Ahoj, letos je tomu dvacet let od počátků vaší kapely. Když se trochu zamyslíš a zavzpomínáš na první okamžiky ve zkušebně, co se ti vybaví jako první? Dokázal sis tehdy představit, že skupina, kterou jste právě zakládali, se dožije dvacítky?
Ahoj, když jsme v roce 2003 s Dolfou poprvé zkoušeli u nás na zahradě, on s kytarou Jolana a já s mikrofonem z počítače a reprem z hifi věže, tak jsme si mysleli, že budeme rádi, když se nám povede odehrát tři songy na koncertě kamarádů z dnes již neexistující kapely BYLO NÁS PĚT z Olomouce. To, že někdy budeme slavit dvacet let od vzniku kapely, nám na mysl nepřišlo. Brali jsme to jako srandu. (úsměv)
Kdybys měl vypíchnout z tvého pohledu tři klíčové okamžiky těch dvaceti let, které by to byly?
To je trošku zapeklitá otázka, ale pokusím se na ni odpovědět. Prvním důležitým okamžikem byl podle mě příchod bubeníka Denise (rok 2004). Díky tomu, že jsme získali stálého bubeníka, jsme se rychle začali zlepšovat a hned nám to dávalo větší smysl.
Druhým okamžikem je vydání alba „Alter Ego“ (vyšlo pod Cecek records v roce 2009), díky němu jsme začali více koncertovat a poznávat nová místa a lidi.
Třetím a posledním? Že jsme na Fobii dostali v recenzi více než 4/10. (smích)
K výročí jste si nadělili pěkný dárek, gramofonovu desku s novým materiálem. Napřed k nosiči – vinyl je pro řadu kapel záležitost, o které sní, na druhou stranu kdo má peníze, může si jej vydat, takže ten sen má takový zvláštní rozměr. Možná je splněný sen, když kapele vinyl vydá label, nikoliv že se postará sama. Vy jste pravda už jednu desku vydali, ale šlo o vyřezávaný nosič ve velmi malém nákladu, takže spíš raritka. Teď parádní barevný vinyl u firmy – takže splněný sen? (úsměv)
Ano, vydali jsme limitku (ve spolupráci s Papagájem), ale také jsme měli splitko na vinylu s kapelou THE BREED z Vyškova (taky u Papagáje). Jediné, co nám ovšem chybělo, byla plnohodnotná deska. Na ní jsme pracovali delší dobu, ale stále jsme to odkládali. Já třeba dva roky bydlel ve Švédsku, tak jsme zkoušeli jen, když jsem co tři měsíce dojel do Čech. Takže suma sumárum, kruh se uzavřel a nám se splnil sen. (úsměv)
Aback je zavedené jméno, které má určitě zaseknuté drápky i za hranicemi, jinak si nedovedu vysvětlit, že vaše album vyšlo ve vysokém nákladu 520 kusů – to se v Čechách, při vší úctě k vám, asi nedá prodat. Máte v tomto směru informace, jestli desky zamířily za hranice?
My se s Peťou (Aback distribution) známe dlouho, hlavně tedy z koncertů a přes kapelu HUMAN FAULT. Když jsme řešili vydání, tak jsme jej oslovili, zda by neměl zájem naše album vydat. Nahrávka se mu zalíbila a my se domluvili. Co se týče počtu kusů, původně jsme plánovali 300, ale nakonec se Peťa rozhodl pro 520 kusů. Co vím, tak jsou naše desky k dostání v Japonsku, Belgii, Anglii, Německu a Francii. Kam dál se naše deska ještě podívá, to ukáže budoucnost.
Když jsme u zahraničí – už jste tam leccos odehráli. Samozřejmě Polsko nebo Slovensko, tam to nemáte daleko, ale vydali jste se i dál. Kam nejdál? A který výlet za hranice všedních dní považujete za nejpovedenější?
Pro nás jsou koncerty v zahraničí vždy takovým testem, zda to děláme dobře. Pro kapelu s českými texty je jednodušší oslovit obecenstvo u nás. V zahraničí je to pak ještě lepší pocit, když na tebe obecenstvo reaguje, lidi si kupují trika a desky z distra. Co se týče míst, nedávno jsme se vrátili z minitour (organizoval Aback) k oslavě desky. To jsme navštívili Německo (Brand-Erbisdorf, Tübingen) a Švýcarsko (Saint-Ursanne), kde jsme celkově najeli 2400 kilometrů. Nejdál jsme se podívali v Holandsku do městečka Naaldwijk, což bylo super místo vzdálené asi 1400 km od Horní Bečvy. (úsměv) Jako nejpovedenější akce hodnotíme odehrané koncerty v Berlíně (Abstand), kde na nás pařil celý klub a venku právě probíhaly demonstrace, dále pak Tübingen, případně koncerty v Polsku v Gliwicích nebo Bytom.
Je vám všem myslím kolem čtyřiceti let, což je věk, kdy už to není s aktivním hraním v kapele tak snadné. Jak se vám daří skloubit zaměstnání, případně rodiny, se skládáním, zkouškami a harcováním se po republice i mimo ni?
Snadné to nebylo nikdy, ale nám se to zatím daří. Zkoušíme dvakrát týdně a pořád koncertujeme. Jsme v tom flexibilní. Někdy se ale může stát, že musíme koncert odříci právě z výše uvedených důvodů. (úsměv) To se ovšem neděje tak často. Naše rodiny mají pro náš koníček pochopení.
Pojďme k albu „In ruinis urbium“. Zní z něj (pro mě) překvapivě svěží hardcore punk, který je na žánrové poměry velmi pestrý. Hostující muzikanty a zpěvačky jste zapojili skoro do všech skladeb – bylo cílem udělat desku plnou vychytávek, aby se fanoušci při poslechu nenudili a pořád jim do uší přicházelo něco neotřelého?
Děkujeme za hezká slova. Desku jsme řešili dlouho a bylo naším cílem ji udělat barevnější. Šlo nám o to vydat něco, na co jsme hrdí. Což se (alespoň pro nás), myslím, povedlo.
Jedna skladba se liší nejen zařazením houslí nebo ženských hlasů – v „Bečva nevyšumí“ je znát inspirace lidovou hudbou. Jde o nějakou skutečnou folklórní melodii, nebo vaši autorskou záležitost? Kdo s tímhle nápadem přišel a shodli jste se v kapele jednomyslně, že jeden folkhardcorový kousek deska unese? A máte na song nějaké zajímavé reakce?
Ta melodie je s námi od roku 2005 nebo 2006, pokud se nepletu. Vzniklo to spontánně, všichni ví, co se stalo na řece Bečvě, a my nechtěli mlčet. Neustále nám někdo říkal, že je zbytečné o tom zpívat – „však ono to vyšumí“. S tím jsme se nedokázali smířit. Tak jsme se domluvili a přizvali Lukáše. Nahráli jsme skladbu ve studiu a vytvořili k ní i klip (ten celkem rychle na Facebooku nasbíral 20 000 zhlédnutí a asi 250 sdílení). Reakce byly a jsou stále pozitivní. My jsme si nikdy nedefinovali styl, takže jestli takto zní folkhardcore, tak je to jen dobře. (úsměv)
K hostům – borce z THE NEUNIKNEŠ díky tomu, že mám jejich poslední desku, registruju, ale jména ostatních hostů mi nic neříkají. Zpívají Karolína a Linda někde? A houslista Lukáš – podle jeho partů bych si tipnul, že se jako houslista může živit…
S THE NEUNIKNEŠ se známe někdy od roku 2007 a já jsem Hrabošovi s Marcelem vyhrožoval delší dobu, že chci, aby nám zahostovali na albu. (smích) Co se týká ostatních, tak Kája zpívá ještě v kapelách BIOGRAF BAND (blues/jazz/rock) a ABE BAND (rock). Linda měla v době nahrávání 15 let, končila základní školu a chystala se na konzervatoř, pro ni to byla první zkušenost s nahráváním ve studiu. Lukáš hrával ve folkových kapelách, objevuje se v několika cimbálových souborech a hostuje v různých projektech.
Nejsou ty hostovačky v určitém směru trochu riskantní? Posluchači desky přijdou na koncert a tam neuvidí zpěvačky, houslistu ani trombonistu – předpokládám, že, možná kromě nějaké speciální záležitosti, s vámi hosté nevystupují. Ale když hosté nebudou vidět, mohli by být slyšet. (úsměv) Používáte na koncertech techniku, díky které nástroje slyšet jsou? Nebo hrajete koncerty syrověji?
Riskantní se to zdát může, ale my oslavujeme 20 let existence, takže si to o zajímavé hosty samo řeklo. (úsměv). Třeba s Lukášem jsme odehráli okolo 10 koncertů. Jeden jsme odehráli s Lindou a Kája se k nám do kapely přidala jako aktivní členka, takže s námi zkouší a koncertuje. Proto si myslím, že v určité formě to lidé na koncertě uslyší, nebo to mohli slyšet tak, jak je to na albu.
Jeden speciální koncert jste nedávno absolvovali – oslavu dvaceti let existence spojenou s křtem alba. Koukal jsem, že jste z Horní Bečvy do Ostravy dokonce vypravili autobus. (úsměv) Jak akce dopadla – zapsala se do vaší kroniky zlatým písmem?
Dopadlo to nad očekávání dobře. Autobusem s námi jela spousta kamarádů, co nás znají od samého začátku. Atmosféra byla skvělá, hrálo se v našem oblíbeném klubu Rockhill. Nevím, jestli to stejně viděl řidič autobusu (smích), ale všichni účastníci si to užili a někteří na to stále vzpomínají. Naposled jsme takto vypravili autobus, když jsme hráli v klubu 007 v Praze v roce 2015. Tam to taky stálo za to. Je tedy možné, že to bude podobné i při oslavě 40 let. (smích)
Když jsme u psaní – kdo píše texty? Myslím, že jste se v nich zlepšili, tedy ve srovnání s dávnými časy. O tématech jsem psal v recenzi (společenské problémy, pivní „revoluce“, rasismus, životní prostředí, aktivismus, pomoc slabším, peníze nebo rodinné vztahy), takže to máte různorodé. Je nějaké téma důležitější a je mezi texty nějaký, kterého si extra považujete a byli byste rádi, kdyby se nad ním posluchači zamysleli?
Texty většinou píšu já (Kristofson), takže rovnou děkuji za zpětnou vazbu. Co se týče desky, tak tam úřadoval i náš basák Dušan s textem k songu „Syn“. Za nás asi nejdůležitější písně z alba jsou „Hrdina“ a „Na troskách měst“. Obě písně mají motivační a významovou část, která může posluchače zaujmout.
Zvuk se vám myslím povedl, nahrávali jste v Davosu. Ptal jsem se na něco podobného nedávno i THE NEUNIKNEŠ, kteří v Davosu svou desku mástrovali – proč zrovna Davos, víceméně metalové studio?
S Otynem jsme spolupracovali už několikrát, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Poprvé jsme tam nahrávali backvokály pro desku od THE BREED v roce 2013. Pak nám v Davosu „mástrovali“ splitko 2016 plus i limitku z roku 2020. Se zvukem jsme byli vždy spokojení a celkově ten přístup tam je parádní. Hlavně nám vyhovuje i to, že oproti jiným studiím nám od Otyna nikdy nepřišel pokyn „pošlete mi nahrávku nějaké známé kapely, co se vám líbí, ať vím, jaký udělat zvuk.“. (smích)
Nejen zvuk jste si pohlídali, ale i obal a provedení desky – deska je oranžová s fialovými cákanci, v obalu nechybí nic potřebného kromě jediné věci – sestavy, na titulní straně obalu pak máte Molotovův koktejl. Za prvé proč Molotov, za druhé kdo vymyslel barvu nosiče a za třetí proč není nikde uvedena sestava?
Co se týká sestavy, tak to nemá žádný speciální důvod. Já ani netušil, že je povinné mít ji na albu uvedenou. Navíc spolu hrajeme tak dlouho, že jsme na tím ani neuvažovali. Pro příště to ale budeme vědět. (úsměv)
Na druhou část otázky ti neodpovím přímo. Důvod zápalné lahve na obalu je skryt v textu písně „Na troskách měst“. Ten se dá vyložit několika způsoby a jeden z nich ti tu odpověď dá.
Barvu desky jsme řešili celkem dlouho, původně jsme chtěli oranžovou, aby to korespondovalo s barvami na obalu. Peťa z Aback distribution pak přišel s nápadem průhledné oranžové, což ale nebylo možné. Proto jsme se rozhodli pro částečně transparentní variantu. V úvahu přišly i zelené cákance, ale nakonec u nás zvítězila magenta.
Máte za sebou dvacet let existence, oslavný koncert, čerstvou desku, její křest, snad stabilní sestavu složenou z vrstevníků… idyla. (úsměv) Těžko asi teď mluvit o plánech, tak jinak – chtěli byste ještě něco důležitého, na co jsem neptal, ale měl jsem se zeptat, uvést?
Hlavně bych chtěl poděkovat všem kapelám a fanouškům, které jsme mohli za těch 20 let poznat. Bez nich by to nebylo ono. Dále pak organizátorům koncertů, ať už se jedná o garážovky, klubové akce, případně festivaly. A v neposlední řadě i tobě za hezký rozhovor a recenzi. Třebas se potkáme někde na koncertě. (úsměv)
