedopadlo špatně. K poslechu jsem přistupoval s jistými předsudky, protože taková ta plánovaná sprostota mi většinou přijde samoúčelná; když už něco lechtivého, tak raději na rafinovaný způsob mistra Necrococka, obecně pak ctím Svěrákovu „šrapnel teorii“. (úsměv) Záviš ji v oblasti textů nectí, zpívá o všem, co ho zrovna napadlo, ale na druhou stranu to není jen o těch sprosťárnách a ne všechny ostřejší výrazy jsou zařazeny, jen aby tam za každou cenu byly. Občas si nějaké to nevybrané slovo asi neodpustí každý, zaklít a použít expresivní výraz pro dámu volnějších mravů se bere jako normální, stejně jako slovo znamenající nejen na Ostravsku její přirození.
Záviš na albu, které nazval podle skutečnosti (je opravdu synem vojáka z povolání), umístil sedmnáct písní – a při takové porci je vítané, že se nespolehl jen na sebe a kytaru, případně mandolínu, ale obklopil se množstvím hostů, kteří přispěli zpěvem, akordeonem, flétnami a dalšími nástroji. Díky tomu je nahrávka dostatečně pestrá, a to nejen po nástrojové stránce, ale i po stránce žánrové. Není to jen o tom drnkání na kytaru a prozpěvování, dejme tomu klasickému písničkářství, ale často se objevují kroky stranou.
Na začátku je to ona klasika, lehce baladická, akordeon, kytara, zpěv o tom, že na vojně to pro Záviše není, a když vojna, tak je třeba na ni mr***. Hned druhé „Chcánky“ odkazují kamsi k francouzským šansonům, text je vtipný a nedivím se, že Závišova tvorba má spoustu příznivců, je to jasný hit; na tu kytaru totiž pan kníže hraje tak, že to působí zábavně. Ještě větší haló nadělají dechovkově pojaté „Dvě panenky“, což jsou tedy pěkné divošky, které „to“ prováděly na všelikých místech; rýmuje se to stoprocentně a nedivím se, že tenhle kousek si fanoušci na koncertech prozpěvují. Po veselém kousku trocha nostalgie a jemné muziky s ženským zpěvem („Narozeniny“), pak cosi ze života zemědělce, který odolá svodům světa a pracuje, byť s postranními úmysly („Brambory“; z těch bude rum) a další vrchol první strany desky – „Marie“; téhle světici se mistr svěřuje s tím, co dělá dobře a co špatně, hraje k tomu taková posmutnělá muzika, v níž ční hezký refrén a z písničky čiší jakási katarze. Na konci áčka se poprvé nechytám, „Jóliholihó“ mě nebaví, přijde mi taková pouťová nebo jarmareční, nebo jak ji popsat.
Na béčku jako první zaujme „Hurá“, která by se klidně mohla jmenovat „Cecílii uletěly cecky“; v textu jsou popisovány peripetie oné ženy, muzika je opět chytlavá, hlavně díky harmonickým tónům harmoniky. (úsměv) V „Červeném mostě“ (skutečná stavba nedaleko Znojma, architektonicky velmi zajímavá, ve své době jedna z největších cihlových staveb široko daleko) dotváří atmosféru první republiky klavír a asi i tuba, v „Už je to tak“ čaruje flétna podobně jako kdysi u JETHRO TULL a z uvedeného je snad zřejmé, že po hudební stránce album opravdu netrpí monotónností. „Já jsem tak líný“ ctí název a líně se převaluje, to „Ženy po přechodu“ jsou po hudební stránce rozverné a „Tyrolácká kultura“ ještě rozvernější, parodie na tradiční tyrolskou lidovou hudbu mi ale podobně jako „Jóliholihó“ moc nešmakuje. Miniatura „Nedá se nic dělat“ ve sborech připomíná C&K VOCAL, závěrečná „Se mnou na světě si ještě užijou“ pak korunuje překvapivě zajímavé album, které rozhodně není jen o těch prasečinkách nebo chlastu.
Papagájova gramoedice má odlišný obal od prvního i druhého vydání, ale stejně jako předchozím titulkám i té nové vévodí mandolína, tentokrát na hromadě haraburdí – a nakresleno je to parádně. Zbytek designu je vcelku obyč, na zadní straně přebalu seznam skladeb, vnitřní příloha s texty a kredity je informačně bez závad, ale grafika je strohá.
Reedice – nebodováno.
Seznam skladeb:
- Strana A
- Já na vojnu nepudu
- Chcánky
- Líbej
- Dvě panenky
- Narozeniny
- Brambory
- Marie
- Jóliholihó
- Strana B
- Ještě že jsme tam zavítali
- Hurá
- Červený most
- Už je to tak
- Já jsem tak líný
- Ženy po přechodu
- Tyrolácká kultura
- Nedá se nic dělat
- Se mnou na světě si ještě užijou
Čas: cca 52 min.
Sestava:
- Záviš – zpěv, kytara, mandolína
Hosté:
- v galerii
