Francouzský projekt JOURS PÂLES už se na stránkách Fobie objevil, zhruba před dvěma roky vyšla na debutové album „Éclosion“ recenze, v níž byly krátce zmíněny aktivity hlavního tahouna Spellbounda, který stíhá tři čtyři kapely. S JOURS PÂLES pak vydal druhé album „Tensions“ loni v prosinci na CD a 2LP; 2LP nutně kvůli stopáži, která přesahuje hodinu, což je porce, na které si může vylámat zuby kdejaká kapela.
I když kapela… Už minule jsem psal, že jde spíše o projekt, na kterém se podílejí muzikanti z různých zemí, což nevím, jestli platí i na novinku, protože v bookletu jsou další protagonisté uvedeni pouze křestními jmény. Ale spíše bych se klonil k tomu, že jde Francouze, protože JOURS PÂLES začali koncertovat.
Ale zpět k „Tensions“. I přes poměrně dlouhý hrací čas album dokáže mou pozornost udržet, což je myslím dáno dvěma atributy: přístupností a pestrostí. JOURS PÂLES pokračují v tom, co jim sedělo na debutu, tedy míchání melodického black metalu s heavy metalem, k nimž přidávají další ingredience, zejména zádumčivé, které činí nahrávku variabilní. Totéž slovo platí na kytarovou hru, jež je různorodá, kytarista si se svými party vyhrál, sází spoustu melodických vyhrávek, ale samozřejmě nechybí ani drsnější riffy.
Nebudu tady pitvat jednotlivé songy, to by recenze nabobtnala až běda, ale nějaké útržky si neodpustím. Hned první skladba mi připomněla OBTEST. Nechápu, jak mě tohle přirovnání napadlo, Litevce jsem neslyšel řadu let, ale nějak podprahově v „Jour de pluie, jour de fête“ slyším cosi z kdysi celkem provařeného alba „Auka seniems dievams“, na kterém skupina z Pobaltí mixovala black metal s pohanskými melodiemi – Francouzi se bez pohanství obejdou, ale stavba skladby, nebo její jednoduchost, mi partu, která něco odehrála i v Česku (kdo si ještě vzpomene na jejich set na Open Hellu v roce 2002?), připomnělo.
Druhá „Saint-Flour nostalgie“ disponuje pěknou ústřední melodií a pomalejšími pasážemi, které koketují s doom metalem – a možná je škoda, že se píseň nenese celá v tomto duchu, nejen hudba, ale i Spellboundův procítěný zpěv mají silný potenciál zaujmout právě fanoušky teskné muziky. Když jsem u doom metalu, tak nesmí chybět zmínka o Natalii Koskinen, zpěvačce SHAPE OF DESPAIR, které se zapojila ve skladbě „Ode à la vie (chanson pour Aldérica)“ a přispěla svým hlasem k vytvoření vydavatelem i Spellboundem proklamované melancholické nálady. Ta se albem prolíná neustále, mezi metalovými výjezdy se často objevují zvolnění, atmosférické pasáže, minimalismus, často to působí kontrastně, např. v „Dose(s)“ jsou zvraty nečekané, možná i nečekané příliš, ale jako celek mě nahrávka baví, hlavně ony zadoomané polohy, stejně jako výrazová pestrost nejen v hudební, ale i ve vokální rovině – Spellbound ovládá nejen ostřejší polohy (kterých vystřídá celou řadu – skřehot, křik, bědování), ale i čistý zpěv.
CD vyšlo jako digipack s vloženou harmonikově skládaným „bookletem“, přičemž leporelo obsahuje texty, sestavu a základní info týkající se nahrávky. Vše ve francouzštině, stejně jako Spellboundův proslov na přebalu, takže nerozumím ničemu, a ani překladač příliš nepomohl, když jsem do něj vložil názvy skladeb. Čemu ale rozumím, je jméno Niklas Sundin (ex-DARK TRANQUILITY, MITOCHONDRIAL SUN), který je autorem artworku, který vypadá dobře, stejně jako design celého obalu, což je ale u LADLO pravidlem.
Seznam skladeb:
- Jour de pluie, jour de fête
- Saint-Flour nostalgie
- Ecumante de rage
- Tensions
- Saturnienne lassitude
- Hâve
- Ode à la vie (chanson pour Aldérica)
- Dose(s)
- Les feuilles tombent
Čas: 61:16
Sestava:
- Spellbound – compositions, paroles, voix
- Alex – basse, composition basse
- Alexis – guitares, arrangements, ambiances/FX
- Ben – batterie, composition/arrangements batterie
