Srdečně zdravím! Než se naše povídání stočí k undergroundu a stopám, jež se ti v něm podařilo zanechat, dovolím si otázku čistě osobní. Není žádným tajemstvím, že jsi podstatnou část prázdnin strávil v péči zdravotníků a koleno procházelo generální opravou. Dopadlo vše jak mělo a ty znovu cítíš v noze sílu mládežníka?
No jo, i když se říká, že věk je jen číslo, někdy to jednoho zaskočí. Něco ve mně vyměnili, tak doufám, že ta nová součástka bude fungovat nějak přijatelně. Na mládežníka to zatím nevypadá, ale o kulhajícím, prošedivělém seriózním starším muži už myslím hovořit můžeme.
Pomalu se přesouváme k muzice, i když z roviny osobní vlastně neutečeme během rozhovoru ani na chvilku. Příští rok tě čeká oslava kulatin, chystáš krom tradičních Lábusovek (pravidelná každoroční setkání přátel s vystoupeními oblíbených kapel, při příležitosti oslavy narozenin Vladimíra „Lábuse“ Drápala), něco speciálního?
Lábusovky proběhnou příští rok mimořádně o týden dřív než obvykle, protože nám tradiční termín překřížily Velikonoce, a to je silná konkurence. Na svojí straně má všechny trumfy. Takže 23. března 2024 v dobroměřickém kulturáku budeme lehounce slavit. Program je už hotový, ale pokud ho necháme ještě obestřený tajemstvím, nic se nestane. A samozřejmě, že chystám něco speciálního!
Tvé vydavatelství Guerilla Records se též pomalu blíží k úctyhodnému výročí pětadvaceti let a, jestli už se tak nestalo, dvou set vydaných titulů. Vzpomeneš si, co bylo tenkrát tím prvotním impulsem k založení labelu?
Ten si pamatuji velmi přesně. Seděli jsme s Pavlem Zajíčkem po koncertě skupiny DG 307 v teplickém Knaku a PZ tehdy z nějakého důvodu usoudil, že bych na to měl snad peníze, že bych si měl založit vydavatelství, protože tuhle muziku už nikdo nevydává, a že by mi do začátku dal svoje dvě nahrávky, „Uměle ochuceno“ a „Siluety“. To byla velká výzva, bohužel se trefila přesně do doby, kdy se začaly hromadně používat vypalovačky. A na tento terén jsem tedy v pozdním létě roku 2001 posléze vstoupil vyzbrojen prvním CD: DG 307 „Uměle ochuceno – de-construction 2001“. Tím, že na nahrávce byl rovnou můj zamilovaný tandem Zajíček + Hlavsa, jsem hned (přinejmenším pro sebe) prvním titulem vstoupil do první ligy vydavatelské, což se ovšem vůbec neodrazilo v prodeji nosičů. První pětistovka se prodávala snad 15 let a díky tomu, že jsem od tohoto počinu neočekával peníze, ale radost, nenechal jsem si ji zkazit. Nutno podotknout, že na úplném začátku jsme byli tři, co do tohoto pochybného podniku chtěli investovat rukou společnou a nerozdílnou, ovšem proti se postavila neviditelná ruka trhu a zakrátko jsem zůstal sám, což se nakonec ukázalo jako nejlepší řešení, odpadlo tak plno konfliktních situací, až by se řešilo co a proč vydat a hlavně nevydat. Guerillu paradoxně zachránilo, že jsem se v roce 2003 stal ze zdivočelého majitele rockového klubu důstojným ředitelem městského divadla a mohl po celou dobu Guerillu dotovat, když bylo zapotřebí. A pokud se vrátím zpátky k otázce, titul s pořadovým číslem 200 ještě nevyšel, ale už se chystá. A vzhledem k začátku tohoto příběhu jistě nikoho nepřekvapí, že to bude jeden zapomenutý program DG 307 s názvem „Sinusoida“. V těchhle dnech ho už nejen mistr zvuku, ale i jeden z přímých aktérů, Tomáš Vtípil, ve svém studiu připravuje k vydání. Křest 27. listopadu v Čítárně Unijazzu!
Dokázal bys ukázat na jednu jedinou nahrávku, na kterou jsi maximálně pyšný a dělá ti největší radost?
To asi ne, pro mě je každá nahrávka, kterou dotáhnu ke zdárnému konci, radostnou chvílí a samozřejmě cítím i pýchu, že jsem součástí takové nádhery. Ale možná, a není to kvůli té jedné věci, ale kvůli přesahu, jaký má nejen pro mě: že se mi podařilo Ivana Martina Jirouse přesvědčit, aby mi načetl kompletní Magorovy labutí písně, které jsem posléze vydal. Bohužel, už po Martinově smrti. Takže radost vs. smutek. A pak mi největší radost dělá to, že vlastně všechny kapely, které jsem obdivoval, miloval, které tvoří důležitou součást mého života, ale i kulturní historie tohoto národa, nejen že patří do portfolia mého vydavatelství, ale zejména že je považuji za přátele. Ono by to bez té oboustranné důvěry stejně nefungovalo. A bylo by to jen trápení. Čímž by to celé ovšemže ztratilo smysl.
Protože se v žádném případě nemůžu považovat za znalce předrevolučního „androše“ a spíš si jen tak plavu po hladině, mám toto období automaticky spojené s kapelou THE PLASTIC POEPLE OF THE UNIVERSE. Jestli se nemýlím, tvé vydavatelství nabízí hned pětadvacet alb tohoto spolku. Tušíš, jestli je to definitivní komplet, nebo se dá ještě někde něco někdy objevit?
Těch alb je je celkem 17, ale nějaké jsou v LP verzi, takže to tu pětadvacítku asi dá. V takové té základní sérii se stejnou grafickou úpravou, obalem vždy od nějakého spřáteleného výtvarníka a grafickou koncepcí co nejvíc fotek / co nejméně slov vyšlo deset titulů, které tvoří základní páteř PLASTICKÉ historie, od Bondyho až po „Půlnoční myš“. Ale pořád to nevzdávám a mám ještě tři kousky v merku: koncert PLASTIKŮ ještě s Přemkem Števichem na kytaru, pak jeden koncert z ateliéru, kde se vlastně poprvé představili s novým repertoárem a jednou to všechno završí 3 CD s vystoupeními PLASTIC PEOPLE na Festivalech druhé kultury. Ať to máme všechno pěkně pohromadě…. A tím opravdu končíme! Možná snad ještě „Vlakovou operu“ s AGINEM a pak… nenene!!
Je pro tebe, jako vydavatele, důležitý pocit líbí/nelíbí, nebo staré prověřené spolky vydáváš automaticky s tím, že když ne mne, osloví jistě někoho jiného?
Pro mě je důležité jediné – pocit „líbí“. Pokud se mi něco nelíbí, nemohl bych to s čistým svědomím nabízet lidem za peníze. Naopak, i když vím, že se to líbí jen mně a pár dalším cvokům, vůbec mě nezajímají nějaké ekonomické rozvahy, ono se to vydavatelství prostě už valí jak sněhová koule a nabaluje na sebe další a další vločky. A navíc si nemyslím, že staré osvědčené spolky by chtěly chvíli před smrtí měnit repertoár i styl.
Otevře-li si uživatel internetu stránku Guerilly, nemůže minout speciální akci, kde nabízíš komplet všech vydaných nosičů za čtyřicet tisíc korun. Jen pro zajímavost, hlásí se hojně výstřední milionáři, šílení sběratelé, zhýralí undergroundi a vášniví milovníci alternativní kultury, nebo zatím spoří? (úsměv)
Ohó, pár kompletů se už prodalo a protože jsou tam už jen poslední tři, není vyloučeno, že ten poslední se bude dražit. A to pak teprve bude u šetřílků mrzení!
Je pravdou, že tě do náruče undergroundu mrštil seriál Třicet případů majora Zemana, respektive díl Mimikry?
Není to pravda, do mateřského lůna undergroundu mě uvrhl TV dokument Atentát na kulturu, kde byli naši hrdinové veřejně vystaveni odsudku lůzy. Ale mně to tehdy otevřelo oči a zjistil jsem, že existuje svět, do kterého patřím a v němž jediném se mohu cítit, pohybovat a přemýšlet svobodně. Bylo to stejné, jako když Alenka poprvé pohlédla za zrcadlo: nemožné se stalo skutkem. Život měl najednou úplně jiné barvy! Mimikry mi posléze přinesly onu přezdívku Lábus, neboť jsem byl prý velmi podobný – lennonky, ofina za uši, zpustlý zevnějšek – Jiřímu Lábusovi, který v tom díle hrál roli význačného padoucha, a to včetně distribuce bytelnejch songů. Jak Jirka dneska říká: „Kdyby nic jinýho, aspoň jsem se prosadil v Lounech.“
Dá se tento krok v základu považovat za revoltu mládí, vymezení se proti politickému směřování rodičů, nebo si myslíš, že by to tak dopadlo, i kdyby byli oba v disentu?
To je otázka, na kterou je těžké odpovědět a vlastně jsem o ní ani nepřemýšlel, protože ta realita byla prostě daná a rozhodně v můj neprospěch. Ovšem síla toho umění, té pospolitosti a sevřenosti mě přitahovala silou magickou a nemyslím, že jiné okolnosti mě přiměly chovat se jinak. Možná důležitější otázka je, co kdybych ten Atentát na kulturu neviděl? Neslyšel tu Mejlovu basu, která ve mně dokázala – a dodnes dokáže – promluvit výstižněji než tisíc slov? Nečetl bych Jirousovy texty, které mě dovedly k vlastnímu psaní? Kdo bych byl potom? Co by ze mě bylo? Právník? Úředník? Pořád agronom? Naštěstí jsem spokojený, jak to je teď.
Není bez zajímavosti, že jsi v dosavadním životě prošel nejednou profesí (kurátor, galerista, novinář, politik, ředitel divadla a kina, provozovatel knihkupectví a rockových klubů, agronom…). Kde ti bylo nejvíc prima a co už bys za žádnou cenu nechtěl znovu opakovat?
Tak to je sice pravda, ale když to člověk vezme chronologicky, zase taková fluktuace to není. Od maturity v roce 1983 až do roku 1990 jsem dělal agronoma, ale to byla jen ta vnější část života, tou vnitřní jsem byl už tehdy ponořen do undergroundu, kde jsem se cítil nejbezpečněji. Po revoluci jsem šel na lounskou radnici budovat demokracii. To se mi mezi úřednictvem moc nedařilo, tak jsem si otevřel knihkupectví a rockové kluby, ale v roce 2003 jsem byl vržen do ředitelování městského divadla (včetně galerie = kurátor), kde jsem byl přes 15 let, v podstatě do covidu – a tehdy jsem usoudil, že bych se měl pohnout dál a všechny síly vrhnout na Guerillu. Do toho přišla ta nabídka přímo od členů kapely na odkup práv na písně PLASTIC PEOPLE a to pro mě bylo znamením, že ten správný čas nastal. Ostatně, jak mi (ne)jednou říkal Mirek Bambušek (znalci ať pátrají, ale dva jeho filmy jsem mu vydal na DVD): „Ředitele divadla nebo politika může dělat každej, ale Guerillu jenom ty!“ Tak jsem si jeho slova vzal po dvaceti letech k srdci a pro změnu buduji kapitalismus na tónech avantgardní hudby.
Málem bych zapomněl, jednou z profesí, která je též na Wikipedii zmíněna, je hudebník. Prozradíš, jaký rozezníváš nástroj a v jakém spolku nebo na jakých nahrávkách lze ocenit tvou instrumentální zručnost?
Ach, ta Wikipedie, ani nevím, kdo to heslo dělal. Nicméně, kdo nechtěl být rockovou hvězdou, že jo? Mně se to podařilo hned dvakrát! Poprvé u kapely EASY RIDER BAND, která vznikla v Chomutově po rozdvojení se legendárních PLUS NAŠI. Zajímavý je, že repertoár pro tuhle kapelu (plus zpěv a kytara) psal nějaký Jindra Pecháček, člověk, který horko těžko sesmolil psanou větu a přitom z něj padaly melodie i texty vážně dobrý a vystupováním na pódiu připomínal Michalela Stipa z R.E.M.! Nemohl jsem pořád dojíždět na zkoušky, kapela pak ještě chvíli existovala pod jménem PECHÁČEK, ale to bylo nějak hned po roce 1989 a byly to prostě písničky ve standardním formátu. Zajímavější byla kapela LEBEDUNG, která hrála v obsazení dvě basové kytary, bicí a zpěv a to byla už jiná divočina, vévodili jí bratři Bambuškové, zdivočelej Míra často zpíval s hlavou v bubeníkově kotli, texty – žalmy – byly ve francouzštině, dokonce nám vyšlo CD v USA v počtu 333 kusů u jakýhosi obskurního vydavatelství, kterýmu se dostala do rukou kazeta z koncertu. Co by za to jiný kapely tehdy daly! Ale my tehdy na všechno srali, hoši byli z divokejch vajec a o pár let mladší, tak furt kalili, já se rozváděl, tak ještě víc, byly to krásný časy, jsme hráli i na nějaký deathmetalový mši, jindy ve sklepě po kotníky ve vodě, nic nás nemohlo zastavit. V obou souborech jsem obsluhoval basovou kytaru, protože na tu moc nemusíš umět. Ach, to je pravěk. No a od nástrojů jsem se posunul k „manažerování“, vždycky mě víc přitahovalo být v tom zákulisí, vymýšlet program, vysílat kapely na stage a tak. A samozřejmě si nemůžu nevybavit povzdech, jak se jedna slavná kapela vrátila z ročního turné a říkala: „Na letišti na nás, muzikanty, čekal taxík, ale každý z manažerů domů odletěl soukromým tryskáčem!“ (smích)
Protože je mi subkultura zrozená v zárodcích Husákovy normalizace (citace M. M. Rudolfa) sympatická, chtěl jsem se ponořit trochu více pod povrch a za studijní materiál zvolil seriál Fenomén Underground, abych posléze zjistil, že ho zasvěcené máničky (tebe nevyjímaje) příliš nemusí. V čem vidíš jeho klady a zápory? Po čem se poohlédnout, aby se člověk dostal trochu více do obrazu?
Hele, to je těžká odpověď, já obecně nekoukám ani na jakési ty filmy „z disentu“, ta „česká století“ apod., když jsi to prožil na vlastní kůži, vlastně každý ten opis je v něčem nedostatečný, směšný, triviální, pamatuješ si to jinak. Prostě nevstoupíš dvakrát do stejné řeky; koukat v televizi na estbébácký svině a zbídačelej, kolaborující národ z křesla s lahváčem po ruce je pro mě prostě nesnesitelné. Z toho bych vyjmul snad Špačkova Pouta, Kawasakiho růže, kupodivu od Hřebejka, a Zemský ráj to napohled na motivy knihy Terezy Boučkové, tam je ta realita uvěřitelná, ale na to se zase nemůžu koukat, páč to ve mně vyvolává pro změnu zlý vzpomínky. Zato proklínám Pelíšky! No a Fenomén je pro mě taky takhle nastavený, klouže po povrchu, kvantita je na úkor kvality a co si budeme povídat, Čuňas, jako vrchní dramaturg, tomu svým egem a rozšafností taky moc nepomohl. Samozřejmě to neplatí o všech dílech, některé jsou udělány s citem, dobře a do hloubky, ale celkově to považuju za promarněnou šanci… ovšem šanci k čemu? K pochopení? K přijetí? K uznání? K odpuštění? Vlastně o nic z toho jsme nikdy neusilovali…, ale podle mě je ten fenomén stejně obecně nepřenosný. A přes televizní obrazovku už vůbec. Si teda myslím já.
Když už jsem zmínil Miloše „Mildese“ Rudolfa, kterého jsem zde zpovídal několik týdnů zpátky, rád bych znal i tvůj názor na stav undergroundové scény třicet let po revoluci? Teskníš po nových mladých tvářích, nebo ti je mezi těmi starými známými dobře a neřešíš to?
Je mi ctí, že mohu být ve společnosti kolegy Mildese, takto geniálního básníka a fenomenálního hudebníka, ale já si při svém latentním a stále sílícím buddhismu mohu dovolit luxus nemít názor na všechno. Ba naopak! Ať se to společenství vyvíjí, jak je jen možné, je každého věc, jak se v něm cítí a co mu přináší. Logicky si víc rozumím s vrstevníky, s kterými mě pojí ona „zkušenost ze zákopů“, i když já osobně se příliš neohlížím do minulosti. Tam je na mě až příliš nostalgie a rumu a málo odhodlání nést tu pochodeň dál, přijmout nové impulsy. Mladé tváře se samozřejmě objevují, jak říkal Magor, v každé společnosti je určité procento citlivějších, hledajících a rebelujících duší a třeba zrovna prostředí, nebo spíše umění undergroundu, pro ně může být jednou z cest, jak prožít barevnější, bohatší život. Ovšem používáním sociálních sítí se trochu vytratila ta magie a tajemno, které undergroundové koncerty provázely jako cosi neopakovatelného. Dneska je na nich stejná atmosféra, jako na každé druhé vesnické zábavě, jen je tam viktorek, atomznaků a korálků jak nasráno, pro někoho totiž „být v undergroundu“ hlavně znamená vypadat jak plakát na Woodstock. Ale jinak nic proti Woodstocku, zábavám a zábavovým kapelám, já nejsem hudební kritik ani módní policie.
Pisálek má v dnešní době vcelku jednoduchý život, potřebuje-li se připravit na rozhovor a zjistit o zpovídaném nějaké informace, zlehka zasurfuje na sociálních sítích a už se to valí jak lavina. Na tebe například prozradily, že jsi vášnivým čtenářem knih. Moc rád bych se něco dozvěděl o tvých oblíbených titulech, respektive autorech. Jsi zapřísáhlá konzerva, co se jen nerad pouští mimo probádaná území, nebo se nebojíš dát na doporučení (například) přátel a experimentuješ?
Hele, tak tohle by bylo fakt na dlouho. Jen ve zkratce: v podstatě kupuju výhradně české autory (s malou výjimkou americké beat generation), dokonce jsem i tzv. sběratelem deníků, memoárů a korespondence. Přijde mi daleko zajímavější sledovat život a příběhy tak, jak se opravdu staly než luštit nějaké románové fabulace. Taky dost těch spisovatelů znám osobně a to je pak ten čtenářský zážitek ještě hlubší. Navíc mám obsesi, že kupuju knihy od chartistů a disidentů, zejména ty napsané před rokem 1989, protože to mládí, prožité v jejich společnosti, mi mimo těch průserů, které s časem vyvanuly, přineslo mimo řady mimořádných vzpomínek a tajuplných dobrodružství i přátelství, která trvají dosud. A ty knihy, na rozdíl od filmu, nejsou tak popisné, nechávají dostatek prostoru pro vlastní fantazii, nikam tě natlačí a nespěchají, je v nich zakletý opravdový čas.
Kam se Vladimír „Lábus“ Drápal vydává za muzikou mimo Guerilla Records? Máš třeba oblíbené zahraniční vydavatelství, kompletuješ diskografie, nebo si vystačíš s tím, co si sám vydáš?
Co si sám upeču, to si taky sám sním! Pravdou je, že když dělám na nějaké nahrávce, slyším ji tolikrát, že se k ní už moc nevracím, ale muziku poslouchám pořád. Z těch českých se toho úplně moc neobjevuje, sleduji vydavatelství Galén, jinak je spíš náhoda, když si koupím něco jiného. Pravdou je, že dost CD dostávám přímo od kapel. Ale co se týká světové scény, bohužel, kompletuji. A to tak rozdílné party jako jsou třeba MOTÖRHEAD, Nick Cave, Lydonovy P. I. L. nebo Patti Smith. Nebo BLACK SABBATH. Nebo CAN. Nebo HAWKWIND, to je obzvláště výživná kapela. Vlastně když se to tak vezme, mám asi 2 000 CD, takže z toho se dá už vybrat pro každou náladu. A to nepočítám sklad Guerilly, kde je těch CD asi tak 15 000, ovšem z toho tak minimálně půlka neprodejných. (smích)
Poslední otázku tradičně věnuju pohledu do budoucnosti. Jaké jsou pro nadcházející měsíce plány ohledně Guerilly? Jsi od nátury dlouhodobým plánovačem?
Tak ono se bez nějakého výhledu a plánování dost dobře vydavatelství nedá dělat. Kolekce PLASTICKÝCH nahrávek se pomalu chýlí ke konci a mimo několika kapel, které dlouhodobě sleduji a jsme domluveni na CD, jako jsou třeba staří matadoři YAMABUSHI, nebo karlovarští FISH FLESH FIELD & HENRY $, kteří zhudebnili poezii Milana Kozelky, ale v podstatě teď všechny síly napínám k tomu, aby se na dvou LP objevily nahrávky, které dělal Libor Krejcar s kapelou TAMERS OF FLOWERS. Libor nás před rokem opustil a stejně jako zůstal v podstatě polo-zapomenutým, byť originálním a famózním výtvarníkem, i jeho hudební a básnický talent by mohl zapadnout prachem zapomnění, a to, jsem přesvědčen, si rozhodně nezaslouží! V podstatně je tohle přesně ten případ, kdy Guerilla slouží k tomu, aby splácela dluh přátelům, kteří mi obohacovali – a dodnes obohacují – život. Ať už se to týká těch dřevních, starších než starých undergroundových kapel a figur ze 70. let, tak kapel a soukmenovců, které mi za půl roku zahrají a popřejí na narozeninách. Vše se propojuje a společně zanecháváme láskyplný otisk v nekonečném tajemství existence, ta pouta jsou častokrát silnější než pokrevní a když si vezmeš, že ta přátelství trvají třeba 40, 45 let a pořád nevyšuměla, je v tom něco víc, než náhoda. Je to prostě spříznění volbou, která za komančů vůbec nebyla jednoduchá, bylo to buď ano, nebo ne, tam žádná „střední cesta“ neexistovala.
