Johan:
Zatímco pro fanoušky začínal druhý den míchanými vajíčky, nebo česnečkami k snídani (to podle toho, v jakém stavu měli žaludky po náročném prvním dnu), pro naši legii červených mravenců za pódiem chystáním stage a okolí na druhý den. První kapelou, která o naše služby stála, byli DESTROY!, které za nedlouhou existenci asi zaregistroval každý. Ono když se na pódiích prohání trio ve věku 14, 15 a 17 let, není divu. A přihlížejících se na mladou kapelu pod pódiem sešlo opravdu hodně, část určitě ze zvědavosti. Potěšitelné je určitě to, že takhle mladí kluci holdují plus minus thrash metalu, podruhé těší skutečnost, že se vyvarovali dětských nemocí, na pódiu působili jistě, skladby uváděli přirozeně a vtipně. A muzika taky obstála, skladby pravda nejsou nikterak složité, ale obsahují chytlavé pasáže i refrény, takže na sobotní start ideální kapela.
Se SUKKHU šla nadsázka stranou. Dvě dámy a tři pánové ozdobení warpainty se prezentovali démonickým black metalem, který měl prvoligové ambice. Když předběhnu a srovnám našince s později hrajícími CHAOS INVOCATION, tak SUKKHU mě zaujali víc, i když kvalitativní rozdíl mezi oběma smečkami prakticky nebyl. Ale… v SUKKHU třímá mikrofon žena, což je vždycky zpestření – a když to dáma dává tak jako Morgause, tak není o čem, drobná frontwomanka se na pódiu proměnila v dračici i kněžku nějakého kultu – to když ozdobila hlavu trnovou korunou a upíjela lektvar z kalichu. Za zmínku určitě stojí fakt, že na tympán hraje Silenthell (PETROLEUM, ex-MASTER´S HAMMER), na kytaru Ego (NAURRAKAR) a baskytaru třímá druhá dívka, ta s černýma rukama. SUKKHU dokázali svůj black zatraktivnit nejen tympány, ale taky kytarovými vyhrávkami, takže za mě jednoznačně palec nahoru.
TORTHARRY jsou veteráni, kteří neúnavně objíždějí štace po celé republice už déle než třicet let. Celou svou existenci jsou věrni kovu smrti a ve Volyni předvedli i brzkém času kvalitní výkon. Těžko vyzdvihnout jednoho člena, který by vyčníval, všichni to dávali parádně, ale já se chvilku zaměřil na Lemyho, který, propocený skrz naskrz, si set neuvěřitelně užíval, ať už se věnoval jen base, nebo přidával řev.
LAHAR byli na skoro domácím hřišti samozřejmě vřele přijati, ale předpokládám, že nejen od místních fans. Již delší dobu pro mě jasná tuzemská žánrová jednička opět válcovala svým nápaditým thrashem, takže nebylo divu, že se našlo několik jedinců, kteří se povozili na kolotoči. Gró setu tvořily songy z aktuální desky „Stínání hlav“, v závěru pak všechno rozbilo „Řecko“, které si neposedný Růža (už předtím mu bylo jeviště malé a pohyboval se i na bednách před stejdží) zaběhl zařvat před zábrany s fanoušky. Další super set.
PANYCHIDU jsem nedávno viděl na Kašperku a ve Volyni to bylo obdobné. Pánové hráli skladby z poslední řadovky a EP, které mají silný hitový potenciál a které živě zabírají stejně jako z alb oceněných cenami Břitva. I ta „Vltava“ na začátku má své kouzlo, a pro ty, kteří kapelu neznají, může fungovat jako přitahovač pozornosti. PANYCHIDA prokládala set několika intry, přičemž nejsilněji působily „Bludné ohně na stráních Hirschensteinských“, na něž plynule navázala píseň „Abele“, ze starších věcí došlo asi jen na „Ryhope“. PANYCHIDA je aktuálně ve formě, ale pod povrchem se cosi chystá v personálním obsazení…
AVERNAL si ve Volyni užívali nejen festivalového života, ale i života rekreantů. Členové kapely se hojně vypravovali k bazénu a užívali si sobotního sluníčka, aby odpočatí a dobře naladění nastoupili před sedmnáctou hodinou na pódium a spustili mix death metalu a death´n´rollu s typickým jihoamerickým temperamentem.
OKULT jsem viděl jen krátce, takže jen krátce – mix metalových žánrů (death s příměsí thrashe i blacku) byl podaný s přehledem, ale chyběla mu nějaká nadstavba, díky které by se dala kapela označit jako výjimečná; za mě standard, ale slušný. Obecně se dá říci, že na pódiu se za oba dny neobjevila blbá kapela, kterou by fanoušci odzívali.
Chápu, že někomu přijde přerod z thrashové (DISTILLATOR) do progresivně thrashové kapely (CRYPTOSIS) zvláštní, ba nepatřičný, mně ale CRYPTOSIS sedli a způsobili největší sobotní překvapení. Tím nechci říci, že by byli kapelou, která se mi líbila nejvíc, ale že šlo o podobný případ jako v pátek A THOUSAND SUFFERINGS. Prostě to nizozemskému triu sedlo a nic na tom nemění fakt, že si hojně pomáhalo technikou – řada zvuků a tónů jela ze záznamu. Ale pozor – podobný model využila za oba dny celá řada kapel, takže rozhodně nešlo o výjimku. Výjimkou bylo, že šlo o muziku postavenou na progresivních postupech, ne úplně přímočarou, ale o to pro mě přitažlivější. V rámci celkem standardních metalových podvečerních kapel příjemné vybočení.
To CHAOS INVOCATION nikam nevybočovali, drtili klasický black metal s odpovídající vizáží. Po CRYPTOSIS mě Němci nedokázali zaujmout, ale chyba byla na mé straně, kapele nebylo možné nic vyčítat, odehrála profi koncert. Já už měl v nohách dost kilometrů, v rukách dost kilogramů a před sebou očekávané vrcholy festivalu, tudíž bylo na místě dát si chvíli oraz a něco dobrého k večeři.
INCANTATION byli jedním slovem skvělí. Na Johnovi bylo vidět, že svou muzikou opravdu žije, že je na pódiu ve svém živlu a nezáleží na tom, jestli hraje pro 500 hlav v malém jihočeském městě, nebo na nějakém obrfestu. Lidé, kterými je aktuálně obklopený, to mají nastavené stejně, hlavně kytarista Lucas Shively působil neuvěřitelně sympaticky nejen na pódiu, ale i v zákulisí. Když vám člen tak věhlasné kapely děkuje za každou drobnost a neustále se usmívá, máte z toho dobrý pocit. A koncert? Asi se o něm bude dlouho mluvit, tak skvělý byl. Death metal se spoustou parádních momentů, s typem vokálu, který mám u tohoto žánru nejraději, s občasnými doomovými odbočkami, ani chvilku se člověk nenudil. Na konci se John vydal k bariéře poděkovat fanouškům za podporu a potvrdil, jaký je to sympaťák a srdcař.
Podobně nadšený jsem byl i z výkonu DARKENED NOCTURN SLAUGHTERCULT. Už když jsme německou blackovou skvadru viděli kdysi na Brutalu, jsme s kamarády snili o tom, že by jednou… možná… mohla zahrát i ve Volyni. Zdálo se to jako nesplnitelné přání, ale díky Tomášovi se podařilo tuhle legendární kapelu zabookovat. Pro řadu lidí jsou asi DNS tou kapelou s pološílenou kytaristkou/zpěvačkou, která vystupuje v různých převlecích, ale myslím, že hudba téhle černé bestie obstojí i bez bílých krví pocákaných šatů frontwomanky. Pro mě to byl další parádní zážitek, DNS se mi trefili do noty, ocenil jsem nejen Yvonnin pestrý rejstřík (šílený vysoký jekot rozhodně kvituju), ale i hudební rovinu, která splňovala všechny nároky, které kladu na black metal.
Když jsem v roce 2009 poprvé narazil na ISOLE a jejich nádherné album „Silent Ruins“, dal jsem mu v bodovací tabulce Pařátu čistou jedničku a poslouchal jej velmi intenzivně. Tehdy by mě ve snu nenapadlo, že TUHLE kapelu uvidím živě ve Volyni… Ale neuvěřitelné se stalo skutkem. A ISOLE předvedli ve Volyni strhující výkon. Ono slovo strhující u epického doom metalu není asi příliš používáno, ale ta lehkost, skvělé zpěvy, krásné melodie… Dramaturgicky naprosto dokonalé, festival ukončila ryzí óda na radost.
4horsemen:
První den je za námi, v sobotu se probouzím v brzkých ranních hodinách, zřejmě nedočkavý programu. Tak hurá na sedmou hodinu na snídani a kávu za pár šupů.
Úlohu otevřít dnešní festivalový den připadl nejmladší české metalové partě DESTROY! z Berouna. A protože jsem na Berounsku jako doma, tak jsem na ně vyrazil poprvé do jižních Čech. Kam přece jinam. Mít plný kotel jako první kapela a ještě tomu v pravé poledne, to před mladými ničiteli Šimonem, Jiřím a Ondrou smekám klobouk dolů. Nicméně smekám i před svěží parádní řežbou, která neplavala jen v thrashových vodách, ale naopak některé skladby se točily v melodických heavymetalových sférách a dokonce byla znát i punková odvázanost. Ačkoliv kapela funguje krátce, tak můžu napsat, že svůj set otevřela staršími kousky, mezi které patří třeba pozvolná „Červená, zelená“ anebo úplně čerstvá řezničina „Autostop značí smrt“, která jejich set uzavřela. Nicméně mezi dva úvodní a poslední song se „vloudilo" povedené pětipísňové aktuální EP „Pomsta společnosti", jejíž songy (texty) určitě nejsou jen tak prostořeké a o něčem i vypovídají jako „Kvadratura ženy“ anebo i samotný titulní song, který měl vlastně i v těchto dnech 30 let od tohoto hrůzného činu. Nakonec došlo i třeba pro všechny fandy metalu na úsměvný vzpomínkový song „Jak se taví ocel“. Osobně si myslím, že ocel má do budoucna řádnou pevnost. A tušil jsem, že vystoupení těchto kovbojů z pekla bude dobré, ale až tak…
Myslel jsem, že už na úvodní smečku v popředí postávali všichni, ale vypadá to, že poslední spáči se přivalili na blackově tajemné a magii opředené SUKKHU. Hutná temná basa, kvílivá kytara, dámský štěkavý vřískot a chorobné skladby plné temných sil umocňoval burácivý zvuk tympánů. Rychlé bicí vše popoháněly dopředu a o temno za plného slunečního svitu bylo postaráno. Vystoupení mělo švih a bavilo určitě nejen mě.
Je to již poměrně dlouho, co jsem viděl TORTHARRY, a tak se opět přesouvám k pódiu, abych si vychutnal poctivou deathmetalovou sbíječku. Kapela měla opět pořádný ohlas a za mnou se rozjížděla pěkná kolečka. Z dávné minulosti si ještě pamatuji druhého kytaristu Mácu a musím říct, že nebylo znát, že by někde chyběl, technická kytarová hra nestrádala. Hrací čas byl neúprosný, zdánlivě krátký. Nezdálo se to jen Danu Pavlíkovi, ale i přítomným, kteří by snesli ještě pár skladeb navíc.
LAHAR nebyla jen nekompromisní jízda thrashové drtičky, ale zároveň rytmicko-melodická hardcorová hopsačka. Hrálo se ponejvíce z loňské fošny „Stínání hlav“, takže po krátkém hraném intru se dav ihned rozběsnil na úvodní řežbu „Jen další protest“, za níž následoval „Čas lámání chleba“ a našlápnutá „Smečka ďěsu“. Ta na pódiu nebyla vůbec k zastavení a sázela bez náznaku pauzy jeden song za druhým. Vše ale musí někdy skončit – časový limit byl opět neúprosný a pro šílence pod pódiem samozřejmě těžko akceptovatelný. Plameny pohlcují v současnosti všecko, a proto již klasicky řveme „My všichni jsme Řecko! Tady všude je Řecko!“. A samozřejmě by to nebyl Růža, aby si to nešel zařvat do kotle. Všechno dobré. (Pravdou je, že většina kapel měla na své vystoupení 40 minut, u některých se to zdálo akorát, u některých málo.)
PANYCHIDA je docela častý návštěvník festivalu (pokud nehraje, tak část osazenstva je tady snad vždycky) a ne jinak tomu bylo i letos. A protože mají nového tlučmistra, tak letos i s Jakubem Bayerem. A jako vždy bylo vystoupení precizně odehrané a dobré. Temně podbarvenou hudbu s výbornými silnými melodiemi, které dávají ksicht bolestně mrazivé texty ze šumavského alba „Gabreta Aeterna“, jsme vyslechli v podání písní „Bílý Samum“, „Bludné ohně na stráních Hirschensteinských“ s uhrančivým intrem a třeba „Nikoho pán, nikoho sluha“. Většina písní byla zpívaná v češtině, ale ze starší tvorby se něco objevilo taky. Klasický již přes deset let starý song „Ryhope“ z alba „Moon, Forest, Blinding Snow“ byl závěrečnou slušivou tečkou za vystoupením.
Trochu mě „štvalo“, že line-up letošního ETEFU je až moc dobrý a není čas si odskočit, odfrknout, abych něco nepropásl. Latinskoamerické kapely jsou jiné, svojské, tak nějak více akční (možná se to zdá z pohledu Evropana z „malé“ země), a proto nebylo od věcí zůstat a vyčkat na argentinské AVERNAL. A to se i potvrdilo, a ačkoliv jsem o nich neměl páru, tak se mi jejich nadupaný valivý set velice pozdával. Vůbec se mi celkově líbila tvrdá valivá drone basa, kterou můžu v jakoukoliv hodinu. Bicí jely spíše střednětempý death´n´rollový rytmus, sem tam zrychlily zároveň s výjezdem kvílivých kytar, u kterých občas vylezl zajímavý thrashový riff. AVERNAL byl takový obyčejný metal s neobyčejnými hudebními kombinacemi, které sedly k sobě jako hrnec na prdel.
Poslední českou kapelou na festivalu byli OKULT, kteří předvedli nijak složitý, ale poctivý death metal. Sledoval jsem přibližně do půle setu se zájmem a od druhé půle tak nějak z povinnosti. Moje hodnocení je asi takové, že jejich kolegové DYSANGELIUM jsou tak nějak techničtější.
CRYPTOSIS vše rozsekali na maděru. Rychlá kytara kouzlila nečekaně zajímavé melodie, do toho chrastila suprově basa a vše popoháněl neuvěřitelně přesný bicmen, byl to neskutečný diktát. A příslušná škatule thrash metalu jím musí být setsakramentsky těsná, protože tam, kde „nestačila“ s výjezdy kytara, tam se o slovo přihlásila basa – anebo to bylo naopak!? Koncert těchto Nizozemců byl po každé stránce perfektní. A nejsem si úplně jistý, ale mám dojem, že CRYPTOSIS přehráli od A do Z celé album „Bionic Swarm“.
Konečně bylo rozhodnuto, že se trochu vytratím a před večerním programem budu muset obhlídnout nějaký stánek a tak trochu si odfrknout. CHAOS INVOCATION jsem tedy vynechal a jen z druhého konce areálu a od auta zaslechl nějaké potemnělé melodie.
INCANTATION je bezesporu legenda, jakou snad tento festival ještě neměl. Hudebně to nebyla jen jednolitá deathmetalová masa, poněvadž zabrousili do hodně hlubokého podzemí a kdesi z paty tahali těžké doomové party, o nespočtu kytarových vyhrávek ani nemluvě. John McEntee z paty tahal i těžce chorobně znějící chraplavý murmur. A takovou kombinací hrají zaklínači z východního amerického pobřeží již léta, a tak není divu, že svůj set promíchali nejen starými kousky z alba „Diabolical Conquest“ z konce minulého století, např. „Disciples of Blasphemous Reprisal“ anebo novějšími zabíjejícími kusy. Musím říct, že za mě to byl poctivý deathmetalový náklep.
S předposlední kapelou jsem to měl tak nějak střídavě oblačno, asi jako páteční počasí. Nebyla to doslova průtrž mračen, ale… DARKENED NOCTURN SLAUGHTERCULT mě na první dvě skladby přitáhli k pódiu, ale protože mě jejich nihilismus až tolik nezasáhl, začal jsem kolem kotle fanoušků kroužit jak hladový šakal. Jednou jsem byl na pravé a pak zas na levé straně a nějak jsem nemohl pořád zapadnout do davu, který se oddával černočerným rituálům. Říkal jsem si, že sice není nic špatně, a proto jsem sedl na prdel (sic ne z toho) a oddával jsem se siestě mrtvého brouka.
ISOLE byli příjemným a fantastickým překvapením konce tohoto večera. Nevím, zda jsem něco z jejich bohaté tvorby někdy slyšel, protože to, co předvedli, bych si musel ze studiové nahrávky určitě zapamatovat. Nádherné pomalé doomové aranže zatěžkané chrčivým basovým soundem pluly noční krajinou a festivalovým areálem, který mám tak rád. A trocha špíny a mohutných bubenických temp neuškodily třeba v novém songu „Forgive Me“ z čerstvého alba „Anesidora“. V průběhu produkce se o vokální party s hlavním zpěvem dělil ještě druhý kytarista, přičemž čistý zpěv obou vokalistů občas doplňoval hrubozrnný growl basáka. Závěr obstarala předlouhá skladba (anebo dvě za sebou), kde se náladotvůrci vyřádili jedna báseň. A jedna velká výpravná báseň to byla, takže Enter The Eternal Fire Fest ve Volyni měl epické zakončení. A těším se na další ročník festivalu, který zraje jako víno.
Jindra:
Červenec, dojezd Tour de France na Champs-Élysées, začátek celozávodky, ETEF. Pro mě dvoudenní plejáda metalového dunění začala až sobotním vystoupením píseckých LAHAR. Po autorizaci festivalovou vstupenkou na zápěstí vstupuji do království zahalené černým suknem, ale na rozdíl od pohádky tady nikdo netruchlí, naopak, všichni jsou pokorní, empatičtí a všechny tyto atributy s postupujícím časem nabírají na intenzitě. Tentokrát jsem jako svého parťáka nevyužil Johana, ale druhého Fobiáckého tahouna, Coorneluse. A to z jednoduchého důvodu, Johan je po dlouhá léta členem ETEF crew, takže na místě byl již od čtvrtečního odpoledne.
Chytlavost rychlého Korkova riffování, Žroutových úderných bicích, Skalíkovy vrnící basy a v klasickém náklonu Růža chrlící vokál garantuje hlavně pravidelným návštěvníkům vystoupení LAHAR zapamatovatelnost a nakažlivou posedlost, která se jen tak neotupí a blahodárně uvolní v těle všechno, co uvolnit jde, myšleno skrze receptory. Jestli mě paměť nešálí, LAHAR svůj stabilně nasupený set zakončili vše vypovídající bojovkou „Řecko“.
K žádanému zboží festivalů nepochybně patří plzeňská pohanská tlupa PANYCHIDA. Mnozí z návštěvníků mají v blahé paměti jejich vystoupení na Kašperku, které ještě i po několika týdnech sklízí komplimenty jak za neotřelý koncept, tak za organizaci a průběh. Po vřelém uvítání zpěvákem Vlčákem spustila PANYCHIDA jedno z bezpočtu inter („Vltava“), v jejím případě se dá konstatovat, co skladba, to intro, což k jejich konceptu zhudebnění drsného života našich předků tak nějak patří. PANYCHIDA čerpá převážně z posledního alba „Gabreta Aeterna“ („Bílý Samum“, „Nikoho pán, nikoho sluha“ nebo „Abele“) a loňského EP Říruřec: Dreisessel („Prokletí Christlova dvora“, cover IMPALED NAZARENE „Via Dolorosa“). Namístě bylo také intro dětského sboru Andílci z posledního alba.
Z nedaleké Plzně se přesouváme do Buenos Aires, odkud na několik evropských zastávek přilétli argentinští AVERNAL. V areálu jsem narazil na týpka s akreditací na krku náramně podobnému Serji Tankianovi. Že by dobře utajené překvapení od pořadatelů? Ne ne, na SYSTEMY je Volyně zatím ještě malá. Jednalo se o zpěváka AVERNAL Cristiana Rodrigueze. Po jejich gigu jsem se ujistil, že i v Latinské Americe objevili pedál HM-2, od kterého není daleko k ENTOMBED. Struktury písní se příliš nevzdalují od death´n´rollového zvuku, i když AVERNAL umí ze solidní klepačky přibrzdit do středního tempa a v těchto ne úplně záživných otáčkách setrvat.
Předem bylo avizováno, že polské SARMAT nahradí domácí OKULT z Hradce Králové. Stylově se kapela řadí do předlouhého zástupu kapel opisujících od deathových ikon jako NILE, SUFFOCATION a velmi zřídka (prakticky vůbec) se odchylují od časem prověřeného zavedeného vzorce. Když pominu konvenční deathovou brusírnu a dám na první vizuální dojem, praští mě do očí zpěvákův bubácký outfit, který v kontrastu s regulérně metalově oblečeným zbytkem kapely působí jako pěst na oko. Když tento fakt podpořím kručícím břichem, suchem na jazyku, vychází mi jediné… Gyros durum (mišelinskej fakt nebyl), zkrápěný taškovou plzní. OKULT byli také poslední čeští zástupci na volyňských umrlčích prknech.
Největší cavyky, také díky technickým problémům, nadělali Nizozemci CRYPTOSIS. Trojice sympaťáků, do roku 2020 známá jako DISTILLATOR, ve svých skladbách připomíná thrashové dědictví, ke kterému po novu přidávají samply a doprovodné smyčky, což dělá dojem, že jsou všude. Nutno přiznat, že kytarista a zpěvák Laurens Houvast umí zaujmout, bubeník Marco Prij si zahrál živáky s FLOTSAM AND JETSAM, takže žádní nýmandi. Otázkou zůstává, jestli, nebojím se říci, takováto forma playbacku je ještě akceptovatelná nejen metalovou veřejností. Na mě bylo toho mellotronu až příliš.
Vztyčený roll up banner vedle backstage avizoval blížící se vystoupení německých CHAOS INVOCATION. Ti naklusali zatěžkáni nánosy make-upu, warpaintu a nevím ještě jakého paintu, ale klukům to vážně seklo. Obzvláště líbivé byly akvarely na tvářích všech muzikantů. Stejně tak jim seklo kytarové riffování s nepochybnou dominancí tremola, melodičnost tremola je jejich základním kamenem. Na pozoru se měli převážně džískaři se zádovkou WATAIN a jim podobní. Kvalitní spektákl s vyváženými kvílivými sóly a invazí melodií.
Stále za bezvadné časové dochvilnosti přichází na řadu první ze třech (pro mě jenom ze dvou) vrcholů celého festivalu, američtí INCANTATION, ve kterých z původní sestavy (since 1989) ordinuje už pouze kytarista a zpěvák John McEntee, jehož hrdelní přednes připomíná dlouhou řadu dosud nevyřčených zaklínadel. Ne úplně všechno, co předvedli, byla pustá deathová rubanice, kterou zapřisáhlý fanoušek ani neočekával, ale INCANTATION ožívají ve zpomalených riffech a lenivých bicích. Kromě očních bulev cením instrumentaci, úderné harmonické tóny, smršť ultrarychlých melodií, doommetalové reversy, příjemně nepříjemnou atmosféru a oldschoolovou minimalistickou choreografii.
Co Satan spojil, to black metal nerozpojí. O to se ani nesnažili další v pořadí polsko/němečtí DARKENED NOCTURN SLAUGHTERCULT, ve kterých za Polsko kope kytaristka a zpěvačka s hysterickou fistulí Yvonne Wilczynska (aka Onielar). Blackmetalová syrovost a naprostá temnota přímo z propasti vychází z kombinace bzučivých kytar a bicích za prvotních výkřiků frontwomanky a následného příšerného vytí. Onielar toho večera oděná v andělsky bílých šatech a hlavou zarostlou trnovou korunou byla poněkud žíznivá. Po každé druhé skladbě se ladně přitočila ke stolečku připomínajícím římský sloup a napila se z lahve červené tekutiny, kterou si pocintala poprsí. Když jsme u toho poprsí, před dvěma lety si prošla léčbou rakoviny prsu. Patnáct minut po půlnoci končí náramná requiem.
Festival uzavírají švédští ISOLE, které s Coornelusem již nedáváme, jednak z důvodu kulminující únavy a druhak proto, že Coornelus to má domu jářku více jak 80 km po na atomy rozebraný D4.
Závěrem končím konstatováním, že být ožralým hovadem zvládají stejně dobře taky ženský, o čemž mě přesvědčila vyzobaná rockerka středního věku, která za kontinuálního drmolení motherfucker svými black premium botami okopávala a pěstí hákovala dva pacifisticky se chovající návštěvníky. Jenom přítomnost ochranky zajistila, že jí nedal čelo někdo jiný. Naštěstí metalový lid je stoicky klidný. Holky, fakt je to hnusný jako celulitida.
Peťan:
Sobotní program jsem začal příjezdem přesně na set holandských thrasherů CRYPTOSIS. Tohle trio dříve hrálo pod názvem DISTILLATOR a těsně před covidem jsem je bookoval na Thrash Nightmare fest. Během pandemie však kapela změnila název i tvář produkovaného thrash metalu a pro náš festival se stali nezajímavými. Na ETEFU jsem na ně byl zvědav a dostal jsem přesně to, co jsem z kapely v posledních letech cítil. Skvělé instrumentální představení (ve 3 lidech, klobouk dolů), maximální nasazení, pestré songy, energie, vlastně dokonale strojový set… takže vlastně vše v pořádku, ale mě to prostě nebavilo. Těch technických zákrut je tam prostě na můj vkus příliš. Je to divný, protože jsem fanda VEKTOR, VOIVOD a dalších… Nic naplat, „SLAYEROVSKÝ“ DISTILLATOR mě bavil víc.
Němci CHAOS INVOCATION vnesli na koupák zase trochu temnoty. Přímočarý black/death starého střihu sice nemohl nikoho překvapit, ale ani urazit. Kapele to šlapalo parádně a old school sound všechny přítomné vracel o pár dekád zpátky. Co na tom, že songy zněly podobně a vlastně se toho moc nedělo? Přesně takhle to máme rádi…
Se soumrakem přišlo něco, co mi vyrazilo dech. Americkou legendu devadesátkového death metalu INCANTATION jsem předtím viděl čtyřikrát a vždy to byl takový lepší průměr, který buď hrál na větších festivalech v nedůstojném hracím čase anebo dělal předkapelu kapele, co je zválcovala (čti BOLT THROWER). Ve Volyni však měli headline čas a mlátili to hlava nehlava. Špičkovej zvuk, nasranej death metal proloženej chorobnejma doomovejma pasážema a nekompromisní palba bez zbytečnýho kecání. INCANTATION za padesát minut vymetli pavučiny své diskografie a hráli songy jak z loňské fošny, tak i z raného období kapely. Hlavně flákoty „Blasphemous Cremation“, „Profanation“ či v závěru hraná „Siege Hive“, to byla radost poslouchat. Se vší úctou ke všem kapelám, co na ETEFU hrály, tohle bylo úplně někde jinde. O level, o dva… Dost možná to byl nejlepší set v historii festivalu a pro mě jeden z top deathmetalových koncertů vůbec. Skvělý!
DARKENED NOCTURN SLAUGHTERCULT jsem viděl před 13 lety v Německu a kvůli zvuku se to nedalo poslouchat. Tady byl zvuk výbornej a ačkoliv nejsem cílovka, postupně si mě kapela získala. Výborně zahraný true black metal se vším, co k tomu patří. Chvílemi nechybělo ani trochu melodií, masakrující kytary však vládly. Divoženka za mikrofonem sice chvílemi vypadala spíš úsměvně než zle, ale to nic neměnilo na kvalitním a v mých uších gradujícím výkonu.
Po loňském úspěchu EREB ALTOR se pořadatelé osmělili jít ještě dál a pozvali personálně propojené ISOLE, kteří byli pro změnu asi nejměkčí kapelou v historii festivalu. Moc lidí už po půlnoci nezůstalo, ale koncert to byl opět skvělý. Čisté, střídající se vokály byly sice na můj vkus trochu utopené, ale jinak to šlapalo parádně. Tradiční doom metal s heavy prvky a závanem epických BATHORY. Většinou střední tempa, pak jen vybrnkávání na kytaru a zase zrychlit. ISOLE udělali skvělou tečku za dalším povedeným ročníkem ETEF, který měl skvělou organizaci a nakonec i to počasí vyšlo. Jsem zvědav, co pánové vymyslí napřesrok. Držím palce.
Aleš:
Po probuzení do dalšího překrásného dne jsme nabírali síly v hostinci a vyslechli všechny důležité historky. Třeba tu, jak se jistý frontman jednoho elitního českého black metalu zamilovaně válel v blátě se svojí dívkou, ale i další různé pikantnosti. Inu, přišel čas na návrat do reality.
LAHAR jsem nikdy nevěnoval zvláštní pozornost, ale tentokrát mi do nálady překvapivě sedli.
U intra PANYCHIDY jsem se snažil vyhnat z hlavy vzpomínky na CULT OF FIRE a vyslechl si porci příjemného heavy metalu.
Argentinské AVERNAL bych označil jako metal obecný. Byla to vkusná přehlídka tradičních metalových riffů, ale nic navíc.
OKULT sice mají okultně vypadajícího frontmana a okultní název, šlo ale bohužel o klamavou reklamu. Byl to prostě jen death metal.
U holandských CRYPTOSIS jsem si v duchu zanadával, že hrají thrash metal. Vokálně bylo sice vše dle tradičních žánrových standardů, ale kvalita riffů mě zaujala natolik, že jsem je fascinovaně sledoval až do konce. Na thrash měli celkem netypicky pochmurnější náladu. Vše ozvlášťnovaly samply, které vhodně doplňovaly pouze tříčlennou sestavu a kdybych odešel dřív, přišel bych o jeden z vrcholů ETEFU. Nejen, že měl jejich basák v jedné písni basovou vyhrávku, čímž zastínil kytaristu, který hrál rytmiku, ale ona byla v tak vysokých polohách, že jsem vůbec netušil, že tohle basa dokáže. Famózní práce.
O CHAOS INVOCATION mi řekl jeden bubeník z elitního českého blacku, že se jedná o WATAIN z wishe. Ignoroval jsem tuto ironickou poznámku a šel si udělat vlastní názor. Bohužel to netrvalo tak dlouho a už jsem zase pil alkohol v ústraní.
INCANTATION jsem měl vždy ve škatulce „death metal“, takže jsem jim nevěnoval dostatečnou pozornost. Toto fatální pochybení se však rázem změnilo. Nikdo mi totiž neřekl, že když se nesype prvoligový death metal, ničí těžkotonážními doomovými riffy bez hezkých melodií. Zvuk byl excelentní a jen podtrhoval fakt, že tohle bylo bez debat jedno z nejlepších vystoupení, které se odehrálo v historii celého ETEFU.
Těšil jsem se i na nálož blacku v podobě DARKENED NOCTURN SLAUGHRERCULT, ale ten zvuk jsem bohužel nebyl schopen vydržet. Zničující kakofonie přeřvaných kytar byla na můj jemnocit příliš.
Ani u ISOLE nedopadl zvuk tak, jak bych si přál, ale začátek v podobě „By Blood“ všechno vynahradil. Každému sice nemusí být po chuti vokální projev typický pro tuhle jedinečnou kapelu, koncert to ale byl vskutku famózní. Těžko vymyslet lepší tečku za tímto skvostným ročníkem.
Velmi též oceňuji, že mi za můj report nedal nikdo přes hubu. Obrovské díky celému realizačnímu týmu za veškeré vynaložené úsilí! Budu se těšit zase za rok.
Fotky: Marek H.
Video DESTROY! (Plazmic)
https://www.youtube.com/watch?v=NueOqg0iXwY
Video TORTHARRY (Plazmic)
https://www.youtube.com/watch?v=DkUqXSzNHaw
Video LAHAR (Plazmic)
https://www.youtube.com/watch?v=HI85axyUa0k
Video AVERNAL (Plazmic)
https://www.youtube.com/watch?v=v5LWhDjba3I
Video INCANTATION ETEF 2023 zaklínající! (Berry)
https://youtu.be/2-cFvHbHTIo
Video ISOLE ETEF 2023 epicky uzavírající! (Berry)
https://youtu.be/ZJ-hjPstgLg
Pátek (report + fotky)
Sobota (fotoreport)
Sobota (report + fotky)
