Každopádně pro metaláky spíše tradičního ražení je i deváté číslo Parambuchy čtením, které potěší i pobaví, reflektuje aktuální dění a sem tam se vrací do minulosti, přesně tak, jak to my staromilci, kteří nezůstali zahrabaní v pravěku, máme rádi.
Tak jsem zakončil recenzi na předchozí číslo Parambuchy, zinu, který se po znovuzrození objevuje v optimálních cca šestiměsíčních intervalech, čímž je zajištěna aktuálnost nehistorických článků, což platí i o recenzích.
Parambucha si od šestého čísla, které vyšlo po dvacetileté pauze na podzim 2019, drží velmi slušnou úroveň, ba co víc, neustále se zlepšuje. Což je myslím hlavně tím, že kápo Paramba čte mé recenze a vždycky, když něco označím jako nepříliš povedené, zajistí nápravu. (úsměv) Pokud bych měl uvést důkaz, tak je evidentní v recenzích, kde došlo ke zjednodušení a sjednocení popisků u hodnocených nahrávek, plus (což už není moje zásluha) vypuštění zbytečného slova „hodnocení“. Hned to vypadá lépe… Když jsem u „vypadá“, tak musím doplnit, že došlo ke změně grafika a sazeče, Marka Slavíčka vystřídal Chymus, který ale nesáhl k žádným významným inovacím a drží zin v podobném designu jako Marek. Podobnou prasárnu, jako byl minule článek o MORIORR, si naštěstí odpustil, ale jeden hříšek má taky, Bigbossova Černá díra má nešťastné pozadí a část textu je obtížně čitelná. Možná to na monitoru bylo OK, na papíře není. S vizuální stránkou souvisí i logo, které jsem minule označil za matlaninu – tentokrát proti fontu nic nemám, i když není zrovna výrazný, ale název zinu je dole místo nahoře – což je podle mě velká… chyba. Co se týká jazykové a typografické úrovně, tak žádný velký problém, sem tam se chybka (pravopisná, typografická) vloudila, ale není to žádné peklo, které by učitelku českého jazyka přivedlo k šílenství.
Základ časáčku tvoří rozhovory, ten nejrozsáhlejší je s Vlastou Henychem, který překvapil, jak poctivě a zajímavě na Parambovy otázky odpověděl. Na stejném levelu je vzpomínkové povídání o TERMINATORU, v němž se kromě tahouna Míry Lagy zapojili i zpěváci Dušan Šurýn, Luděk Urbánek a Robin Mráka. Ač pro mě většina informací nebyla nová (což platí i o Vlastovi), s chutí jsem si početl a zavzpomínal. Nezaostávají ani další rozhovory, za povedené považuji i ty s kapelami SICK SINUS SYNDROME, KRABATHOR, TORTHARRY, DARK GAMBALLE, INFERNO, ARCHEONIC, DARK SEAL nebo jedinou mně neznámou, MEADOW STREET. Stejně tak pokec s Frantou Štormem o AIRBRUSHER je výživný, ještě výživnější pak ten s Radimem Týnem, nejen o SPASM.
Jediný rozhovor, který je slabota, je s Šakalem. Nechápu, co Parambu vedlo k vyzpovídání člověka, který je evidentně mimo realitu, nechápu, že se Paramba nepoučil s tristního rozhovoru v Pařátu, nechápu, jak mohl položit otázku týkající se „zjevení na scéně a hýření aktivitou“, pokud slyšel v otázce zmiňované demo. Tento „nerozhovor“ vyšel v rubrice Co dnes dělají. Další zavedené rubriky se povedlo naplnit nepoměrně lépe, ať už je to Jak bydlí hvězdy se Standou Jelínkem (DYING PASSION, ELBE), Dáma na kolejích (Standova žena Zuzana, rovněž DYING PASSION; asi aby si s manželem doma nevyčítali, že jeden dostal prostor a druhý ne, úsměv) či Mé náčiní (Standa Pavlík z SSOGE nebo aktuálně i ET MORIEMUR vypráví nejen o hudebních nástrojích, ale i o účinkování v různých kapelách).
Pak jsou tu různé bilanční anketky, které se věnují nahrávkám:
Československá desítka, tj. deset stěžejních alb pro Pačesse a Bohouše Němce; Pačess potěšil zařazením PRECEDENS a STROMBOLI, překvapil jmenováním ADULTERY (kde jim je dnes konec…), Bohouš je konzervativnější a větší archeolog (mj. i KATAPULT, OLYMPIC).
Šílená pětka, tj. pět alb, která se běžně v metalovém světě neposlouchají z archívu Křečka z TISÍC LET OD RÁJE; až takový bizár to není, např. na koncertu VÄRTTINÄ jsem byl taky, PSÍ VOJÁCI rovněž neurazí, stejně jako další tři uvedené kapely.
Divnoalbum aneb „Tanec svatýho Víta“ od TÖRR slovy Bohouše Němce, Loudi a Petra Korála; mě ta deska nebaví, takže je mi bližší Louďův komentář než zbylé dva, které desku (podobně jako předchozí „divnoalba“ MASTER´S HAMMER nebo DEBUSTROLU) vychvalují.
Recenze prošly kromě vizuální ještě jednou změnou, tabulka s hodnocením redaktorů už není poskládána abecedně, ale podle výsledné známky; minule jsem žehral nad uniformitou hodnocení (všechny nahrávky dostaly dvojku nebo trojku), tentokrát se na školní známky nehraje a do tabulky se sypou průměrné hodnoty redakce ve formě čísla s jednou desetinou, takže je jasněji. A taky se více rozevřely nůžky, už to není jen kolem toho průměru.
Dalším typem článků jsou reporty. V Cestománii jde o zápisky z výjezdu DISSOLVING OF PRODIGY do Londýna, jejichž autorem je Frodys, a nejde jen o popis anglické anabáze, ale i vzpomínku na Fusatého. Druhý report je podle mě do zinu zařazen omylem. (úsměv) Nechápu, proč se objevuje zrovna report ze Symbolicu 2020. … Respektive on je to report z roku 2021, ale někdo jej označil datem 2020, navíc jsou chybně i dny, kdy se akce konala, a co víc, report je to obyčejný. Podle mě reporty do tiskovin nepatří, jejich místo je na netu, ten Radkův (Bubeníček) není ničím výjimečný a doprovází jej nekvalitní fotky.
Posledním bodem programu je kazeta s demosnímkem MELANCHOLY PESSIMISM, která je součástí limitované edice zinu – a k reedici vznikl krátký rozhovor, který se demáči z roku 1992 věnuje.
I přes nějaké ty mušky považuji jubilejní Parambuchu za velmi povedený sešit, přečetl jsem všechny články se zájmem, většinu hodnotím výborně či chvalitebně. Plus se vracím k prvnímu odstavci uvedenému kurzívou, který i nadále platí, a těším se na numero 11.
P.S. Recenze s křížkem po funuse, Parambucha vol. 10 hlásí vyprodáno, takže ještě jedna výtka, resp. otázka – nechtělo by to příště větší náklad?
