TELEPATIE IV - nové číslo hudebního magazínu z podsvětí

2.-6. 8. 2022, Bergen (NOR)

Čtvrtek

Začátek čtvrtečního dne v Kulturhuset provázely menší zmatky u vstupu, kdy pořadatelská služba neměla úplně přesné vyřešené, koho vlastně do klubu vpustí, přednost dostávali lidé s páskou přímo čtvrteční, zatímco ti s pětidenní stáli ve frontě. Po pár minutách se ale vše vyřešilo a přicházeli jsme tak do sálu s úvodními tóny ďáblů z DJEVEL. Set začali první skladbou z loňské desky „Tanker som rir natten“ a opět jsme se ponořili do tajů toho nejryzejšího black metalu. Zvukově to sice u all-stars bandy nebylo úplně ideální, kytary byly trochu utopené, ale pořád to bylo na velmi dobré úrovni. Esence žánru byla všudypřítomná, což u kapely s Eskilem Blixem (mj. MARE, VEMOD, DARK SONORITY) či Faustem (EMPEROR) za bicími očekáváte. DJEVEL ve své čtyřicetiminutovce stihli šest fláků a ač nešlo o vrcholné vystoupení festivalu, jsem rád, že jsem je viděl konečně naživo a odnášel jsem si dobrý dojem. 

DARVAZA s ústřední postavou v podobě vokalisty Björna se těší velké popularitě, přestože má na kontě zatím jediné dlouhohrající album „Ascending into Perdition“, které vyšlo letos, a několik EP. Musím říct, že mě tihle Norové nikdy extra nevzali, a o novince to platí tuplem. Prostě standardní black metal, nikterak objevný a ani bych neřekl plný nějakých extra silných momentů. A musím říct, že podobný dojem mám i z živých vystoupení kapely. Björn je sice naprostý maniak a snaží se (občas až přehnaně) svoji bestialitou strhnout příchozí na svoji stranu (což se mu tedy také daří), ale že by mě show jako celek nějak extra bavila, to říct nemohu. Hrálo se logicky zejména z již jmenovaného počinu, přičemž ale třeba „This Hungry Triumphant Darkness“ mi od počátku přijde jako úplně debilní skladba. Songy z dřívějších EP jsou podle mě prostě lepší, na závěr pak potěšila „Gospel of Hate“ od dávno zaniklých CELESTIAL BLOODSHED, u nichž Björn obstarával strunné nástroje. Energii DARVAZA má, ale dechberoucí nápady tam postrádám. 

Před přechodem do hlavní venue jsme si pošmákli na pokrmech na rybím trhu a následně se vydali na islandské přátele z MISÞYRMING. Ti do Bergenu přiletěli o den dříve, avšak nástroje se zadrhly v Dánsku. Krátce před vystoupením ale veškeré vybavení dorazilo, a tak mohli Islanďané show odehrát s tím, na co jsou zvyklí. Na co jsme u nich zvyklí my, to je vždy precizně odehraný koncert prýštící energií, ač, budu se opakovat, druhá deska „Algleymi“ podle mého nesahá debutu „Söngvar elds og óreiðu“ ani po kotníky. Názor zůstává i po živém provedení, kdy věci z tři roky starého počinu působí chvílemi až příliš odlehčeně, chtělo by se říci bigbítově, zatímco starší skladby zabíjí. Vrcholem setu byla jako vždy úvodní věc z debutu „Söngur heiftar“, na kterou družina okolo Dagura naštěstí nikdy nezapomíná. Valnou většinu ale MISÞYRMING odehráli z následujícího alba, takže ač formálně vše v naprostém pořádku, k euforii něco chybělo. 

WHOREDOM RIFE, další kapela složená z ostřílených black metalových muzikantů, mě v květnu naprosto rozsekala v Belgii na Throne Festu. To bylo absolutně excelentní, zvukově dokonalé vystoupení, které čpělo sírou a skutečnou oddaností žánru. A v nastoleném trendu WHOREDOM RIFE pokračovali i na Beyond the Gates, ač takového masakru jako v Kuurne se dosáhnout nepodařilo. Kozlí hlavy na kůlech čpěly, Kjell s mikrofonem opět řádil, jedna z kytar byla ale bohužel téměř neslyšitelná, což bylo znát hlavně v pasážích, které sama rozjížděla. Až na tento nedostatek ale Norové opět ukázali svoji zdatnost a majestátnost, již vyjadřují zejména skrze skutečně silné kytarové melodie. Takové „Beyond the Skies of God“ nebo „Cursing the Storm to Come“ jsou opravdové hymny. V listopadu přijedou WHOREDOM RIFE společně s ARCHGOAT a THEOTOXIN do Prahy, doporučuji nevynechat. 

A právě ARCHGOAT s nakrátko ostříhanými bratry Puolakanahovými vystřídali WHOREDOM RIFE na pódiu v Bergenu. Neposlouchám je doma zrovna často, naživo je to ale vždycky naprostá nekompromisní syrovost. Nejinak tomu bylo nyní, monotónní dřevní rubanice stínala hlavy přítomných. Setlist vám tu nevyjmenuju, ono je to stejně jedno, nepřijde mi, že by nějaké skladby vybočovaly z vyjetých kolejí. Lord Angelslayer (basa, vokál) tentokrát vypadal naprosto geniálně znuděně, mezi skladbami si chodil číst setlist za bubeníkem, pak vždy jen něco zamrmlal do mikrofonu a jelo se dál. Skvost, ha ha. 

Poláky MGŁA jsem za poslední tři měsíce viděl potřetí a chtělo by se říci, že je to pokaždé stejné – pokaždé stejně výborné. Čtveřice má vždycky precizní zvuk, vždy je vše zahráno bezchybně, takže to stále stejně baví. Borci hráli zejména z posledních dvou alb, došlo i na jeden zářez z „With Hearts Toward None“ a „Mdłości“, stejně ale asi všichni čekají na pětku z „Exercises in Futility“, kterou okořenil neskutečnou hrou bubeník Darkside. Tentokrát jsem se víc než jindy zaměřoval na jeho hru a to je prostě absolutní preciznost, technická dokonalost. Hudba MGŁA je chytlavá, chtělo by se říci i „jednoduchá“ (v dobrém slova smyslu), plna melodií, ale to co jí dodává největší přidanou hodnotu je právě Darksideova hra. Takhle to vypadá, když bubeník nemá velkou sadu jen na okrasu, ale využívá každou její píď. MGŁA tedy opět za jedna. 

Legendární německé thrashery SODOM jsem také nedávno viděl na Throne Festu a tam to teda byla těžce zkoušená trpělivost. Čtveřice tehdy celý festival uzavírala, hrála snad dvě hodiny a mělo to takovou až zábavovou atmosféru, no ke konci už to byla fakt těžce zkoušená trpělivost. Na druhou stranu mám bandu kolem Toma Angelrippera rád, tak jsem si aspoň pár skladeb dal i na Beyond the Gates. Šlapalo to podle mě lépe než v Belgii, nechyběly opět fláky jako „Agent Orange“, „Tired and Red“, „Sodomy and Lust“ nebo „Outbreak of Evil“, vlastně to tentokrát bylo úplně v pořádku a bavilo. Jen si nemohu pomoci, nejvíc mě naživo SODOM bavili asi v době, kdy působili ve třech, ať už s Bobbym, nebo s Makkou za bicími a s Bernemannem s kytarou. Samozřejmě je kult, že se pár let zpět vrátil kytarista Frank Blackfire, ale já tu jeho až přehnanou teatrálnost a takové neustálé předvádění se úplně nemusím. Ale zase, berte mě s rezervou, prostě musím popičovat, ale jinak byli SODOM fajn. 

Tím končil čtvrteční program v USF Verftet, noční session v Kulturhuset ale slibovala zajímavou podívanou ze soupisky labelu Terratur Possessions. Nejprve to v jednu hodinu rozjeli Američané OMINOUS RESURRECTION, které jsem dosud vůbec neznal a kteří si střihli první koncert v Evropě. Trojice skrytá v maskách morových doktorů (no, ne zrovna originální) se vytasila se staroškolsky znějícím black metalem, nápadně připomínajícím FUNEREAL PRESENCE či NEGATIVE PLANE. Však také jeden z členů OMINOUS RESURRECTION, Ignotus, v posledních jmenovaných působí. Přiznám se ale, že mě banda nijak zvlášť nedostala, byť dobré momenty některé skladby obsahovaly. Prostě takové neurazí, nenadchne, nic zvláštního. 

Závěr obstarali MISOTHEIST a hned zprvu musím říct, že tohle naopak bylo naprosto k posrání. O jejich kvalitách svědčí už obě dvě vydané desky, které jsou mimořádně zdařilými black metalovými díly, ale naživo to mělo snad ještě větší sílu. Bestíální black metal z Trondheimu, mísící v sobě zadumané pomalejší pasáže s naprostými masakry. Taková „Rope and Hammer“, to by člověk okamžitě lámal kosti. Modrou barvou podsvícení borci to tam sázeli naprosto nekompromisně, měli akorát vyvážený, syrový sound. U MISOTHEIST bylo vše naprosto v pořádku a i přes pokročilou hodinu do mě vlili takové množství energie, že bych vydržel dvakrát tak dlouhý set (hráli zhruba 40 minut). Absolutní bestialita, neurvalost, opět ukázka toho, jak má black metal vypadat a znít. Za mě jeden z naprostých vrcholů Beyond the Gates a nevelké a ne úplně zaplněné prostředí Kulturhuset koncertu absolutně vyhovovalo. Odznak s logem a vinyl „For the Glory of your Redeemer“ (které přehráli celé) už jsou ve sbírce, tohle se muselo! Nepamatuju si, kdy jsem naposled viděl tak intenzivní vystoupení.

 

Pátek

Ve čtvrtek skončil program v USF Verftet, to hlavní se poslední dva dny dělo ve vyhlášené koncertní síni Grieghallen s 1500 místy k sezení a prostorem pro pár stovek lidí na stání. Právě v Grieghallen byly zaznamenány zásadní black metalové desky, které měly v tomto majestátním prostoru v pátek zaznít živě. Obrovské lákadlo pro všechny, v jejichž srdcích se dané počiny nesmazatelně otiskly. Pro navození atmosféry jsme v ten den navštívili kostel Fantoft, který v roce 1992 lehl popelem a v jehož blízkosti nacházející se cedulka přísně zakazuje hraní si se sirkami! 

Ještě před programem v Grieghallenu jsme ale zašli do Kulturhuset na rakouské KRINGA, kteří kariéru začali slibnými EPky, zejména „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ (2016) bylo výborným počinem. O tři roky mladší řadovka „Feast upon the Gleam“ už mi tolik radosti neudělala a naživo mě to nebavilo tentokrát snad ještě víc. Jakmile tam narvali „Pearly Gates, Abhorrent Ascent“, bylo vše v pořádku, ale jinak mi KRINGA připadala spíš jako tvrdší ALKEHOL než jako pořádná neurvalá syrovost, kterou kdysi kapela byla. Jako jo, rokec dobrej, ale osobně mi vůbec cesta, na kterou se Rakušané vydali, nechutná. 

Do Grieghallenu jsme dorazili posilněni vynikající večeří ve vikinské restauraci Valaskjalv, v níž měli návštěvníci Beyond the Gates dokonce patnáctiprocentní slevu. Strašně se mi líbí koncept těchto tradicionalistických restaurací, v nichž se i třeba příloha ke kančímu krku v podobě krup drží historických reálií. 

Z Grieghallenu ta atmosféra přímo dýchá už při příchodu. Po vstupu bylo možné zhlédnout dobové fotografie MAYHEM i například Euronymova dopisu producentu Pyttenovi, který má lví podíl na zvuku všemožných zásadních alb norského black metalu. Ve venkovních prostorách s pivními pípami pouštěl hudbu DJ, kterým nebyl nikdo jiný, než A. A. Nemtheanga z PRIMORDIAL, kterého v průběhu večera vystřídal i například Erik z WATAIN. Festival z nevystupujících přilákal i například Okoie z BÖLZER, no solidní smetánka. 

První ze tří kapel v pořadí večerního programu byli ENSLAVED, kteří s třemi obrovsklými světelnými runami na pódiu přehráli debut „Vikingligr veldi“. Celý večer jsme se rozhodli strávit vsedě, místa bylo pokaždé dost a mělo to obrovské kouzlo. Zvuk byl od prvních tónů naprosto perfektní, Grutle, který se už dny předtím oddával na festivalu debatám s mnohými fanoušky, byl ve výborné náladě a to i ve chvíli, kdy ENSLAVED po první skladbě na moment show pozastavili kvůli problémům s odposlechem. Atmosféra se dala krájet a vrchol přišel při předposlední skladbě „Heimdallr“, v níž za bicí soupravou Ivera Sandøye nahradil původní bubeník ENSLAVED Trym Torson a Iver se přesunul za tympány, přičemž v této souvislosti Grutle zmínil i našince MASTER'S HAMMER. Trym se tak krásně rozehřál před setem s EMPEROR a dodal vzpomínce na téměř třicet let staré dění na úplnosti. Skvělé! 

EMPEROR se s proprietami příliš nemazali, stačila jim plachta a dvě bicí soupravy, u nichž se během večera posadili oba zásadní bubeníci kapely – Trym a Faust. EMPEROR byli jedinou ze tří kapel, která nepostavila set na jedné desce. Možná překvapivě Ihsahnova družina odpálila koncert s „In the Worldless Chamber“ z poslední řadovky „Prometheus – The Discipline of Fire and Demise“, pak už se ale více vzpomínalo za tónů „Thus Spake the Nightspirit“, „The Loss and Curse of Reverence“ či „Curse You All Men!“ Logicky v této části setu seděl za bicími Trym, basu obstarával jako obvykle Secthdamon. Zhruba v polovině nastal zvrat, na pódiu se s basou zjevil Mortiis, jenž je podepsán mimo jiné pod demáčem „Wrath of the Tyrant“ a eponymním EP, a rytmiku s ním spolutvořil Faust. Za mě trochu zbytečně namísto vlastních skladeb EMPEROR přišli s covery BATHORY a CELTIC FROST. Chápu, pocta starým legendám, v pořádku, ale přeci jen bych ten čas v Grieghallenu radši využil na jejich vlastní skvosty, které následovaly až poté v podobě „I am the Black Wizards“ nebo hymnické „Inno a Satana“. Set se blížil ke konci, palubní personál se vrátil k tomu z první poloviny a EMPEROR vytasili masakrózní „Ye Entrancemperium“. Závěr jako víno. Celkově EMPEROR samozřejmě bezezbytku potvrdili, že svým způsobem nemají v black metalu konkurenci z hlediska promyšlenosti kompozic a samotného muzikantského provedení. Ihsahn už na mě působí až příliš profesorsky, ta mladistvá živočišnost už je prostě fuč, trochu mi to chybí, ale EMPEROR za to kritizovat nelze. 

Zatímco EMPEROR pojali show civilněji, MAYHEM si s vizuální stránkou pohráli. Dle očekávání přehráli v Grieghallenu celé kultovní „De Mysteriis dom Sathanas“, ke kterému nedávno také několik let jeli turné. Plachtu s trondheimskou katedrálou Nidaros, jež zdobí právě toto album, občas protkala i projekce, na pódiu nechyběl ani vyvýšený oltář, kam si Attila nesčetněkrát během setu zaběhl. A musím říct, že za mě to MAYHEM v Grieghallenu vyhráli. Nejen už kvůli vymazlené stage a naprosto perfektním světlům, ale zejména tím, jakou auru „De Mysteriis dom Sathanas“ v kultovních prostorách dokázali vtisknout. I před několika lety na Brutal Assaultu mě živé provedení legendárního počinu bavilo velmi, ale v Grieghallenu to mělo úplně jiné kouzlo. Attila v perfektní vokální formě doplňoval všudypřítomná intermezza hrdelními zvuky z pekla, zvuk byl, jako kdyby ho z prdele vytáhli z desky, a to, jakým způsobem se Hellhammerovy přechody zařezávaly pod kůži, to ani nejde popsat... Tohle byl naprosto profesionálně odvedený koncert po všech stránkách, kterému ale zároveň nechyběla ona již zmiňovaná živočišnost, kterou v black metalu očekávám. Jsem upřímně šťastný, že jsem tohle zažil, protože ano, ENSLAVED i EMPEROR byli famózní, ale MAYHEM měli ještě něco navíc. Ne vždy byli Norové naživo stoprocentní, ale tentokrát to bylo na 1000 %! 

O půlnoci se brány Grieghallenu zavřely a po takovém zážitku už nějak nebyla chuť na noční směnu v Kulturhuset, kde na poslední chvíli odpadnuvší PERTURBATOR nahradili domácí doomaři SAHG. 

 

Sobota

Poslední festivalový den jsme z hlediska hudebního programu vzali vskutku odpočinkově. V sobotu už se hrálo pouze v Grieghallenu a to od podvečerních hodin, no a nutno říct, že až na závěrečné MERCYFUL FATE jsme kapely (konkrétně UNTO OTHERS, TRIBULATION a CANDLEMASS vynechali) vynechali a užívali si ještě krásy Bergenu. Lanovkou jsme vyjeli k hoře Ulriken, kde jsme si ještě na výrazně nezpevněném terénu vylezli na vrcholek a pokochali se nádhernou přírodou, všudypřítomnými jezírky i osamocenými chatičkami v době, kdy zcela náhodou chvíli nepršelo. K večeru následovala ochutnávka dalších tradičních pokrmů v restauraci v Bryggen (tentokrát treska a sobí maso, opět lahůdka), nějaké další povinnosti typu fotografie v ulici, z níž pochází známý snímek Kvitrafna z GORGOROTH, a pak už MERCYFUL FATE

Kinga Diamonda a jeho družinu jsem nedávno viděl ve Francii na Hellfestu, kde jsem až čuměl, jak geniální to po všech stránkách bylo. I přes všemožné zdravotní problémy to King dával absolutně perfektně, tam fakt nebylo co vytknout. Očekávání tedy byla veliká a dá se říci, že se na Beyond the Gates splnila. Sice to v Clissonu bylo asi ještě o chlup lepší, tady to ale zase mělo v Grieghallenu jinou atmosféru a o tři kusy delší setlist. MERCYFUL FATE hrají výhradně z eponymního EP a z prvních dvou desek z let 1982 až 1984 s jednou výjimkou, a tou je nová skladba „The Jackal of Salzburg“, která zněla výborně s výhradou, že by jí neškodilo zkrácení, neboť se v ní tak nějak vše dvakrát zopakuje. V Grieghallenu neměl King tolik prostoru co do výšky pódia jako na Hellfestu, takže stage nebyla tak rozsáhlá, ale i tak nechyběla patrová převlékárna pokrytá pentagramem. Co zaznělo je, myslím, celkem zřejmé – ať už je to „A Dangerous Meeting“, „Melissa“, „Black Funeral“, „Evil“ nebo hymna „Come to the Sabbath“. King byl opět ve výborné formě a co bylo potěšující, byla na něm vidět upřímná radost, velmi si pochvaloval koncert v uzavřené venue. Nezaostával ani zbytek kapely, Hank Shermann prokazoval obrovskou kytarovou obratnost a výborně se doplňoval s Mikem Weadem, ačkoli určitá pachuť z rozkmotření s Michaelem Dennerem tam je. MERCYFUL FATE opět perfektně, majestátní tečka za pěti dny temnoty v srdci Bergenu. 

Nemám slov. Nejen Beyond the Gates, ale celý týden v Norsku byl krásným zážitkem, ze kterého se mi po návratu do Česka jen těžko vracelo do reality. Koncept festivalu musím ještě jednou pochválit, a to i v souvislosti s tím, že jednotlivé venue byly v docházkové vzdálenosti. A možnost vidět legendy norského BM v Grieghallenu, to je zlatý hřeb, který už se nemusí opakovat. 

Děkuji, že jsem to mohl letos zažít. Ty víš. 

Úterý a středa
Čtvrtek až sobota


Zveřejněno: 24. 08. 2022
Přečteno:
620 x
Autor: Opat | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář