Sobotní program začínal již ve čtyři odpoledne. Ztuhlé krční obratle z předešlého dne se děsily toho, co přijde. GALLOWER totiž od začátku pořádně sešlápli plynový pedál. Navíc zvuk byl jako mávnutím kouzelného proutku oproti pátku o dost lepší. Strukturou jednoduché skladby vynikaly přímočarostí. Bubeník jim dodával intenzitu. Výrazná sóla byla hodná obdivu. Zpěvné refrény snadno lezly pod kůži. Nakonec vokalista nasadil červenou kuklu a polská banda vzdala hold legendárnímu recordu "In the Sign Of Evil" od SODOM. (Kubina)
Polská tříčlenná parta GALLOWER přísahala na pra-thrash, podobně jako páteční první kapela, ale ta polská byla o několik tříd výš, což naštěstí platilo i o zvuku, který byl najednou bezvadný, kytara s basou pěkně v rovnováze, basákův vokál tak akorát, bicí zrovna tak. Rušila mě akorát jedna věc – logo, které vypadalo, jako kdyby ho malovalo dítě na základce na penál. (úsměv) Ale hudební zážitek hned u první kapely lepší než u všech pátečních, a nechyběla ani divadelní vsuvka s katovskou kápí na hlavě basáka. (Johan)
A laťku nahoře drželi i RADIATION. Drsný thrash, nebo možná thrash/death, s výborným bubeníkem, se spoustou zajímavých nápadů, sól, občasným punkovým zjednodušením, přesně takhle si představuju zábavný koncert. (Johan)
Nikdo nemůže pochybovat o kvalitách RADIATION. Jenže tentokrát jejich špinavý death/thrash nelámal krky. Bylo strašně těžké se chytit kytar. S nadsázkou to vypadalo, že sóla jsou němá. Těžko říci, zda nešlo o nějaký technický problém nebo špatně zvolené zkreslení pro větší sál, kde zvuk padá moc brzy dolů. Měsíc zpátky v Modré Vopici jsem si jejich živou produkci užíval daleko více. (Kubina)
LAHAR, domácí kapela, tuzemská thrashová jednička atd., atd., však jsme o nich už popsali několik monitorů. Nicméně i přesto, že kapelu známe nazpaměť, nějaká překvapení si na TN přichystala. Začalo se zostra skladbami z „Až přijde čas“, pak došlo na novější tvorbu („Lebka a hnáty“) a když začali LAHAR představovat zbrusu nové věci, Korka chytla křeč do ruky… Na chvilku byl koncert přerušený, pak se Korek vrátil a kapela zahrála další dva songy, ale set byl zkrácen… snad bude kytaristova ruka v cajku. (Johan)
Festivalová stálice LAHAR měla sound brutální i při jedné kytaře. Tentokrát hrály prim vály z "Až přijde čas" a "Hra stínů". Nemalý prostor dostávají voňavky pro připravované album, z nichž nejvíc utkvěla v paměti "Thrash Nightmare". Klasicky nekompromisní set nažhavil publikum pro další běs. (Kubina)
INDIAN NIGHTMARE z Německa (v mezinárodní sestavě, v níž nejvíce pozornosti poutal indonéský kytarista) udrželi úroveň nasazenou předchozími kapelami a pro mě se stali vrcholem akce. Melodická nápaditá muzika těžila z mixu black, speed a heavy metalu i punku, ze dvou kytar i většího počtu lidí na pódiu – a nejen muzikantů. (úsměv) Ono se to rozjelo už s LAHAR, ale přestávka v jejich setu elán skokanů trochu přibrzdila, od „INDIÁNŮ“ se zase děly věci, které jsou pro Písek tak typické. Rodeo pod pódiem, divočina na něm, muzikanti nadšení, co víc si přát? (Johan)
Všechny cesty vedou do Písku. Jak jinak vysvětlit, že na scéně zrovna úřadovali kluci z Rakouska, Itálie, Indonésie a Mexika. INDIAN NIGHTMARE; projevem největší exotika, ale žádný mišmaš. Variabilní zpěvy střídaly obhroublé polohy s bojovými výkřiky, jaké používají divoši při nájezdu nebo tancích kolem ohně – však maniaky v kotli to taky pěkně rozhýbalo. Někde punkovější přístup, v melodičtějších pasážích TESTAMENT. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči a přestat je poslouchat. Tenhle výkon mě semlel více než obě jejich studiovky dohromady. (Kubina)
Po kladně přijaté desce "666 Goats Carry My Chariot" měli belgičané BÜTCHER všechny předpoklady k tomu zničit kotel. Nástup, mlha, falešná krev. Z Divadla Pod Čarou se stalo pekelné místo, kde speeedmetalový nápor rozdmýchával oheň. Útočící bubny nedávaly čas na vydechnutí. Čitelné nadzvukové riffy zněly jako zblázněná jehličková tiskárna. Zromantizovaná sóla tomu dodávala kouzelný nádech. Charismatický pěvec ječel, pištěl, tahal slova z hloubek nebo jen tak zmučeně kvílel. Publikum v extázi bylo zaslouženou odměnou. Zazněly nové pecky, které si jedou po stejným kolejích. Proto mohu pomalu šetřit, připravované album chci. Titulní, skoro desetiminutová, hymna z posledního záznamu jízdu vyšperkovala. Stíhám dojít na záchod, pro pivo a ještě trochu blbnout, hehe. Vše, co si dokáži představit pod dokonalým vystoupením. Old school metal vyučoval! (Kubina)
BÜTCHER byla navzdory žánrovému zařazení (podle programu speed metal) pěkná divočina. Jestli speed, tak hodně nabroušený, energický (podle mě spíše black/thrash/speed), s výrazným frontmanem, který v ruce neustále třímal držák na mikrofon ve tvaru obráceného kříže. Pestrá muzika neustále těkala, nechyběla zvolnění ani námrdy jak hovado. Myslím, že v době vystoupení Belgičanů festival gradoval, lidi bláznili, na pódiu se jich vystřídala spousta, kapela si to taky parádně užívala… (Johan)
Staříkům bylo znovu osmnáct. Předposlední kapela NOCTURNAL je dobrým pravěkem bez příkras. Kytarové riffy byly dost možná na stejné úrovni jako u speedmetalistů z Belgie, ale člověk se k nim musel prokousávat přes syrový a špinavý sound. Možná v nich je dost slyšet vliv starých DESTRUCTION, nicméně jsou dochucené velkou porcí temné hmoty. Ze zpěváka promlouvalo čisté zlo. (Kubina)
Druzí zástupci německého podzemí NOCTURNAL šli na thrash/black z trochu jiného lesa, temnějšího. Neuvěřitelně aktivní parta měla na výběr z řady vydaných nosičů, ale sázela myslím hlavně na letošní řadovku „Serpent Death“, kterou jsem před akcí poslouchal na Bandcampu. Názvy songů sloužit nemůžu, natolik materiál najetý nemám, ale když si teď osvěžuju paměť, připadám si jako v Podčáře. Nikterak složitá, ale chytlavá a živelná muzika – sice jsem se zařekl, že už nebudu opakovat „old school“, ale to bylo v reportu z pátku. (úsměv) Takže tohle byl velký old school. (Johan)
DEATHHAMMER to měli do Písku nejdál, přiletěli z Norska a akci si pěkně v rolích diváků užívali už v pátek; ve spotřebě piva kraloval Daniel, který v pátek vypadal, že v sobotu neudrží v rukou baskytaru. (smích) Udržel – a nejen že stíhal hrát, stíhal i řvát, typickým thrashovým jekotokřikořevem. Myslím, že i DEATHHAMMER byli z přijetí nadšení, lidi se vzepjali a z posledních sil zase křepčili, plavali nad hlavami ostatních nebo pařili s muzikanty na stage. Typický rychlý thrash k tomu vybízel, kvalitně odvedené řemeslo bylo samozřejmostí. Jen ta plachta, jen ta plachta... Ta vypadala, že pamatuje první zkoušku kapely a že od té doby nepoznala ani pračku, ani žehličku. (úsměv) (Johan)
Norský thrash metal už beru hodně vážně, hehe. Svůj slabší moment si vybírám při poslední kapele. Nezvládám v kotli čelní náraz, padám dozadu, bouchám se do hlavy a přestává mně fungovat kompas. Na DEATHHAMMER přicházím až na závěr. Na divadelních prknech, krom členů norského orchestru, to pěkně migrovalo a střemhlavě lítalo vzduchem směr běsnící dav lidí. Salstenův vzteklý zpěv udělal své. Očernělá opilá zuřivost kytarových riffů nenechala kámen na kameni. (Kubina)
Druhý den Thrash Nightmare předčil první ve všech směrech.
- v kvalitě kapel;
- v kvalitě zvuku;
- v počtu lidí (dlouho dopředu vyprodáno, takže 400 hlav + kapely + crew), kteří často vypadali, jako kdyby se vynořili z osmdesátých let, ale nikoliv z Československa, ale nejspíš z Německa, protože u nás se „koně“, kníry a trvalé tolik nenosily;
- v atmosféře, kterou je možné zažít jen v hlavním městě thrash a old metalu. (Johan)
Fotky: Skalík, Syky
