Nejbližší koncerty
  • 30. 09. 2022Večer legend 20 Jubilejní 20. Večer legend přiveze do Br...
  • 01. 10. 2022AUTUMN RITUAL vznikl čistě z choutek přivézt do klubu i j...
  • 01. 10. 2022Pekelná sobotní jízda ve sluji s kapelou THE SATAN'S SCO...
  • 01. 10. 2022Mexický black/death IN OBSCURITY REVEALED po 3 letech opě...
  • 01. 10. 2022Do Jablunkova přijede poctivý a hlavně nefalšovaný thrash...
  • 01. 10. 2022Plexis, Baron a Veselí Bratři, Hakmak, Čich Feny, Zrůdný ...
  • 07. 10. 2022Extreme Metal Nigth! Koncert Moorah (CZ, Black Metal), As...
  • 07. 10. 2022NAURRAKAR, NUUMMITE, CHANDRA
MORTIFILIA : Infernální deathmetalové album nyní jako velkolepé elpé

3. 9. 2022, Sušice - Chatová osada Luh

Jindra:

Začínám si pomalu zvykat, že začátek školního roku je datumově svázaný s festivalem Šumava Against v sušické osadě Luh a se špalíry dětí s umatlanou hubou od cukrové vaty a jiných „přírodních“ laskomin z místní poutě. Letošní 14. ročník nabízel i pozdvižení ze zahraničí, německé HAEXLER a ODIO SOCIAL ze slunné Brazílie.

Vloni z nedalekého Santosu dopadaly do Luhu paběrky sladkých slok z úst Petra Hrdličky známé pražské formace. Letos pouťovku obstarala legenda vesnických zábav, rakovnický BRUTUS s jejich „Dlažební kostkou“ a jinými tancovačkovými šlágry. 

Po 17. hodině nabírám na známém srazišti Johana a vyrážíme do nedaleké Sušice. Coornelus jako již tradičně spojuje účast na festiválku s připomenutím se rodičům žijícím nedaleko Sušice. Kolem 18. hodiny drze parkujeme mezi pravděpodobně prázdnými chatkami. V tu dobu se loučí první účinkující, klatovský jednohlavý projekt Mr. Cemetery / Frank Love a jeho death/pop. Z našeho pomalu jedoucího auta jsem zaregistroval klávesy vyťukávající Landovské melodie v duchu skladby „Přízraky“.

Pro nás prvními živými účinkujícími jsou tedy plzeňští HYACINTH, kteří letos v dubnu vypustili do světa šestiskladbové demo. Tady si musím posypat hlavu popelem, poněvadž po zhlédnutí něco málo materiálu ve virtuálním prostoru jsem nabyl dojmu, o který jsem se podělil s kolegy, že se jedná o relativně nezajímavou kapelu. Beru zpět, jejich vystoupení mělo potřebnou energii a pro mě byli pozitivním překvápkem. Zpěvák Hynek ze sebe tahal libozvučně uřvané polohy; uchu ladící riffy, breakdowny, známky punku napasované do hardcore krystalické mřížky patřily k tomu lepšímu, co sobotní dramaturgie nabízela. Po doznění posledního songu jeden z vydechujících fanoušků uznale prohlásil, že na to, že jim je 16 nebo 17 let, to je docela dobrý.

Již téměř za tmy udeřili pražští MISS MARPLE. Kapela, ve které působí dvě ženy a pokud pominu kecy o genderové rovnováze, musím uznat, že tato kombinace jim jde k duhu, což potvrzuje jejich vinylový debut „Shit Goes In / Shit Goes Out“. Ze SLEČNY vyzařovala stará beglajtová FUGAZI pohoda s noiseovými výpady, za čímž stojí kytaristka Pája se svým cestovním kufrem plným pedálů. Poněkud krákoravý Blančin zpěv zabalený v trojobalu z punku, HC a noise s chlapskou rytmikou vtiskuje kapele vlastní DNA.

Německé powerviolence HAEXLER jsem měl poslechově najetý a vzbuzovali ve mně dojem, že by mohli být sobotním „hajlajtem“. Outfitem a celkovou vizáží ze zdálo, že s touto rolí jsou ztotožněni a nemělo by se na tam nic měnit. Nevím, asi jsem měl slabší chvíli, ale prostě mně jejich dvacet pět minut neoslovilo. Už z nazvučení mi cukala Eustachova trubice a celkově se zdál jejich zvuk hodně nahalovaný. Jak se ozvalo z davu: „Dyť je to nařvaný jako kráva, co na tom chceš zvučit?“ Vazbící kytary na tom nic nezměnily, ba naopak. Vtipné mi přišlo simultánní vystoupení předškolních dětiček s kytarami z kartonu na betonové skruži vedle stejdže.  

Druhou kapelou s výraznou dívčí stopou byli brněnští SLAŤ, kteří částečně oživují poselství NIKANDER (zpěvačka Jana Kremace a kytarista Koffin). Z přírodovědeckého hlediska je slať rašeliniště coby nestabilní půda pod nohama s rizikem řekněme utonutí. V případě kapely SLAŤ je půda udusaná těžkým stavebním materiálem, jako je sludge, doom, stoner; tuhá jako podešev Iommiho mejšláků. U tohoto žánru je rozhodující trefit tajming tak, aby fanoušci nezačali zívat, nebo co horšího, dokonce odcházet. To Brňáci zvládli dobře.    

Svůj vrozený temperament prokázali Brazilci ODIO SOCIAL ze São Paula ihned od prvního hrábnutí do strun a prvních frekvenčních úderů do rytmičáku. Že budou chtít od publika pomoci, bylo jasné po výzvě baskytaristy slůvkem „keos, keos, keos“. Z nějakého důvodu si zpěvák a kytarista v jedné osobě Leandro (AGROTÓXICO) upevnil tejpkou mikrofon ke sloupku podiové pergoly. Politickou a sociální nasranost přetavilo trio v divoký a horkokrevný hardcore punk, kterým vrazilo úder poloběsným fanouškům, kteří reagovali únosem basáka hluboko dovnitř šapitó. Bubeník Zebrovu výzvu na povození se po pažích za odměnu po odehraném setu slušně odmítl. Takhle nějak bych si uměl představit gig RATOS DE PORÃO. Bohužel basák, který se střídal o řev s kytarákem, nebyl (alespoň ze začátku) téměř vůbec slyšet, přestože řval jako tur. 

Jelikož kotlík nechtěl pustit Brazilce z placu, časový harmonogram dostal mírně na prdel a po předem jasné diskuzi s Johanem opouštíme areál. GRIDE si tedy necháme na příště. 

Při opouštění areálu jsem minul cyklisticky řečeno zatáčku na pravou ruku a nabrali jsme směr tzv. do prdele. Po přejetí cyklistické lávky následovala lávka na konstrukci parovodu, ale na tu jsem si již netroufnul...  


Coornelus:

Šumava Against pro nás už tradičně uzavírá letní festivalovou sezónu. Poslední roky se snažíme být pravidelně první víkendovou sobotu v září na značkách – v osadě Luh. Má to své důvody. Líbí se nám line up a kapely, které v Sušici hrají. Logicky ne všechny oslavujeme, ale ten záběr máme s pořadateli podobný. Občas se ale najde interpret/kapela, která není šálkem našeho čaje, ale to není nic, co by nešlo řešit. Proč o tom píšu, je účast lokální kuriozity Mr. Cemeteryho, který mě osobně svojí produkcí neoslovuje a navíc jeho show se překrývala s druhými poločasy 6. kola Premier league, tak mi tím pádem přišlo vhod, že ho pořadatelé nechali vykopnout festival, zatímco já se nervoval u televize.  

Kluky z HYACINTH jsem podcenil. Studiová nahrávka „Demo 2022“ mě na první seznámení nijak neoslovila a v podstatě jsem kapelu odsunul v mysli někam do pozadí. Naživo to ale kapele (nebo mně?) sedlo. Devadesátkový hardcore v provedení českých kapel ve mně obvykle budí hrůzu, známe mraky tzv. lopato HC kapel, ale kupodivu plzeňští k nim dle mě nepatří. Ve výborném zvukovém hávu kluci sázeli solidní nápady a jejich věci sypaly velice slušně. Navíc potěšil fakt, že se jednalo o vyloženě mladé lidi. Takže jo, HYACINTH znějí, surově řečeno, jako takový hodně ořezaný TURNSTILE bez jejich nadstandardních příkras. Každopádně jejich set potěšil.

Na MISS MARPLE a SLAŤ jsem se těšil z celého festu nejvíc. Ani jednu z kapel jsem dosud neviděl naživo, ale minimálně u MISS MARPLE jsem očekával rockovo hardcore energický set, což se vyplnilo. Největší pozornost na sebe upoutala zpěvačka, která svoje hlasivky nešetřila. S vokály jí ale vypomáhal Jiří, jinak to vokalista v SHEEVA YOGA, zatímco tady primárně basák. A byla to i výrazná basa, která správně držela celkový sound, zatímco kytaristka klouzala nad rytmikou. Krátké songy mířící přímo na komoru, příjemné vystupování a několik potenciálních hitů… bylo to pěkné.

Němečtí grindeři HEAXLER mě svým utáhlým a grindcorově deathmetalovým zvukem úplně neoslovili, ale i tak jsem jim chtěl dát šanci, přece jen, marné to s nima rozhodně nebylo.

SLAŤ, jak je známo, tvoří 50 % bývalých NIKANDER, a tak je jasné, že tahle stále ještě relativně nová parta se starým obsahem nebude znít extra jinak, obzvlášť když propojovacími elementy jsou kytarista Koffin a zpěvačka Kremace. Když bych měl porovnávat, tak SLAŤ zní rozhodně víc stonerově a rockově. Za těch 30 minut kapela víc šlapala a pohupovala se, než že by se plížila a rozdávala rány sekerou. Každé přidání do kroku znělo celkem povědomě, protože se evidentně čerpá z těch klasických rockových a kytarových postupů, kde čpí odér 70. let. V pomalejších věcech, typickým příkladem byla druhá věc v setu, nelze neslyšet odkaz na ELECTRIC WIZARD. Co dělají ale brněnští jinak, je zapojení netradičně pojatého vokálu. Kremace řve, sípá, ale používá i murmur. Musím říct, že z nahrávky se s tímto spojením neustále sžívám, ale naživo mi tahle kombinace ne právě zajeté šablonky dávala větší smysl a fungovalo to dobře. A když připočtu parádní sound, skvělou rytmickou sekci a to, že kapela prostě šlape, byl tady další vydařený set.

ODIO SOCIAL dle očekávání nalili do lidí měrou vrchovatou dávku punku mixnutého hardcorem, jak se tak nějak od brazilské kapely očekává. A i když všechno bylo evidentně na svém místě a fans se společně s kapelou bavili náramně, mně jejich produkce po třech věcech nepřišla až natolik zajímavá, abych vydržel celý set. 

Po ODIO SOCIAL mi je zima. Jedu spát. 


Johan:

Zatímco nedaleko lokalizovaný festival Metal Madness jsem z různých (počasí, zaměstnání) důvodů vynechal u třikrát za sebou, na Againstu mám docházku lepší. Počasí nás tam sice několikrát „pěkně“ vytrestalo, ale s taškou plnou oblečení do podzimního počasí se to dá přežít. Letos navíc počasí neobyčejně přálo, na poměry nejstudenějšího místa v Sušici bylo vlastně teplo, a to, že jsme vynechali první a poslední set, bylo dáno tím, že jsme s tím počítali dopředu. Vidět Mr. Cemeteryho a jeho druhou tvář (Frank Love) mi stačilo jednou, GRIDE bych naopak rád viděl kdykoliv, ale po náročném pracovním týdnu jsme při očekávaném skluzu v programu kalkulovali s tím, že si je užijeme jindy.

Z Mr. Cemeteryho, jak píše Jindra, jsme ještě stihli posledních pár taktů, následující HYACINTH už jsme stáli na značkách celý set. Kapelu jsem jen letmo poslechl na netu a její tvorba, kterou jsem vnímal jako moderní hardcore s různými odbočkami, mi přišla taková vcelku obyčejná, nějak jsem se neměl čeho chytit – možná jsem ten poslech vzal hákem, no. V Luhu to bylo nepoměrně lepší, i když žánrové označení asi ani netřeba měnit, HYACINTH působili jako moderní partička, která umí hrát, ví, co chce hrát a tím pádem působí jako hotová kapela. Můj šálek HC to úplně není, ale koncert jsem dal celý a bavil mě.

Ještě více, respektive nejvíce za celý festík, mě bavili MISS MARPLE. Jejich muzika byla barevnější, nejen díky efektům, které používala kytaristka, ale i žánrově, noise rock se střetával s hardcore, přičemž pozornost v různých okamžicích poutali různé členky a různí členové. Logicky byla největší pozornost upřena na zpěvačku, která pozoruhodně ohýbala hlasivky i klouby končetin, protože se prakticky nezastavila, podobně si ale o pozornost říkalo zbylé trio. Tu se vyloupla zajímavá kytarová hra, tu vystrčila růžky rytmika, basák sem tam přispěl i vokálem, takže výsledkem bylo pořízení vinylu. 

V podobně dobrém světle se představila druhá kapela, v jejímž čele stála zpěvačka. Jana „Nikanderka“ působí v civilu jako nenápadná slečna, ale na pódiu jako utržená ze řetězu nejen co se týká pohybu, ale hlavně hlasových kreací, které jsou poměrně nemocné a zlé. Místy tak působil i Janin výraz, zatímco muzika SLATĚ až tak zběsile nezněla, mix stoneru, sludge a psychedelcikého rocku často odkazoval k BLACK SABBATH, ale často zněl úplně jinak. I tahle parta našinců mě bavila, a obecně mě tuzemské party zaujaly víc než zahraniční hosté.

Z těch zpoza hranic byli mému vkusu blíž Brazilci, kteří drhli čistokrevný jihoamerický hardcore punk.  ODIO SOCIAL překypovali energií, sázeli melodie i nářezy, což sice platilo i o německé skupině  HEAXLER (to o energii), ale jejich grindeath s těžko srozumitelným zvukem na mě až tak nezabíral. Obě party ale nechaly na place duši, lidem se taky líbily, takže všeobecná spokojenost.

Já byl spokojený ještě s jednou věcí – všechny kapely jsem viděl poprvé. Takže dík patří pořadatelům, kteří každý rok do Sušice pozvou party, které nejsou tak profláklé, jsou vesměs z dálek a v okolí je nepotkáváme nikoliv každý rok, ale vlastně vůbec. U mě to, jak je z předchozích slov zřejmé, vyhrála  anglická dáma s bystrým úsudkem, těsně za ní se umístila SLAŤ, ale ani ostatní skupiny mě nenudily, takže jsem zhlédl skoro všechny sety komplet. 


Berry:

Zatímco jihočeský a středočeský redakční pilíř Fobia zinu se po brazilských nepsaných headlinerech festivalu zakymácel k více či méně vzdálenějšímu domovu, jihozápadní sekce velmi příležitostných redaktorů zůstávala stále svěží a tudíž jí nezbylo než dokončit tento report svým pohledem na tuzemské nepsané headlinery Šumava Against 2022, GRIDE. Jeden z nestárnoucích a zásadních kamenů české hardcore-punkové, respektive grindcorové scény se po – v posledních letech všude skloňovaných rošádách v sestavě – nyní představil pouze jako duo, a sice kvůli nečekané indispozici baskytaristy Jana Kapáka. A nutno podotknout, že ani tato extrémně okleštěná sestava neubírala „někdejší“ kapele na intenzitě. Nové vály byly prokládané vály letitými, vše mělo zvyklý frenetický a zvukový řád a hrálo náramně, až se fanoušek, co zažil první koncerty kapely na Ladronce, ocitl v jakémsi novém levelu života ve scéně. Nicméně nešlo si nepovšimnout – a nejen zde, ale i na ostatních vystoupeních této nové sestavy GRIDE – jisté absence charismatického frontmana, který dával kapele o ždibec osobitější ráz, byť se stejným nebo velmi podobným repertoárem, na který je nyní pevně a velmi vysoko navázáno. Ale možná to celé souvisí se stárnutím kapely, respektive stárnutím jejích členů, stárnutím autora této statě a stárnutím scény, která – byť na stále podobných nebo stejných základech – se proměňuje, tak jako se neustále proměňuje čas a jako čas všechny a všechno proměňuje. Filozofii zdar a zpět k festivalu, který byl na poměry letošního netypického, „post-covidového“ roku velmi slušně navštíven a poskytl mnohá setkání, která se takto uskuteční maximálně jednou za rok. Děkuji pořadatelům, že táhnou tuto hardcore káru již 14 let! 

Fotky: Jindra

Berryho video


 


Zveřejněno: 07. 09. 2022
Přečteno:
614 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář