Kolektiv vedený Parambou nelení a po šesti měsících opět nachystal další číslo zinu, který se soustředí na tuzemské dění a reflektuje nejen to aktuální z uplynulého půlroku, ale s gustem se vrací do minulosti a zpovídá muzikanty, kteří u nás psali dějiny tvrdé hudby. Je to patrné hned z obálky, kde se nachází asi 33 let stará fotka člena skupiny TITANIC.
A právě Zdeněk Černý, zpěvák a kytarista legendární brněnské heavymetalové kapely, je prvním zpovídaným umělcem; Paramba (většinový autor rozhovorů) s ním prošel jak historii, tak současnost TITANIKU a klidně bych to povídání snesl delší než tři strany. Ještě větší úlovek jsou SERIOUS MUSIC, doufám, že si tuhle hardcore bandu někdo pamatuje. (úsměv) Na začátku devadesátých let zazářila jako kometa, pak se od hardcore posunula k rocku, písničkové formě, ale album „Bahno společnosti“ a v TV často rotovaný klip k songu „Moderní matky“, v němž popelařil Petr Janda, stojí za poslech a zhlédnutí i dnes, stejně jako pěkný vzpomínkový rozhovor. Další cesty do minulosti obstarávají rozhovory s Michalem Roháčkem (s podtitulem Kam mě zavál čas a o všech kapelách, v nichž působil, tzn. KRYPTOR, ASSESOR, TORTURA), Cyklem o PATHOLOGIST (najednou jsou všude…) a Mirkem Kovářem (Co dnes dělají; DAI, Taga Records) – všechny jsou bezva, mě nejvíc bavil ten s Michalem.
Nechybí ani komentované dění aktuální, opět formou rozhovorů se prezentují kapely TÖRR (odpovídá překvapivě Bart), INSANIA (odpovídá překvapivě Klíma), PETROELUM, KRMELEC, SEZARBIL, SOUL MASSACRE, slovenskou scénu zastupují ČAD, DEPRESY a DEHYDRATED. Pokud bych tady měl ukázat na nejzdařilejší čtení, tak ČAD, protože borci (Valér a Pišta) jsou tradičně pěkně ukecaní a hodně vtipní, ale dobré jsou všechny rozhovory, slabý žádný.
Z dalších tradičních rubrik došlo na:
Recenze: Klasika, sto slov ke každému albu, pěkný přehled toho, co za půl roku od minulého čísla v Česku a na Slovensku vyšlo. Už jsem to psal několikrát, recenze v tištěných zinech, co vyjdou jednou za rok a více, považuju za nedobrý nápad, ale tak, jak to dělá Parambucha, je to OK. Zároveň zdravím kolegu a kamaráda Petra Korála, který mě zdraví v úvodníku s tím, že jsem v minulosti psal, že jsou chlapci v recenzích moc hodní – ano, psal, ano, myslel jsem si to, ano, polepšili se. (úsměv)
Divnoalbum: Big Boss – „Q7“. Své pohledy poskytli Paramba, Petr Korál a Radek Bubeníček, a ač se úplně neshodnou, rozumím všem třem a se všemi se dokážu ztotožnit, to album stojí nejen za pozornost pisálků, ale i posluchačů, článek mě popostrčil, abych si jej po letech poslechl.
BigBossova černá díra (č. 38!): Krátké zamyšlení nad sedmdesátinami, životem a tak. Lehce neaktuální nejen dnes, ale i v době vydání 11. Parambuchy.
Československá desítka: Topi a Martina Kurtinová. Topi OK, staré české i slovenské metaly plus překvapivě i mnou velebené album AGNUS DEI (palec nahoru chlape!) a PSÍ VOJÁCI. Martině moc nerozumím, vedle jasných věcí typu KRABATHOR, ROOT, INSANIA i nečekané a podle mě rozhodně ne věci, které patří do CZ top 10, ale když to jsou kámoši…
Dáma na kolejích: Bára, POPPY SEED GRINDER. Strohé odpovědi si nezasloužily vydat na papíře.
Šílená 5: Morion, INFERNO. Logicky nemetalové věci, od Janáčka po PRODIGY, tady se nedá nic jiného než něco jiného (než metal) čekat.
Cestománie: Hirax, RAMCHAT, ex-LUNATIC GODS, ex-EDITOR. Několik historek z cest na koncerty, tu veselejších a poznamenaných alkoholem, tu dobrodružných, Hirax píše čtivě a dokáže pobavit.
Tentokrát chybí Mé náčiní (pojednávalo o vybavení muzikantů) a Jak bydlí hvězdy (pojednávalo o tom, jak bydlí tuzemští muzikanti. Zatímco Mé náčiní mi přišlo zajímavé, takže je škoda, že se neobjevilo, Jak bydlí hvězdy mi nechybí, protože někdy („bydlím v paneláku“) to bylo nezáživné.
Chybí i report z nějakého festu, za což děkuji. (úsměv) Důvody poděkování viz minulá recenze.
Vzhled zinu se prakticky nezměnil, i když se o grafiku a sazbu opět postaral Marek Slavíček, takže Chymusovo intermezzo trvalo jen jedno číslo. Na pohled je zin hezký, má řád, tentokrát nenacházím článek, který by mi přišel na pohled nepohledný. Jediné, co mi až tak nevoní, je titulní strana – opět jiný font použitý pro název zinu (aspoň, že nápis je nahoře), a pak nechápu výběr kapel anoncovaných na přední straně. Jasně, obal prodává, ale když tam čtu BigBoss, čekám rozhovor, nikoliv krátké zhodnocení staletého alba a kratinké zamyšlení. A že by se rozhovor s DEPRESY vymykal kvalitou, natož délkou, to rozhodně ne.
Minule jsem recenzi uzavřel slovy: „I přes nějaké ty mušky považuji jubilejní Parambuchu za velmi povedený sešit, přečetl jsem všechny články se zájmem, většinu hodnotím výborně či chvalitebně.“ Nyní to podepisuju a těším se na pokračování.
P.S. Recenze opět takřka s křížkem po funuse, Parambucha vol. 11 je asi rozebrána, 21. 7. 2022 zbývalo na skladě pět kusů…
