PARKWAY DRIVE, WHILE SHE SLEEPS, LORNA SHORE

Dva roky (ne-li déle, i s nákupem) odložená vstupenka dostala šanci proměnit se na konkrétní show, která proběhla v pěkném koncertním stánku Forum Karlín. Avšak headliner PARKWAY DRIVE a místo konání bylo to jediné, co zůstalo napsané na původní vstupence. „Darker Still Europe Tour 2022“ místo „Viva the Underdogs European Revolution 2021“, které bylo v té době přerušeno. Hosté WHILE SHE SLEEPS a LORNA SHORE místo původních HATEBREED a CRYSTAL LAKE. Tenkrát jsem lupen kupoval s přáteli, že konečně uvidím hlavní hvězdy, které vynášeli(jí) do nebes s tím, že mě třeba taky učarují, a hlavně kvůli HATEBREED, kteří jsou mi blíž s hardcorovou živelností než metalcorově švitořící kytarovou hrou, kterou náhle usekne fade out. Člověk míní, život mění, ale i přesto jsem byl na koncert zvědav a říkal jsem si, že mě třeba hudebně obohatí.

Z krátké náhodné ukázky doma mě z předkapel nejvíc navnadili Američané LORNA SHORE. Deathcore mi byl milejší, ať už odsýpajícími bicími anebo vokálem, který nebyl monotónní. Vokalista Will Ramos snad vystřídal všechny hlasové polohy od growlu až ke screamu, v kterém se objevily prvky pig squealu a i grindového chrčení anebo částečně blackového skřehotu. Nicméně si myslím, že toto vše není dobré vypustit v jedné skladbě, poněvadž ty následné začaly púsobit jako přes kopírák. Hudba měla rychlé i pomalejší pasáže, které doprovázely kytarové vyhrávky a samozřejmě u tohoto stylu nutné breakdowny, které ale nebyly zas tak nesnesitelné. Koncert, který sestával ze šesti štychů, byl rozdělený na tři části: zelenou, fialovou a žlutou. Takto se vystřídala světla po dvou odehraných skladbách, přes které nebylo vidět na účinkující, což si myslím, že je zásadní vadou na kráse. Další menší vadou byl počáteční zvuk, který se jevil v zadních řadách takový plytký, jakoby se rozplýval do ztracena. V druhé části koncertu to bylo lepší, ale tak trochu se mi zdálo, že útočící kytary do sebe narážely. Nejlepší část koncertu proběhla při poslední žluté části, kdy bylo vidět řádně na pódium. 

Žádná dlouhá čekačka a během chvíle spustili svůj set Britové WHILE SHE SLEEPS. Hned úvodní píseň, titulní z aktuálního alba „Sleeps Society“, mě navnadila na notu a já si začal podupávat nohou. Zvukově bylo vše vyvážené a pěkně rozptýlené do prostoru. Ke konci vystoupení jsem se byl podívat i na plochu, jak se hudba jeví dole pod balkónem. Důvod, proč jsem odešel ze svého místa, ale nebyl jen tak pro nic za nic. Po dvou třetinách koncertu se mi hudební linka opět začala jevit stejná i přesto, že zpěv nebyl neustále metalcorově kousavý, ale ve volnějších hudebních částech i civilně melodický (někdy, ale až moc sladký). Protivné byly opět reflektory, které donutily sklápět pohled dolů, pozorujíc fans, kteří vytvářeli pěkný mumraj před pódiem. Kolečka circle pitů byla vytvářena nepřetržitě během celého setu. Volnější metalcore, tak trochu i s industriálním nádechem, mě bavilo o mnoho víc než předchozí bijci.

Okázalým způsobem se objevil očekávaný headliner z Austrálie. Muzikanti v černém přes vyvýšenou rampu vstoupili na pódium a hlavní protagonista Winston McCall v bílém outfitu vylezl z předsunuté části pódia z propadliště. Show PARKWAY DRIVE rozjela skladba „Glitch“ z jeden den „starého“ alba „Darker Still“. A ačkoliv jsem celé nové album neslyšel, tak se ihned objevil pocit, že píseň znám. A přitom jsem z novinky vyslechl pouze jeden singl. A jsem na vážkách. Za prvé je pro fanoušky fajn, že PARKWAY DRIVE jedou podle stejného mustru a pro mě neznalého tvorby je dobré, že okamžitě poznám, o koho jde. Nebo za druhé, že stěží hledám v hudbě svojský přístup, nějaké oživení, něco, co mě uzemní, nebo že si se zaťatou pěstí můžu říct „to je to pravé ořechové…" Jenže mě to nic neříká. A to můžu sdělit prakticky o skoro každé skladbě - i přesto, že PWD nemám až tak naposlouchané.

Paradoxně ale nějaký osobitý přístup kapela má a ví jak fanoušky zaujmout. Pohybové kreace a tradiční zpěv vokalisty (škoda, že vystoupení stojí zejména na hlavním protagonistovi; to platí o všech kapelách tohoto koncertu), pompézní pyrotechnika v průběhu vystoupení a ke konci po obvodu hořící pódium byla pastva pro oči. Smekám klobouk dolů za přípravu a precizně odehrané vystoupení. Nicméně energie, kterou kapela předávala nadšeným fans, nedoplula až ke mně. Nakonec i do půle koncertu se kytarista Luke Kilpatrick pohyboval, pohupoval pouze na horní rampě. Nikde jsem neviděl onu chemii spolupracující kapely. Štvalo mě, že přes světla opět nešlo vidět dál než do přední linie a marně jsem hledal na pravé straně rampy bicmena Bena, který byl nejen neviditelný, ale upoutával pouze nějakými výraznými blast beaty a sem tam kulometnou salvou. Myslel jsem, že budu uchvácen, ale opak byl pravdou.

Přehrání známých hitových skladeb, které snadno lezou do hlavy díky mainstreamovému pokřikování „Yeah, yeah, yeah get up, get up“ ve skladbě „Vice Grip“ anebo počátečního provolávání „Jump, jump“ ke skladbě „The Void“ s houpavým rytmem ve mně nic nezanechalo. Dalo by se říct, že nejsympatičtější byla  skladba novinková, zpočátku pomalu laděná „Darker Still“, která začíná akusticko-temnou kytarovou a hvízdanou melodii víc než známou z filmů Ennia Morriconeho. I když… opět se pozastavím na známém místě. Nedávno jsem recenzoval debut Kirka Hammetta, kde jsem zmínil silné vlivy tohoto velikého skladatele, ale takovou okatou podobnost by určitě Kirk neudělal. Těžko hodnotit, zda to je opět na dobré cestě, protože celková stylizace připomíná „Fade to Black“ Kirkovy domovské kapely. Atmosféra koncertní haly byla neuvěřitelná a právě to bylo to nejvíc, co mě na koncertu bavilo. Různé moshpity, hroziči, plavci na rukou a samozřejmě nechyběla ani „wall of death“. Hudbu jsem měl jako kulisu (což je sic málo) a sledoval jsem, jak se všichni fans baví a o to všem, nejen účinkujícím, šlo.

U metalcorových kapel mám jedno „zacyklené pravidlo“. A to takové, že poslech studiové nahrávky pro měnemusí být určující, zda je kapela dobrá. Musí mě to chytnout na koncertě, který mě utvrdí, že to, co znám, je super. Ale protože většina písní je takřka stejného mustru, tak ani tyto koncerty nevyhledávám, protože si myslím, že by mě to pravděpodobně nemuselo bavit. U PARKWAY DRIVE jsem poznával některé písně, které jakžtakž znám, ale koncert mě nechytl tak za srdce, abych je vyhledal v budoucnu znovu.  

PARKWAY DRIVE

1. Glitch
2. Prey 
3. Carrion
4. Vice Grip
5. Dedicated
6. Ground Zero
7. Cemetery Bloom
8. The Void
9. Karma
10. The Greatest Fear
11. Shadow Boxing
12. Darker Still
13. Bottom Feeder

Přídavek:

1. Crushed
2. Wild Eye