Martin Schuster je neposeda. Ať už v jeho tvorbě nacházíte zalíbení a s nadšením vyhledáváte vše, pod čím je podepsaný, nebo vás nechává v naprostém klidu a vašemu vkusu se vyhýbá obřím obloukem, nezanedbatelnou porci pracovitosti a nevysychající studnu nápadů mu upřít nemůžete. Pádným důkazem budiž aktuální CD FACE THE DAY „Echoes Of The Child’s Mind“, které je po předchůdci „Stuck In The Present“, EP MINDWORK „Cortex“ a debutu společného projektu se Spacoshem MARTIANS „You Are Here“ již čtvrtým zářezem v posledních čtyřech letech.
Je sice pravdou, že jsem kouzlo minulého alba objevil v době, kdy už nějaký ten měsíc, neřkuli rok poletovalo světem, ale na intenzitu a sílu zásahu to mělo vliv zanedbatelný. Okamžitě jsem si jej zamiloval od první do poslední noty a oznámení o jeho letošním následovníku proto vítal s naprostým nadšením.
Možná i to byl důvod, proč jsem na sobě při prvních nástřelných posleších pozoroval jakousi rozpačitost a do alba se ne a ne pořádně zahryznout. Velkou výhodou (někdy velkou nevýhodou) recenzenta je, že prostě nemůže po prvotním neúspěchu CD odložit s tím, že není dobré. Respektive může, ale krom risku s vlastní pověstí pohaní klenot, který si to nezaslouží – a převodem do soudní terminologie v podstatě pošle nevinného na smrt. Proto jsem na čas „Echoes Of The Child’s Mind“ odložil, nechal odpočinout a v momentě, kdy jsem cítil, že je ta správná doba, pustil se do vstřebávání znovu. A dobře jsem udělal.
V infu zaslaném ke zmíněnému nosiči Martin píše, že vznikal na pozadí rodinných tragických událostí a na jeho celkové atmosféře je to znát. Snad i proto se mi nejprve nedařilo najít cestu k jeho duši a dosáhnout stejného stupně souznění jako u „Stuck In The Present“. Nejde o to, že by se obsahově jednalo o progresivní krkolomné šílenosti, ve kterých se našinec beznadějně ztrácí, spíš o dokonalém vyladění vlastní mysli k ponoru do posmutnělých magických hlubin. Chce si to zkrátka najít čas, zastavit se a melancholickou krásu nechat zapůsobit. Může to znít jako klišé, ale album opravdu roste každým poslechem. Co minule proplulo bez výrazného dojmu, má nyní potenciál citového tsunami.
Nejsnáze jsem od počátku paradoxně pronikal do víc jak osmiminutového otvíráku „It’s Over“, kde se toho děje spoustu, prostřídá se nemálo nálad a píseň fantasticky vygraduje do dramatického finále. V podstatě bych mohl takto plnit virtuální stránky popisem subjektivního vnímání jednotlivých písní, ale neudělám to. Každá z nich vypravuje krom textového (vyjma instrumentálek „There’s A Place In My Mind Where I Tend To Hide“ a „Panta Rhei“) i svůj příběh hudební a rád nechám posluchače samotné hledat a nacházet v přehršli barev, tónů a emocí svá nej. Někdo se rád nechá zasmušit v procítěné „Grown Up“, někdo zase ocení radostné střípky „Entangled Souls“, nebo ságo v závěrečné „Last Kiss“. Nabídka je široká a je fascinující, jak se přes nespornou individuální sílu jednotlivých skladeb žádná netlačí dopředu, žádná nezaostává, vše má své místo, svůj důvod. Přesně jak to mám rád a jak to uměli a sázeli velikáni art rocku půl století zpátky.
Píšu-li v odstavci výš o „Echoes Of The Child’s Mind“ jako o neustále se vyvíjejícím, ještě lépe rozvíjejícím se albu, tak o jeho stvořiteli to platí od alba k albu rovněž. Nemyslím, že se v centrálním mozku v průběhu času odehrávají drastické proměny, jen už jeho majitel zkrátka vyzrál po všech stránkách natolik, že ví a zná, jak své myšlenky přetavit v hudební dílo, se kterým může být stoprocentně spokojený. O dokonalém výběru podobně naladěných spoluhráčů nemluvě.
Vrátím-li se v závěru do soudní síně, hlásím, že spravedlnosti bylo učiněno zadost a po důkladné revizi případu vynáším verdikt 9/10.
Seznam skladeb:
- It’s Over
- Grown Up
- There’s A Place In My Mind Where I Tend To Hide
- Bright Dot In The Darkness
- Dawn
- Entangled Souls
- Panta Rhei
- Last Kiss
Čas: 37:49
Sestava:
- Martin Schuster – vocals, guitars, piano, other instruments
- Dominik Vozobule – bass
- Roman Vícha – drums
Hosté:
- Kristýna Králová – vocals
- Martin Plachý – saxophone
