Thrash Nightmare festival lze po proběhlých devíti ročnících označit jako úspěšný a populární podnik, který přirozenou cestou vyrostl v přehlídku s mezinárodním přesahem. Za fenomenálním úspěchem akce stojí v první řadě pracovitost organizátorů, kteří postupnými krůčky vybudovali něco, co nemá v tuzemsku obdoby. Již několik let jsou vstupenky brzy po zahájení předprodeje vyprodány, již několik let míří do Písku za starým metalem převážně cizinci. Vlastně nejen v rolích fanoušků, ale i účinkujících; na prvním ročníku zahrálo pět kapel (RADIOLOKÁTOR, CATASTROFY, LAHAR, EXORCIZPHOBA a KAAR), postupně přibývaly party ze zahraničí a v poslední době už mají cizozemci jasně navrch, z Česka se představí jedna dvě kapely. Postupně se rozrostl počet hracích dnů, několik let šlo o matiné jednodenní, následně se protáhlo na dva dny a letos už na tři, hlavnímu programu předcházel koncert dvou kapel.
Původně se měl warm-up odehrát na malé scéně, ale když se ukázalo, že i o vstupenky na čtvrteční večer je slušný zájem, rozhodli se organizátoři přesunout dění na hlavní sál a já za to byl rád. Pohodlí, dostatek místa, dobrý přehled o dění na pódiu, kvalitnější zvuk, to byla má očekávání od velkého sálu a výhody proti malému. Nevýhoda mě napadala jediná, ne tak intenzivní kontakt mezi muzikanty a publikem, které se mohlo na větším place při očekávaném počtu cca 150 příchozích trochu ztrácet. Nakonec podle mého výhody jasně dominovaly a nevýhoda se vůbec neprojevila.
Jako první se představili SPEEDWHORE, kteří v Písku zahráli před sedmi roky na Thrash Nightmare 4. Od té doby trochu odpočívali, nehráli moc koncertů, chystali nové album (vyšlo letos v květnu) a taky měnili sestavu – poslední výměna proběhla krátce před píseckým koncertem, za bicí usedl starý známý Lalo, neboli Corrado Linzi, který hraje i v dalších kapelách, především v INDIAN NIGHTMARE (se kterými si mimochodem střihl v Písku koncert na Thrash Nightmare 8 v roce 2021). SPEEDWHORE mě bavili už před těmi sedmi roky a bavili mě i letos. V jejich špinavém metalu se mísí heavy, speed, thrash, špetka blacku a dohromady je to pěkná rotyka. (úsměv) Německé kapele vystoupení sedlo – a prvním trumfem byl naprosto skvělý zvuk. Všechno bylo dokonale slyšet, kytary se krásně doplňovaly, rytmika duněla, paráda. Druhým trumfem pak songwriting; skladby prostě mají švih. Pořád se něco děje, mění tempo, tu přiostří, tu zvolní, mně se nejvíc trefovaly do nálady svižnější kousky, ale netrápily mě ani heavy pasáže. A třetí silnou kartou je vokál. Po asi třiceti sekundách jsem si vzpomněl na milého kamaráda Petra z Dobříše, který by těžce nesl první zaječení frontmana. (úsměv) Nicméně to téhle starodávně laděné muziky to prostě patří, Tim navíc tyhle vysoké polohy používal jen občas, většinou dával přednost ostřeji nabroušeným hlasivkám. A ještě mi při pohledu na kapelu přišla vtipná jedna věc – největším šoumenem byl bicmen, který si hraní hodně užíval a navíc se u toho neustále usmíval.
SPEEDWHORE se vrátili na místo činu po sedmi letech, přivezli nové album „Visions of a Parallel World“ a nutno podotknout, že udělali velký skladatelský pokrok. Nejvíce to bylo znát, jakmile čerstvé písničky proložili starším materiálem. Ten spíše zní jak černá, syrová a přímočará entita letící vesmírem. Songy „Hologram“, „Golgotha“ atd. vychází více z nitra Země než kosmu. Rytmičtější a okultnější záležitost rafinovaně překračuje hranice heavy, speed, black a thrash metalu. Parádní odšpuntování festivalu. (Kubina)
Pro začátek. Do US power metalu, který byl v polovině osmdesátých let ve stínu thrash metalu, patří veličiny typu LIEGE LORD nebo MANILLA ROAD. Neméně výraznou bandou té doby byli OMEN. Česko poctili návštěvou úplně poprvé. V Písku zahráli snad patnáct písniček z alb „Battle Cry“ (1984) a „Warning Of Danger“ (1985). Oba záznamy vychází z vlny britského heavy metalu. Nechybí tomu thrashový nádech. Debut je více MANOWAR a dvojka zas METAL CHURCH. Skoro sedmdesátiletý (!) kytarista Kenny Powell zůstal jediný z originální party. Zase, díky mladším současným spoluhráčům, show přes svou délku neztrácela energii. Koncert gradoval, když si slušně zaplněné Divadlo broukalo s vyhrávkou ve válu „The Axeman“ a hned záhy přišla hitovka „Termination“. Tehdy propuklo správné heavymetalové šílenství. (Kubina)
Když jsem viděl na plakátu název OMEN, pamětníci a znalci odpustí, vůbec nic to se mnou nedělalo. V osmdesátých letech jsem kapelu minul, později už ani potkat nemohl, protože heavy metal se z mého přehrávače takřka vytratil. Ale když jsem ve středu potkal v práci většího pamětníka Milana a ptal se ho, co bude dělat ve čtvrtek večer, že jsou v Písku OMEN, nechtěl tomu věřit. Kapelu kdysi poslouchal, stavěl na roveň s IRON MAIDEN a okamžitě mu zajiskřilo v očích, že by asi jel a dal přednost koncertu před fotbalovým „trhákem“ v Albánii. (úsměv) Přidali se i David a Zbyněk, a tak jsme vyrazili ve čtyřech. OMEN taky dorazili ve čtyřech, v sestavě s jediným pamětníkem zdá se kultovních alb „Battle Cry“, „Warning of Danger“ a „The Curse“, kytaristou Kennym Powellem. Tento pán před pár dny oslavil šedesáté deváté narozeniny! A pořád má sílu a chuť hrát koncerty. Kolem něj se pohybují mladší spoluhráči, protože ti dávní už jsou nejspíš v hudebním důchodu nebo žel v hudebním nebi, což je případ zpěváka na zmíněných třech deskách. Jeho nástupce v mých uších obstál, znalci měli samozřejmě v uších původní vokální linky a srovnávali a trochu se ošívali, ale nic zásadního, myslím. Nic zásadního se nedá namítat ani proti koncertu, který byl (opět dle slov těch, kteří mají OMEN zmáknuté) postavený hlavně na starých albech, z prvotiny asi zazněla většina písní, které jsou vystavěné na klasických heavymetalových základech a disponují typickými jistotami, jako jsou melodie, sóla, melodický zpěv. K hlavnímu zpěvákovi se občas přidával i bubeník, který měl taky slušný hlas, v jedné skladbě si pánové střihli jakýsi duet, což fungovalo velmi dobře. Velmi dobře šlapala celá kapela, opět se povedlo slušně nazvučit, i když na začátku koncertu muzikanti neustále signalizovali zvukaři, že chtějí to či ono přidat nebo ubrat. A to se jejich zvučení před začátkem vystoupení docela protáhlo, program nabral cca dvacetiminutový skluz a OMEN začali hrát v půl desáté. Lidi si set užívali tak, jak je v Písku zvykem, pod pódiem se srotily onášivkované džísky a jaly se divočit, sem tam se nějaký dobrodruh vypravil i nahoru a letem plavmo následně odebral do kotle; celkem bych návštěvu odhadl na cca 150 lidí, což ne pracovní den slušné. Možná ti, kteří vstávali v pátek ráno do práce, neměli úplně pochopení pro kapelu, která délku avizovaného setu protáhla na 1,5násobek a místo hodiny hrála hodinu a půl, ale když lidi reagovali a užívali si, nebyl důvod jim nevyhovět. Na druhou stranu mi těch devadesát minut v závěru už přišlo moc, ubrat čtvrthodinku by neškodilo, ale zase – kapela je v Evropě asi jednou za čas a v Česku hrála vůbec poprvé… Takže za mě nakonec OK, a vůbec celý večer hodnotím kladně, obě kapely mě bavily natolik, že jsem zhlédl kompletní sety.
Fotky: Syky
Sykyho videa:
SPEEDWHORE
OMEN 1
OMEN 2
