Ahoj, na úvod se asi neobejdeme bez klasické otázky vztahující se ke zrodu vaší kapely. Takže jak dlouho hrajete, kolik lidí prošlo sestavou, kdo tvořil tu na albu „Freeze, Obey“ a kdo tu aktuální?
TK: Zdarec Johane i čtenáři Fobie! Zakládající sestava se sešla koncem roku 2016 a před lidma jsme si zahráli poprvé v září 2018. Z první sestavy jsme zůstali tři: Tomáš Knoth (já – zpěv a kytara), Tomáš Lesnek (bicí) a Hugo Szabó (basa). Na druhou kytaru hrál prvně Honza Kluska (později vydal nějaký věci jako TALENTLESS MIDGET). V roce 2019 Honzu střídá Matúš Mlích z košických BLACK LIGHT. Takto jsme nahráli „Freeze, Obey“. Někdy kolem vydání desky Matúš odchází a koncem roku ‘21 přichází Dan Krbek (LIQUID JESUS, ex-D.S.E.). Aktuální sestava je tedy Tomáš Knoth (zpěv a kytara), Tomáš Lesnek (bicí), Hugo Szabó (basa) a Dan Krbek (kytara).
Název DEVIANCE není úplně originální, metalová encyklopedie archivuje tři kapely, resp. projekty s tímto jménem + čtvrtou uvádí, aniž by přinášela jakékoliv podrobnosti. Když jste název volili, tak jste předpokládám na MA mrkli – a neodradilo vás pojmenování, které už někdo přijal; zřejmě kvůli tomu, že dvě kapely už nejsou aktivní a třetí je spíše projekt jednoho muže. Nicméně k volbě názvu – proč zrovna DEVIANCE?
TK: Název mě napadl asi tak ve druháku na gymplu ve společenských vědách. Bavili jsme se o deviantním chování a mě hned napadla paralela s metalovou kulturou. Deviace je z definice jakákoliv odchylka od nějaké normy. Lidi si pod tím slovem většinou představí nějakou duševní nebo sexuální poruchu, ale skoro každej se v něčem chová deviantně. My se chodíme o sebe zpocení otírat do zaflusanejch klubů za totálně nesmyslně hlasité muziky. Nepochybně totálně deviantní chování. Lidi to slovo deviace vnímají spíš negativně, ale mně to připadalo jako fajn sjednocující heslo pro celou tu naši subkulturu. Byl jsem rozhodnutej, že moje kapela se bude jmenovat anglicky DEVIANCE a přes to nejel vlak. O nějakých MA jsem snad ještě ani nevěděl. Když jsme se na to s klukama o několik let později při zakládání kapely dívali, bylo to, jaks napsal. Nějaký neaktivní kapely a one man projekt, o kterým nic moc nezjistíš. Řekli jsme si fuck it, stejně se nedostaneme dál než za hranice města.
S názvem souvisí i logo, které je většinou prvním vjemem fanoušků, když na kapelu narazí. Vaše logo je takové obyčejné, na první pohled ani nepřipomíná logo metalové kapely. Je to záměr, aby působilo nenápadně, nebo přemýšlíte o změně?
TK: Když děláš thrashmetalový logo, máš na výběr asi takto: geometricky přesný čáry à la ANTHRAX, chlupatý à la EXHORDER, nějakej staženej font ideálně s velkým prvním a posledním písmenem à la „doplň si co chceš“ a pak ještě pár dalších fintiček. Jasně, to je s nadsázkou, pořád vznikají parádní ať už víc, nebo míň originální loga kapel a díky bohu za to. My jsme nechtěli žádný extrémní logo. Ze startu jsme si stanovili jednu věc, a to, že se chceme vyhýbat současným klišé. Bylo to v muzice a bylo to asi i v tom logu. Idea za tou kapelou byla ta, že budeme prostě trošku jiní a buď se to někomu bude líbit, nebo to budeme do smrti šudlat na Trnité (tehdejší zkušebny). Možná jsme si tím šlapali po štěstí, ale já za sebe doufám, že to jednou lidi pochopí a o to silněji je to k nám přitáhne. Spíš než na nějakou radikální změnu bych to viděl na různý variace loga podle vizuálů desek apod., ale uvidíme. No a nebo možná jenom nemáme vkus. (hehe)
Pojďme k muzice, kterou produkujete. Nejspíš vám to říká každý, ale asi se nemůžete divit. (úsměv) METALLICA. Jak silný vliv na vás její tvorba má? A jak se stane, že mladí muzikanti inklinují k muzice, která má kořeny v polovině osmdesátých let?
TK: Pro mě je to nejzásadnější vliv, co se týče popkultury vůbec. Když mě to chytlo v pubertě, totálně mě ta kapela pohltila. Vytvořili kolem sebe dokonalej lore (část vědomě, část ne). Každopádně doufám, že v další muzice se nám podaří od nich trochu víc vzdálit.
Co se týče toho, proč dělají mladí kluci staromódní thrash… Je to prostě styl, u kterýho jsme všichni někdy v pubertě zakořenili. Zatímco jiný žánry měly kostýmy, smyčce, klávesy a fantasy nebo goth estetiku, thrash měl ten „no bullshit“ přístup, kterej třeba mě osobně strašně seděl. Kromě toho se dneska osmdesátky dost romantizujou a to asi taky sehrálo svoji roli. Samozřejmě si za ty roky obzory rozšiřuješ a posloucháš různý věci, ale vždycky se nakonec rád vrátíš „domů“.
TL: Dodal bych, že skládání vždy vycházelo ze spontánnosti. Určitě se však bude i naše fantazie zakládat na hudbě, kterou posloucháme a která nás tolik ovlivňuje, k čemuž právě já přidávám nejvíce ohraných rytmů a desítky let opakovaných starých groovů, protože podle mě prostě fungují a jsem tím členem, který si i dnes klidně po milionté pouští stále dokola BLACK SABBATH, SLAYER a spol.
Autorství skladeb obstarali zejména kytarista/zpěvák a bubeník; sem tam i basák a bývalý kytarista. Když skládáte v tandemu kytara-bicí, jak to vypadá?
TL: Většinu prvních nápadů, které jsou na demu i na „Freeze, Obey“ přinesl Tom, který měl už dlouholetou představu, jak to bude vypadat. Když zahrál sám na sdílené zkušebně asi 4 riffy opakující se po sobě a snažil se pusou ukázat, jak mám hrát bubny, tak jsme se spíš pohádali a já mu trochu zkazil jeho iluze a „odbušil“ tam něco svýho. Pak jsme to dlouze upravovali, o čemž svědčí i mezera od prvního skládání v roce 2016 do roku 2018, kdy jsme teprve byli schopni kostrbatě vystoupit.
Později napsaná titulka „Freeze, Obey“ už byla propracovanější, ale hlavně ovlivněná společným skládáním, kdy Tom hrál riffy a bubny se několikrát měnily a postupně se skladba budovala, samozřejmě za přítomnosti stálého kecání si navzájem do toho, kdo co jak má hrát, že to hraje špatně a hádání se místy i se řevem a vulgarismy, ale bez toho se skládání neobejde.
Texty máte v angličtině. Čeština nebyla na pořadu dne? Když vezmu tuzemské thrash kapely, tak z té dejme tomu elitní desítky používá angličtinu minimum skupin, samozřejmě EXORCIZPHOBIA, pak mě napadají FAÜST a LAID TO WASTE, zbytek vyřvává česky…
TK: To je úplně jednoduchý. Když začínáš v pubertě kapelu, chceš být jako tvoje vzory. Pro nás samý anglicky zpívající kapely, tudíž nebylo co řešit. Mě to ale i po pubertě baví. Naše generace už vnímá angličtinu od mala z každé strany a ten jazyk je pro nás míň a míň cizí. U nás a na Slovensku se to ale nějak moc hrotí, mi přijde. Nemyslím si, že v Německu nebo ve Švédsku to je, nebo někdy bylo takový téma. Možná se ale pletu. Jinak čeština je samozřejmě geniální jazyk, proti tomu ani ň.
TL: Možná bych tady dodal, že je zde aji faktor oslovení širšího publika. Přiznejme si, že česká scéna thrash metalu není tak velká, a proto je fajn oslovit i lidi v Rakousku, Německu, ale i vzdáleném USA či Japonsku. Na druhou stranu v češtině velmi rád pracuji a užívám si její rozmanitost a bohatost slov, rétorických možností a neposledně i různorodosti vulgarismů.
O čem jsou vaše texty? Vine se albem nějaká jednotící myšlenka, nebo je každý song o něčem jiném?
TK: „Freeze“ je taková všehochuť. Něco je vlastní fikce, něco je odkaz na popkulturu, něco je o životě a něco o vesmíru. Konkrétní songy tady asi nebudu podrobněji rozebírat, ale třeba „Death Row“ je ten vesmír, „Freeze, Obey“ je inspirováno katatonní schizofrenií, „Humachine“ je o filmu Blade Runner a „Animal Mind“ je o koncertech. Skladby vznikaly ve velkým časovým rozpětí, tak asi proto to není nějak víc ucelené. To až zpětně jsme hledali způsob, jak vše propojit do obalu a názvu desky, což se myslím celkem povedlo pomocí slovní hříčky. Rád vysvětlím někde na koncertě u piva. Poslední dobou mě ale víc a víc baví, když za věcma stojí nějakej společnej koncept, takže třeba se taky do něčeho takovýho jednou pustíme.
Nahrávka má slušný zvuk, který podle obalu vznikal v letech 2020-2021 ve studiu Shaark. Znamená to, že jste nahrávali na etapy, nebo na přelomu uvedených let? A šli jste do Shaarku s jasnou představou, jak má „Freeze, Obey“ znít, nebo jste sound ladili až při nahrávání, mixu a masteringu? Ve finále jste spokojení, nebo slyšíte nějaké věci, které byste příště slyšet nechtěli?
TL: Nahrávání bylo hodně složitý, jelikož jsme v té době neměli ani vlastní zkušebnu, nezkoušeli jsme ani na vlastní gear. Následně jsme vlítli do studia po hlavě s novýma blánama, strunama a možná i trenkama plný sil a zjistili, jaká to je dřina. První tři dny jsme dělali jenom samotné bubny, hledali zvuk a celkový koncept, který by byl podle našich představ. Takto v kuse jsme strávili ve studiu týden a poté se vraceli několikrát do studia přehrávat chyby, které jsme naposlouchali až časem. Stokrát týdně jsme poslouchali s Tomem raw nahrávky ze studia, hledali chyby a dělali si neustále poznámky. Potom jsme vždy přijeli zpět do Shaarku s popsanýma několika A4 a drtili zvuk a všechno možné stále dokola, než to konečně bylo podle našich představ. Tím, že konec úprav desky už se opět odehrával v apokalyptické pandemii, nebylo kam spěchat. Potom se přidaly problémy s hledáním umělce pro cover desky.
Na sound slýcháváme převážně chválu i poznámky, že se lidem líbí rozdílnost a možná i trochu jedinečnost zvuku desky, což slyšíme úplně nejradši, protože přesně toho jsme chtěli dosáhnout a vytvořit hudbu, která bude znít dobře jako celek i za cenu toho, že třeba nevyzní všechny konkrétní údery. Postupem času jsme však zjistili, že všechny skladby hrajeme na koncertech rychleji, agresivněji a tvrději, což bychom rádi přenesli na budoucí tvorbu a vyostřili se o něco více. Dále bychom rádi při příštím nahrávání více experimentovali s mikrofony a snažili se do skladeb narvat více prostoru, šířky a bohatosti zvuku.
TK: Nahráli jsme to v srpnu 2020, ale pak to dlouho leželo, sem tam se dělaly nějaké dodělávky a úpravy a muzika byla ve finální podobě až o rok později. Kromě výše zmíněného do všeho hodily vidle i povinnosti mimo kapelu. Když jsme desku vydávali, už jsme dávno neměli růžový brýle a věděli jsme, co chceme příště jinak. Ta deska nás ale asi dobře zachytila v tehdejším stavu mysli a je místy až taková mile naivní. Prostě první kus naší skládačky.
Loni jste si vydali vlastními silami CD v nákladu 100 kusů, letos vyšla kazeta u Mičlova (PRŮMYSLOVÁ SMRT) labelu Hardcore Loves All Colors Records. Jak jste do Mičlovy stáje dostali?
TK: Ani nevím, jak na nás Mičl přišel. Prvně nám napsal, že by rád koupil merch a CD. Potom to asi chvilku točil ve věži a po nějaké době se ozval znovu, že by nás rád vydal na kazetě. Pro nás to byla super nabídka. Vůbec poprvé si nás někdo vzal pod křídla, a to z vlastní iniciativy! Když pořád někoho obepisuješ, snažíš se někam posunout a spoustě lidem ani nestojíš za odpověď, máš z něčího zájmu o to větší radost. Navíc Mičl je celkem známá tvář, má kontakty, a hlavně je to totálně zapálenej a skvělej týpek! Kdo si s ním někdy popovídal nebo psal, ten ví! Kdo ne, napiš mu hned o kazetu a triko!
Kazety se zase vrací, vyrojilo se několik nových firem, které je začaly vydávat, je to takové fajn retro, ale na druhou stranu už dnes řada lidí nemá tape deck ani magnetofon s kazetovou mechanikou, řada tedy vůbec neposlouchá hudbu z fyzických nosičů a stačí jim digitál. Co váš vztah ke kazetám? Hezký artefakt, nebo oblíbený nosič? Přehrávače máte?
TK: Já jsem kazety fanaticky sjížděl hlavně mezi třetím a cca sedmým rokem života. Hurvínek or die! Votravný bylo akorát je otáčet, protože jsem spal na palandě a musel jsem vždycky slézt dolů. Přestože teď úplně nesbírám žádnej typ fyzických nosičů, vždycky mě přitahovaly. Je to parádní fetiš! V kapele je odborníkem přes vinyly Dan. Až jednou nebudu žít ve studentským brlohu a budu mít trošku svýho vlastního prostoru, asi si pár vinylů taky pořídím a uvidím. Kromě fetiše je tady samozřejmě i zvuk. Já věřím, že jsou lidi, kteří si zrovna v kazetách libujou. Zrovna Mičl nám psal, že to zní z kazety parádně a sjíždí to furt. Pokud to je pro někoho jenom artefakt, taky fajn. Jinak magneťák mám asi u rodičů.
TL: Pouze potvrdím, že i já kolem mých 7 let sjížděl Hurvínka před spaním, a to pro mě byla asi jediná kazeta v magneťáku. Možná i tím, že jsem z kapely nejmladší (22), mám k fyzickým nosičům nejmenší vztah. Vždycky mě ale lákaly vinyly, to je prostě nádhera a i když nemám na čem to pustit, mám mikro sbírku Moravanky a japonské edice „Rust in Peace“. Teda teď i kazety DEVIANCE!
Na obalu máte malbu, jejímž autorem je Timbul Cahyono, indonéský umělec, který maloval pro řadu kapel, ale u nás asi nepatří k nejznámějším ilustrátorům. Jak jste se k němu dostali a jak probíhala spolupráce, respektive maloval na zakázku, nebo jste si motiv vybrali z hotových prací?
TK: Původně jsme si psali s pár českýma umělcama. Byli to ale malíři, co dělají spíš větší formáty v menší kadenci a taky si za ně berou větší peníze, což samozřejmě není špatně. Hlavně jsme ale nenašli nikoho, kdo by maloval stylem, po kterým jsme šli. Hodně nám na obalu záleželo a už jsme byli i celkem zoufalí. V té době si mě našla parádní deska „Sickness Divine“ od RED DEATH, ke které dělal Timbul artwork. Ten obal byl přesně ten styl, kterej jsme hledali. Poslal jsem mu slovní popis a minimalistickej náčrt a čekal. Nečekal jsem ale, že se toho hned chytne a za pár dnů nebo týdnů budeme mít hotovej obal. Přitom z některých umělců byl problém měsíc dostat odpověď. Spolupráce byla skvělá. Průběžně jsme si psali o progresu a když jsme chtěli něco poupravit, Timbul neměl problém to přemalovat. Myslím si, že ho to i celkem bavilo, protože jinak maloval hodně gore věci a tohle bylo něco jinýho. Motiv byl teda na zakázku a jak už jsem říkal, snaží se nějak spojit témata skladeb a název desky do celku.
Na Facebooku máte informace o koncertech – a zdá se, že se snažíte hrát, co to jde… v létě v průměru vychází jeden koncert týdně. Berete každou nabídku, abyste si trochu „udělali“ hojným koncertováním jméno?
TL: Ve výsledku ano, je to tak – bereme téměř vše, co se naskytne. Rádi spolu hrajeme a rádi i osmi platícím 200 km daleko ukážeme, co nás baví, co nás spojuje a za čím je naše dřina a snaha. Bereme to jako výlety s lidmi, který máme rádi. I když vesměs doplácíme na pohonný hmoty a honoráře jsou pak často nulový, přirovnávám to vždy ke sportům, kde to musí člověk platit vše z vlastní kapsy, nic od nikoho nedostane, a ještě je rád, že si mohl zahrát, zasportovat a pobavit se s přáteli aktivitou, která ho dostane z každodenního stresu a monotónnosti. Proto jsme naopak tak vděční, když nám někdo něco dá, pochválí nás a popřípadě ještě i finančně podpoří v růstu kapely. Když se něco vydělá, jde to do kapelní kasičky.
TK: Super, teď nás budou všichni dřít. (hehe)
Který z koncertů zatím považujete za nejlepší, ať už šlo o nejvíce navštívenou akci, nebo akci s nejzvučnějšími kapelami, případně vystoupení, které se vám po všech směrech hodně povedlo?
TK: Já budu rád vzpomínat třeba na letošní únorovej Kabinet Múz s REFORE a CATASTROFY. Jelikož často hrajeme první, lidi bývaj ještě vlažní a nerozhýbeš je, ani kdyby ses rozkrájel. Tady to byl ale chaos od prvního úderu. Najednou se hraje úplně jinak. Poslední cca rok vídáme na koncertech sem tam nový mladý tváře a na téhle akci se to mládí vybouřilo parádně!
TL: Pro mě je příjemný vzpomínat na koncert s S.D.I. na Melodce, kde jsme si s nimi i dlouho vykládali a lidem se koncert líbil. Obecně každý koncert má něco do sebe a vyvolá různé pocity. Nejlepší jsou ty, kde za mnou po hraní chodí lidi a chválí mě, plácaj si se mnou, chtějí paličky, podpisy a pozvat mě na panáka, to pak překypuju dobrou náladou a vděčností.
Vzhledem k tomu, že na debutu máte zařazeny i skladby z prvního dema, dá se mluvit o materiálu (kromě dvou skladeb) z roku 2019. Tudíž je na místě otázka týkající se nové tvorby – už máte složené nějaké nové věci, plánujete držet se stylového kopyta a kdy by se mohl na světě objevit následovník „Freeze, Obey“?
TK: On je ten materiál kolikrát i starší. Některý nápady z dema a „Freeze“ se se mnou táhly tipuju i tak od roku 2015. Myslím si, že „Freeze“ celkem dobře zdokumentoval naše začátky a uzavřel nějakou kapitolu. Mám pocit, že s Danem je teď v kapele úplně jiná energie. Taky máme lepší zázemí. Už to není o tom, že tahám z rukávu starý nápady a říkám klukům, jak to hrát. Baví mě si společně sednout a vypilovat skladby jako tým. Zatím máme dvě novinky hotový a plno nápadů k rozpracování. Nový věci jsou takový impulzivnější a agresivnější. Kujeme železo, dokud je žhavý. Pokud to nejde, necháme nápad ležet a třeba se vrátíme později. Kdy se objeví druhá deska netuším, ale ochutnávka z nové tvorby se v nějaké formě možná objeví už brzy!
