Peťan:
Druhý festivalový den začínal pěkně zostra. Ihned po obědě to rozbalili (nejen) berounští thrasheři MURDER INC. Kapela v nedávné době okysličila sestavu a výsledkem je zbrusu nové EP „Sám sobě soudcem“, které jsem zatím slyšel jen z rychlíku. Kluci sáhli po nových skladbách, ale vysázeli i starší tvorbu. Na závěr pak vystřihli dobře pojatý cover LAHAR – „Krev“ (je to jen můj pocit, že kluci opouští ten svůj thrash s blackovým vokálem a jdou cestou thrashe, kde vládne spíš řev?), ale abych řekl pravdu, dal bych si spíš další vlastní track. Celkově nadupaný koncert s trochu tiššími bicími (Ondro, mlať do toho víc, haha) a kvalitní ukázka tuzemského thrashingu.
EXORCIZPHOBIA patří k absolutní špičce, kterou naše scéna nabízí a volyňský koncert to jen potvrdil. Trutnovské sleduji vlastně od jejich počátků a mám rád všechna jejich období i všechny sestavy. Ta současná je však dle mého názoru nejsilnější a nejsehranější. Skvělá kytarová sekce vládla na pódiu a díky výtečnému zvuku lezl z pódia neskutečný thrash metal. Instrumentálně na výši a k tomu specifický Skořího zpěv. Hrálo se hlavně z nového splitu s kostarickými HERESY a ze skvělé fošny „Digitotality“. Škoda jen, že kluci přejížděli na koncert do Rakouska a nedostali tak lepší hrací čas. I tak to byl ale jeden z vrcholů festivalu. Díky!
Areál následně zaplavilo vedro a povinný nástup do bazénu na sebe nenechal dlouho čekat. Z jeho okraje jsem sledoval část setu polských RAGEHAMMER, kteří prezentovali black/thrashové řemeslo. Z nahrávek mě kapela před lety docela bavila a uvažoval jsem i o jejich pozvání na naše písecké akce, ale tady to zůstalo někde napůl cesty. Dobře zahraný primitivní černý thrash, ale nic navíc. Byli to takoví chudí DESASTER…
Plzeňské SELF-HATRED mám rád, ale bylo dopředu jasné, že v parném odpoledni to bude poloviční. Tohle je klubová kapela, které sluší tma. Kvalitně odehraný set tradičního doom metalu výrazně zpomalil tempo festivalu a já si i přes vedro pomalu pokyvoval hlavou do rytmu těžkotonážních riffů. Není co vytknout. Snad jen vzkázat jakýmsi „Metalfans Kout na Šumavě“, že na doom metal se fakt nepoguje. (smích)
Kolik kapel z Kostariky znáte? Moc jich asi nebude, i když Metal Archives jich hlásí přes dvě stě. HERESY patří k nejvýraznějším zástupcům tamní metalové scény a letošní léto brázdí Evropu. Konkrétně v Česku mají zastávek víc než dost. HERESY dokázali na přihlížející naroubovat svůj exotický temperament a energie z pódia doslova sálala. Horší to bylo s jednotlivými songy, které byly okaté a neskutečně prvoplánovité. To byl hlavní důvod, proč jsem z jejich setu odcházel dříve a mírně zklamán. Zvlášť, když mám po kapely z jižní poloviny Ameriky velkou slabost…
HYPNOS. Legenda a častí návštěvníci volyňských seancí. Když jsem je tak sledoval, vlastně nevím, proč mě moc neberou. Vysoká instrumentální kvalita, skvělý a hlavně sympatický Bruno, promakané songy, death metal starého střihu. Jenže já naživo postrádám potřebnou energii, kterou kapela přenáší během živého hraní na lidi. Alespoň já se prostě nedokážu chytit. Naposledy jsem s tím měl problém loni v Praze, kde došlo ke krutému srovnání dvou různých typů death metalu SNĚŤ vs. HYPNOS. Všechno správně, ale…
Dopředu jsem věděl, že následující dvě kapely nebudou nic pro mě. Norští DOEDSVANGR nabídli pravý severský černý kov, ve kterém jsem se díky zvuku dobře a rychle zorientoval. Kvalita, žel ne pro mé ucho. Obdobně na tom byli italští SADIST. U nich skousnu max. debutové album, ze kterého se ve Volyni tuším nehrálo. Technický metal není nic pro mě, takže jsem raději klábosil dále od pódia. Několik desítek fans si SADIST našli, ale tahákem se rozhodně nestali…
Máloco člověka ještě dokáže překvapit a dostat do kolen, přesto se tak na letošním ETEFu stalo. Švédy EREB ALTOR jsem neznal a před festivalem jsem sotva stihl poslechnout jejich debut z roku 2008, který vyšel mj. u mého oblíbeného labelu No Remorse. Už to samo o sobě značí kvalitu a po poslechu jsem to vyhodnotil tak, že EREB ALTOR budou buď totálně skvělý, anebo budou stát za prd. Naštěstí s prvními tóny se potvrdila první varianta a před sobotní půlnocí proběhl koncert, který já osobně považuji za to nejlepší, co kdy na ETEFu hrálo. Profesionální, ale přátelský přístup k metalové muzice byl cítit z každého riffu i řeči frontmana. EREB ALTOR nabídli výpravný epický heavy metal, který byl načichlý starým blackem, prošpikovaným zpěvnými refrény a nakažlivými melodiemi a všude byl cítit závan ducha starých dobrých BATHORY z období „Hammerheart“ a dál. Obrovskou předností byli skvěle zpívající oba kytaristé i basák. Z fleku by každý mohl být sólovým vokalistou… Hudební produkce byla pestrá, nechyběly střední tempa i svižný severský závan. A když zazněla hymna „With Fire in my Heart“, koncert gradoval. Došlo i na přídavek a já bych si přidal klidně ještě půl hodiny. Před pódiem bylo snad nejvíc lidí za večer, a to je dostatečný důvod k tomu, aby pořadatelé do budoucna měli odvahu pozvat kapely, které vládnou čistým zpěvem. Minimálně já bych to ocenil, haha! Už se pídím po vinylech EREB ALTOR. Díky, tohle bylo geniální!
Černočerná mše na závěr festivalu v podání INFERNO měla být atmosferickým vrcholem, žel v mých uších převládal předchozí zážitek. Přesto karvinská čtveřice v kápích a s vizualizací v zádech (minimalismus mám rád, ale svícny a další propriety mám u těchto kapel raději) spustila blackmetalový obřad se vší parádou. Hrála se pouze aktuální deska „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ a na lidi to fungovalo. Zejména zvuk podpořil jinak parádní výkon a vše lezlo ven s krásnou temnotou. Smekám před bicmanem, který to tam sázel jedna radost a s naprostou přesností. V jednu ráno konec a s ním i poslední záchvěvy povedeného ročníku ETEFu. Díky všem, kdo se na akci podílel. Uvidíme se příští rok!
Opat:
Enter the Eternal Fire Fest je takovou každoroční jistotou (pokud ji nepřekazí covid), s bandou vyrážíme pokaždé, ať už se nějak někdo z nás účastní i na pódiu, nebo si jedeme jen užívat pohodovou atmosféru po všech stránkách. Volyňské koupaliště je pro takovou akci jako dělané. Letos jsem měl čest vystoupit zde dokonce oba dny, takže chci hned zprvu poděkovat za MALLEPHYR a WAR FOR WAR za skvělou atmosféru a pořadatelům za vynikající servis, který je na ETEFu ostatně standardem. A teď už pár řádků k pár kapelám, budu hodně stručný, protože jsem to letos dosti zanedbával, program byl náročný i mimo dění na pódiu, ha ha ha.
Sobotu otevřeli berounští thrasheři MURDER INC., kteří podle mě v žánru patří k tomu nejlepšímu v české kotlině. I v pravé poledne má jejich show správné grády a energii, chlapci se s tim neserou, sypou to tam bez přestávek a navíc jsou to výborní muzikanti. Docela mě překvapilo množství nasypaných nablacklých pasáží, s obnovou sestavy a s čerstvým sypačem Ondrou za bicími se MURDER INC., zdá se, posunuli dál a jedině správným směrem. Občas mám u thrashovek problém s vokálem, u této čtveřice mi ale sedí i ten, takže za mě super rozjezd programu druhého dne.
Zpovzdálí jsem vpodvečer poslouchal HYPNOS, kteří jsou žánrovou klasikou a jejich vystoupení mívají vždy úroveň. Přišlo mi, že většinu setu ale odehráli pomaleji, než jak jsme u nich byli zvyklí, u některých skladeb zvolnili tempo vskutku výrazně. Jinak si ale netroufám hodnotit, byl jsem hodně vzadu a v konverzaci s přáteli.
Na DOEDSVANGR jsem se těšil i vzhledem k velice vydařené druhé desce „Serpents ov Old“, kterou jedu i s odstupem velmi poctivě. Červíček v hlavě trochu byl poté, co mě naživo v Belgii na Throne Festu úplně nerozsekali, navíc mě mrzí, že s nimi koncerty nejezdí kytarista BST (ex-AOSOTH a spousta dalších kapel). A musím říct, že ani ve Volyni to nebylo zdaleka ideální. Bubeník AntiChristian (ex-TSJUDER) měl neustále nějaký problém s odposlechem, což vedlo i k pozastavení jedné ze skladeb, jeden z kytaristů pak disponoval solidně rozladěnou kytarou v podstatě po celý set. Navíc vokalista Doedsadmiral mě zatím nikdy, ani s DOEDSVANGR, ani s NORDJEVEL, naživo úplně nepřesvědčil. Na jednu stranu jsem si koncert užíval, protože studiově mám borce fakt rád a potěšilo opětovné zařazení skladeb „As the Rivers Bleed Their Blessings“ a „The Salt Marsh“ na závěr, ale k dokonalosti to mělo sakra daleko.
Závěrečný ceremoniál festivalu si vzali na starost tuzemští INFERNO, kteří si právem užívají věhlasu i v zahraničí, neboť ač osobně mám třeba za favorita stále téměř deset let starou desku „Omniabsence Filled by His Greatness“, neustále se někam vyvíjí a poslední počiny jsou vskutku neotřelé. V únoru jsme se na ně vyrazili podívat do Brna na Melodku a tam to mělo naprosto famózní atmosféru, to fakt zatraceně zabíjelo. Ani ve Volyni nechyběla projekce, ponurá světla, ale přeci jen to v klubu má větší sílu. I když po formální a technické stránce bylo vše v naprostém pořádku, nedokázal jsem se do toho tentokrát tolik dostat, ale užíval jsem si zejména precizní hru Karla za bicími (a to neříkám jen proto, že spolu hrajeme a že se bojím, že mi smaže novou desku MALLEPHYR z disku, ha ha ha). Hudba čtveřice je aktuálně výrazně postavena i na playbackových podkresech, kytarově už to není takový masakr jako v minulosti, spíše se hraje na atmosféru, ale INFERNO v současné sestavě má velkou sílu.
Johan:
Na pátečních osm kapel v sobotu navázala dvanáctka, takže se muselo začínat v půl jedné, aby se vše stihlo. Teoreticky nevděčná role otvíračů připadla MURDER INC., což se ukázalo jako dobrý tah – řízný thrash postupně pod pódium přilákal početné publikum, takže plameny byly zažehnuty hned na začátku. MURDER INC. prošli nedávno obměnou poloviny sestavy, nová rytmická sekce pěkně zapadla a podílela se na aktuálním nosiči „Sám sobě soudcem“, z něhož zní klasický drtivý thrash s lehkými závany melodiky, tentokrát i ve vokálech, protože k primárnímu křiklounovi Petemu se přidal s civilnější polohou basák Zdenda. Logicky se hrálo z novinky, které vévodí „starej Brůna“ („Bruna Fiskars masakr“), došlo i na „Arcifucka“ a ve finále se vzpomnělo na „Krev“ od LAHAR. Půlhodinová rychlojízda se povedla, lepší start si ani neumím představit.
NAURRAKAR – po pátečních MALLEPHYR podobně postižení borci. (úsměv) Opět klobouček; ve vedru pánové neuhnuli a na pódiu se představili v stylovém odění s dlouhými rukávy a hlavně s plynovými maskami, což tedy muselo být podobné peklo, jaké zní z loňského CD „Uranfaust“. NAURRAKAR jsou aktuálně v nejsilnější sestavě i formě, což koncert jednoznačně potvrdil, i v tom parnu to byla jaderná apokalypsa, která opět zabírala i na fanoušky. Nelidský hnusný black metal bez servítků, se spoustou změn jak v hudební, tak ve vokální rovině.
EXORCIZPHOBIA už přerostla tuzemský rybník, pravidelně vystrkuje růžky za hranice, ve Volyni hrála relativně brzy, ale důvod byl prozaický, Skoří a spol. pokračovali do Rakouska, kde měli večerní představení. Na jih Čech přivezli tiskárnou a lisovnou vonící vinylový split s kostarickou skupinou HERESY, který jsem si na místě pořídil jako první kupující na světě. (úsměv) Dobře naladěná kapela pak odehrála parádní živelný set plný chytlavých hitovek a opět dokázala, že její thrash metal je zábavný a skvěle podaný.
Jestliže v pátek se mezi samými black, death a thrash spolky objevila jediná kapela, která dění žánrově zpestřila, sobota byla v tomto směru bohatší. Jako první se vymykali WAR FOR WAR, kteří kombinují black metal s techno rytmy i industriálními prvky a mužský drsný vokál s ženským sopránem. Morbivoda a Lenku doplnili (jako obvykle) muzikanti z dalších Morbivodových kapel či projektů a mně se živé provedení líbilo. Chápu různé výhrady „kolemjdoucích“, sám nějaké mám, ale nikoliv ke koncertu, nýbrž k albu „In Situ“. Z toho naštěstí zazněly dva nejlepší kusy, pak už se hrálo z mnou oblíbených alb „Machina Nova“ a „Illud Tempus“ a hlavně „Zajištěná cesta“ a „V těžní kleci květ“ mi udělaly radost.
RAGEHAMMER se s ničím moc nepárali, respektive takhle: Když bicmen na začátku něco popletl, zpěvákovi to moc po chuti nebylo, ale pak už to byla jízda, kterou bych označil slovem odlehčená, byť samozřejmě muzika tepající v thrash/black módu o legraci nebyla. Ale vystupování zpěváka, který mezi songy vykřikoval názvy českých kapel (MASTER´S HAMMER, ROOT atd.), bylo takové free, set korunoval cover ROOT „Píseň pro Satana“, který samozřejmě publikum „roztancoval“, v backstage to taky vypadalo jako u Chocholouška, když jsme tam hromadně pumpovali rukama do rytmu nesmrtelného hitu. (úsměv) Celkově ale v rámci festu kapela, která v paměti neuvízla.
SELF-HATRED byli dalším krokem na půdu, která na ETEF patří, ale osázena bývá jednou dvěma rostlinkami. Letos jednou, ale ztepilou, parta kolem Aleše Vilingra je pro mě spolu s ET MORIEMUR jednoznačně tím nejlepším, co u nás aktuálně v doom metalu existuje, i když i v jejich tvorbě se nějaké to zrychlení objevuje. Zaujal hned instrumentální začátek, který si zpěvák poslechl v publiku uvazujíc si kravatu a zapínajíc si sako. SELF-HATRED jsou totiž slušně vychovaní a vystupují v černých košilích, zpěvák i v tom saku, jen bubeník v bílém. Pomalá propracovaná muzika na mě zabírala i za světla, všechny ty krásné melodie, které jsem stihl, jsem si dokázal vychutnat, stejně to myslím měli kytaristé, hrajíc pohrouženi do svého světa. A taky jsem se šel podívat na Datla na pódium (což jsem dělal u všech bicmenů), ale Datel, „ten ty bubny teda úplně hejčká“.
HERESY z Kostariky tourují po Evropě již několik týdnů, hrají, kde se dá (u nás se objevili i na Obscenu), pro mě bylo setkání s vlasatými indiány premiérou – před festem jsem si jen letmo poslechl nějaké ukázky a došel k názoru, že to bude klasická jihoamerická divočina, byť Kostarika samozřejmě leží ve Střední Americe. Až taková divočina to nebyla, myslím co se chaotičnosti nebo rytmických eskapád týká, spíše klasický thrash, který mi přišel OK, zároveň ale zaměnitelný – naše thrashovky mě, nejen díky znalosti jejich materiálu, bavily víc.
HYPNOS je sázka na jistotu, na precizní výkony a taky spoustu propriet, které dotvářejí koncert, ať už jde o vyvíječe mlhy, ventilátory nebo velké bannery. Na jednu stranu nám to přijde jako zdržování, myslím z pohledu, co všechno se musí na pódiu nachystat, na druhou pak koncert „nějak“ vypadá, přičemž uvozovky kolem nějak nemyslím jako negaci, ale jako zdůraznění toho, že i vizuálně jde o promyšlenou záležitost. HYPNOS logicky sáhli k několika starším kusům, z nichž „In Blood We Trust“ prostě zaznít musí, ale zahráli i songy z obou „Vran“, tudíž i zpomalili, a jako vždycky sklidili zasloužený potlesk.
DOEDSVANGR, nová kapela složená z protřelých mazáků severského metalu, předvedli další slušnou show. Ve srovnání s dalšími blackovými partami, které se na festu objevily, mi ale Norové a Fin přišli nejméně interesantní, jak GRÁ, tak ARKONA a INFERNO se mi líbili víc. Své možná sehrála i únava, takže jsem kapele, která navíc měla smůlu a potýkala se s technickými problémy, nevěnoval tolik pozornosti a nabíral síly na závěrečný triumvirát.
SADIST. Ikona technického progresivního death metalu, jeden z dejme tomu pěti žánrových věrozvěstů ve Volyni! Událost jako hrom, alespoň z mého pohledu, vždyť kdo jiný než Tommy Talamanca psal dějiny tohoto na instrumentální a kompoziční schopnosti náročného žánru? U SADIST musím zmínit ještě jednu věc – tak skromné lidi člověk potkává opravdu zřídka. Tím nechci říci, že by ostatní kapely měly přemrštěné nároky, to ani náhodu, nikdo si nic nevymýšlel, ale u SADIST to bylo extrémní. Několikrát jsme jim před koncertem nabízeli nějaké pití nebo jídlo, většinou jen poděkovali s tím, že nic nechtějí (nakonec po nich zbylo v lednici skoro všechno, co měli nachystáno), občas se zastavil bubeník a poprosil o pivo, za které uctivě s úklonou děkoval, až mi to bylo trapné. A následné vystoupení, to byla první liga. Kytara baskytara, bicí, klávesy a zpěv = čtyři lidi, přičemž zpěvák na nic nehrál. Takže to moc nevychází, ale odpověď je, že Tommy hrál na kytaru a klávesy, a pozor, nikoliv, že by nástroje jen střídal, on na ně občas hrál i najednou – jednou rukou na kytaru, druhou na klávesy. Posluchačsky náročnější muzika samozřejmě neměla takový ohlas jako divější skvadry, ale své oddané si našla.
EREB ALTOR. Jak je možné, že tahle kapela dávno nepatří mezi hvězdy metalového nebe? BATHORY v epických časech, skvělé melodie, parádní vokály, ostatně tady byla paralela s personálně propojenými ISOLE, jejichž doom metal jsem jeden čas hodně sjížděl, markantní. Zajímavé bylo, že zpoza pódia se muzika zdála jako takový neškodný bigbít, z hlediště jako strhující živelný organismus. Velká kapela, Peťanova slova podtrhuji.
INFERNO = ideální závěr. Live forma, jakou nyní INFERNO používá, tj. omezený světelný park, projekce na pozadí, nulová komunikace s publikem, zahalené tváře, mi k produkované muzice přijde skvělá, a i když se slovem rituál často plýtvá, tady mě jiné, které by na koncert pasovalo lépe, nenapadá. Minimálně od alba „Omniabsence Filled by His Greatness“ vnímám INFERNO jako tuzemský černěkovový skvost, vývozní artikl, který ve srovnání s zahraničními partami vůbec nezaostává, což ostatně potvrdila i konfrontace s kapelami podobného ražení na ETEFu.
Suma sumárum, z dvaceti kapel mě jich bavilo dvacet. Kamarád tvrdí, že mi stačí málo, ale mě vážně ani jedna kapela neotrávila, ani jednou jsem netrpěl, ani jednou jsem si neřekl, že tohle byla blbost, krok vedle… Samozřejmě netvrdím, že se mi všechny líbily stejnou měrou, některé logicky méně, takže na ně brzy zapomenu, ale na řadu koncertů si vzpomenu i po letech a zůstanou mi zaryté v paměti. Stejně jako nejlepší ročník ETEFu.
4horsemen:
Druhý den začínám úplně pohodově, sic vstávám trochu brzo polámán spánkem v autě, ranní káva vše napravuje a můžu se projít po Volyni… ne ne, změna (v minulosti jsem vždy prokorzoval náměstí), pro tentokrát se jdu „povalovat“ opět do auta (kupodivu ještě ne vyhřátého). Do areálu se vracím hodinu před prvním koncertem.
Chtělo by se říct, že MURDER INC. udělali výkop v tuto časnou koncertní hodinu (12:30) pro pár jedinců, které v noci tolik neskolil démon alkohol, ale berounští thrasheři mají o kotel postaráno již v tento „ranní" čas. Třicetiminutový „Rozsudek padl“ z pořadatelských pozic a kombo se s tím vypořádalo zabijáckým a rychlým setem, do kterého vystřelilo dva songy starší a čtyři nové vály z čerstvě mrtvolného EP „Sám sobě soudcem“. Můj rozsudek zněl, že to cesta bolesti nebyla, protože povedený závěrečný cover „Krev“ od LAHAR zažehl plameny v povedený sobotní start festu ETEF.
Slunce začíná pálit, ale oproti včerejšku to není taková výheň, ale co naplat, když se i v těchto podmínkách radioaktivní prach začíná šířit v podání NAURRAKAR. Černá vize „Mota-Natas“ se neobešla bez oprátky a „N" alias Nikdo kázal své proroctví „Uranfaust“. „...Krev, proč teče ke stropu?…“ a štěkavým hlasem odpovídal „Člověk, Chyba“. Byl to apokalyptický nářez, hráčský um a rychlost.
A to stejné bych mohl říct i o dalším českém kombu EXORCIZPHOBIA. Oproti MURDER INC. mně jejich podoba thrash metalu však připadala hutnější, přičemž na povrch pěkně lezly kytarové vyhrávky. Pánové odehráli řezavé songy z alba „Digitotality“ včetně titulního. Závěrečnou skladbu obstarala o něco novější „Friend of Lunacy“. Již jsem to však někde v reportu podotknul, ale nemůžu se zbavit pocitu, že ze studiových nahrávek mě baví o fous více a zatím to tak i zůstalo. V každém případě to nemění nic na tom, že jsem si jejich koncert užil. A nebyl jsem sám, protože se přidávala i jedna skladba k dobru.
WAR FOR WAR na to jdou z jiného konce. Temná hudba s elektronickým podkresem mě seděla. Sestava kolem Ondřeje Klášterky a zpěvačky Lenky Machové prostřídala skladby z poslední dekády hornického řemesla. A tak se v playlistu objevil temný staronový „Arsenik“ (původně silně industriální) anebo ještě starší úderně rozvážný a zároveň podbízivý song „V těžní kleci květ“, kde se ve volnějších polohách pěkně rozvinul civilní až operní hlas Lenky, který doplňoval chroptící hlas Ondřejův. „Čistý galenit“ byla nejrychlejší černota, která se určitě co nevidět objeví na novém albu. Nečekaně neúprosný povel pořadatele zakončil touto novou skladbou tento dobrý koncert.
V nastavené rychlosti se pokračuje nadále, protože polští RAGEHAMMER na obrátkách vůbec nešetřili. Jejich zčernalý thrash byla sakra pořádně krutá jízda. Nikdo se na pódiu nešetřil, zvláště řvoun Heretik Hellstörm. A bylo to znát i pod pódiem, kde se rozjel slušný circle pit. Závěrem byli překvapeni všichni. Stačilo, když vokalista zařval na kolegy ROOT a rozjela se zběsilost v podobě „Písně pro Satana“.
Doomařina na ETEFu není až tak častá, ale snad každý ročník pořadatelé z tohoto ranku někoho přivezli. Předchozí ročník to byli ET MORIEMUR a nyní se na pódiu připravili jejich plzeňští kolegové SELF-HATRED. A já jsem také opět připraven u pódia. Vlastně, tak jako v pátek, jsem se od něho ještě neodtrhl. Velmi emotivní hudba si mě omotala ihned prvními tóny. Dokonalá souhra každého tónu, výborná práce všech muzikantů, to jsou žalostně teskné a zároveň bouřlivé vody deathmetalových melancholiků. „Hlubiny" a hluboký growl v kombinaci s procítěným projevem Kaťase neměl chybu. Ke konci pánové dali k dobru novou skladbu. Za mě to byl společně s včerejšími SUR AUSTRU jeden z nejlepších koncertů.
Taky si musím občas oddychnout…, tak na HERESY, kteří připluli (přiletěli) zpoza velké louže z Kostariky, přicházím po půli jejich setu. Řízný thrash metal sleduji zpovzdálí a tak nějak si říkám, že to nemuselo být špatné.
Taky vím, že špatná nebude ani další kapela. Na HYPNOS jsem opět vepředu a hned pokyvuji na brutální song „Inverted“ z již 10 let starého alba „Heretic Commando“. Extrémní nářez starších pecek doplňuje stále ještě novotou čpící skladba „Liquid Sands“. Nejsem si jistý, zda jsem Vlasu někdy viděl takto akčního, anebo jsem jej nikdy na koncertě nesledoval (úsměv), ale málem mu nestačilo v jeho kytarové jízdě pódium. Anebo to bylo nadšením, že se po té delší pauze může hrát. Album „The Blackcrow“, ne až tak koncertně zažité, vystřídala již známější flákota „One Flesh, One Blood“ z „Vrány bílé". A samozřejmě nejvíc zapůsobil letitý song „In Blood We Trust".
Mezi přestavbou pódia pro norsko-finský DOEDSVANGR opět bloumám po areálu, koukám, co se kde dá sníst, vypít, a tak se nějakou shodou okolnosti dostávám do řeči s kytaristou Pavlem ze SELF-HATRED… a tak opět mezi přestavbou pro italský SADIST opět bloumám po areálu, koukám, kde, co lítá… nad námi vrtulník… stal se zde na plovárně nepěkný úraz, tak snad to dobře dopadlo…
Deathmetaloví progresivisté SADIST s našlápnutým setlistem předvedli neuvěřitelnou palbu variabilní hudby, kterou doplňovaly klávesy, jejííchž obsluhu v mezihrách zvládal zároveň i s hrou po hmatníku kytary Tommy Talamanca. Zaujal mě ponejvíce mladý basák, který se pohyboval přímo naproti mně a který pravděpodobně zaskakoval za Jeroena Paula Thesselinga. Ať už byl náhradou, nebo ne, tak svého umu měl na rozdávání; bravurně si poradil s basovými party jak u starších štychů, jakým byl třeba „Perversion Lust Orgasm“ z alba „Crust“, nebo i s těmi novějšími parádičkami jako u „The Lonely Mountain“. Velmi povedené technické vystoupení, které se mi trefilo do vkusu.
Vikingové EREB ALTOR jsou předposlední kapelou, kterou ze začátku sleduji zpovzdálí. Časem se přesouvám blíže a hudbu, která se nese povětšinou v pozvolném středním tempu, vychutnávám při siestě sedíc na lavici poblíž pódia. Až na jednu výjimku, kdy se vokálu ujal baskytarista, se nesl areálem poprvé celý koncert v civilním čistém zpěvu. A příjemná melodická linka s temnějším podkladem mě udržovala, částečně již unaveného, v příjemném rozjímání.
INFERNO mají řádku koncertů již za sebou a zde pár let nazpět taky končili pekelným obřadem. Tentokrát blackmetalové inferno bylo povýšeno na nervy drásající a ušní bubínky paralyzující masáž. Byla to katarze duše, očištění od všeho zlého. Od všeho toho vnějšího světa za branami tohoto festivalu.
„Jo, mám to tam prostě rád“, takhle začínal kolega Peťan svoji část reportu z pátku. Obdobně report ukončím. Jsem nadšen z luxusního prostředí, z lidí, které potkávám, a samozřejmě z hudby. Vracívám se sem rád.
Fotky: Marek Hora (110), 4horsemen (18), Johan (1)
