Ahoj, jsi hlavním autorem knihy zmíněné výše, ty jsi v roli tazatele. Možná tvé jméno našim čtenářům nic moc neřekne – můžeš se na úvod krátce představit?
Chodil jsem do školy, pohyboval se mezi valcířema, zemědělcema, bohemistama, nakonec mi všichni přišli hrozně staří, tak jsem se spojil se dvěma gymplákama a začali jsme provozovat sajt Diycore.net. Psal jsem tam pod padesátkou různých pseudonymů, díky čemuž si mě našla Apačka a já začal psát pod padesátkou jiných jmen pro Full Moon. Jeden z těch kluků se pak oběsil a ten druhý založil rodinu a začal dělat pro Google. Je to taková úsměvná metafora pro fungování lidí na světě.
Kdo vlastně přišel s myšlenkou na komplexní sondu do Banánova světa?
Banán a jeho bezelstné ego a šéf Paseky, Jakub Sedláček. Oba měli pocit, že je to dobrý nápad, a mi to přišlo jako pozoruhodné ufo. Tenhle pocit jsem měl od první návštěvy Paseky na Riegrově náměstí, teď už jsou přestěhování, ale ten dům byl ohromující. Klid, rozvaha a otevřenost těch dvou i toho starého domu.
Bylo od začátku jasné, že půjde o rozhovor, kdy někdo jen lehce načrtne směr a Banán se rozjede, nebo jste zvažovali i jinou formu?
Od začátku to měl být rozhovor. Otázka byla, jakým způsobem bude probíhat. Banán raději mluví, já raději píšu. Něco jsme nahráli, chtěl jsem pořádně slyšet, jak to bude znít. Věděl jsem, jak Banán mluví, ale jeho flow, intonace, citoslovce mručení a další doprovodné prvky nejsou přenositelné na papír. Něco jsem zkusil přepsat, něco si ověřil. Párkrát jsme se potkali, něco si volali, psali. Ale skoro od začátku jsem si byl jistý, že to bude fungovat i bez jeho mluvené flow, Banán toho v životě napsal docela dost. A i když jsme se někdy tahali o jednotlivá slova, našli jsme kompromis. Můj cíl bylo črtat témata a nechat Banánovi volné pole. Pak s tím pracovat v „postprodukci“, dělit text, dávat mu rytmus, promýšlet řazení témat. Vyhověli jsme si.
Větší část otázek jsi obstaral ty, pak se připojila Bára Votavová („knihomolka a feministka“) – co bylo důvodem Bářina vkladu? Šlo o plánovanou akci, nebo si Bára přečetla chystaný rukopis a vstoupila do toho s tím, že jí tam něco důležitého chybí?
Tohle je primárně na Báru, za mě tolik: chtěli jsme tam dostat ženský prvek, aby si jen dva vousáči nenerdili nad uplývajícím časem, ale taky jsme nechtěli, aby to byl jen nějaký… genderový doplněk, alibistický cancour. Což doufám není. V plánu to bylo od začátku nebo od druhé schůzky v Pasece, kdy jsme už měli všichni tři představu, jak to může vypadat a jak nechceme, aby to dopadlo. O tom, že Bára najde témata, kam jsme nedošli nebo kam jsme neviděli, jsme nepochybovali. Jiná věc byla, jak to vložit do celku.
Nakonec jste Bářinu část zařadili jako samostatný oddíl, což mi přijde jako logické řešení, protože by asi nebylo snadné to nějak násilně implantovat do plynoucího rozhovoru. Nebo jste to zkusili i metodou „tohle by šlo sem, tohle tam“, ale nebylo to ono?
Tohle byla týmovější práce. Na začátku jsme nevěděli, jak dát orgán do organismu, protože jsme ho neměli, a Bára ho zase potřebovala vidět, aby věděla, o čem se baví dva bílí hetero mužici, potřebovala mít kontext a podívat se na to odjinud. Jak z toho udělat ústrojnou součást celku jsme uvažovali každý zvlášť, pak se o tom bavili. Nápady jsme si vzájemně zavrhli a pak se shodli na řešení.
Rád pracuju na propojování různých textových částí v různých nejen publicistických žánrech, ale tohle nebyla moje kniha, byla to spíš souhra několika subjektů a hlavní slovo měl Banán. Z toho vyplynul i doslov Olgy Pavlovy, k němuž jsem měl na začátku výhrady, neviděl jsem v něm souvislost s knihou, jako ji viděl Banán a Jakub. Ale to je úplně v pořádku, jeden člověk nevidí to co tři. Ve Full Moonu máme editory čtyři, je to pro mě přirozený přístup, jeden hlas nic neřeší, jakkoliv někdo musí každé kapele šéfovat. Nemusí se mi líbit jednotlivosti, abych zbožňoval celek. Takhle to mám s lidma, takhle to mám s knihama. Dokonalá je jen příroda. A smrt.
Stalo se vám, že jste se v průběhu vedení rozhovoru zasekli, že jste např. narazili na téma, které nebylo někomu po chuti?
Nezasekli, ale naráželi jsme na ně. Každá upřímnost má své meze, resp. Banán věděl přesně, o čem mluvit chce a o čem ne. A nebylo to o tom, že by se chtěl vyhnout sám sobě, spíš tématům, o kterých mluvil tisíckrát a u kterých by to bylo poněkud obligátní, viz straight edge, práva zvířat, tetování. Ťukli jsme do nich mezi řádky a v druhém plánu a oba jsme věděli, že je to tak dobře. Když si člověk přečte tuhle knihu, tak asi nebude mít pocit, že by Banán na sebe něco nechtěl říct… Jen o něčem bylo zbytečné mluvit.
Kniha už je nějakou dobu na trhu, ale její příprava asi zabrala více času než pár týdnů. Dá se říci, kolik dnů, týdnů, měsíců… uplynulo od napsání první otázky do odevzdání knížky do tiskárny?
To se dá říct přesně, jak nejsem na tuhle praxi zvyklý a funguju v rytmu měsíčníků, tak mě to chvílema deprimovalo. Na druhou stranu Banán a hlavně Jakub oplývali tak nebetyčným klidem, že jsem to nechal být a prostě jim věřil. Od první schůzky do tiskárny uběhly skoro dva roky. Samozřejmě se na tom podepsal covid, na celém vzniku, zpracování i načasování vydání, od nemožnosti potkat se až po cenu papíru a posouvání edičního plánu Paseky.
Měli jste už na startu dohodu s Pasekou, že knihu vydá, aniž by ji viděla, nebo jste nakladatele hledali až s hotovým rukopisem? Měla Paseka nějaké výhrady k předloženému dílu, nebo žádné třecí plochy nevznikly?
Po prvním textovém nástřelu, který Paseka viděla, jsme si plácli a jeli jsme. Třecí plochy nevznikly v žádné fázi, Jakub Sedláček je oxymóron pro třecí plochy.
Mně v knize chybí jediná věc – nějaký rejstřík, přehled kapel a nahrávek, kde Banán participoval, mám tyhle encyklopedické informace rád. Zvažovali jste něco takového?
Jo, bylo to ve hře, ale nakonec jsme to neudělali. Banán se k tomu úplně neklonil, já bych, když už, chtěl pořádnou a zevrubnou „bibliografii člověka“, od jeho psaní do fanzinů až po seznam koncertů všech jeho kapel a dalších aktivit. Banán si tyhle věci nevede a dohledat je, když se hodně z toho dělo ještě v době před internetem, v archivech a obepisováním zinařů a lidí ze scény, to by bylo na další dva roky.
Vzhled výtisku se mi líbí, grafika je čistá, přehledná. Měli jste od začátku jasno, jak by to mělo vypadat?
Věděli jsme, že nechceme tvrdou vazbu, ani nic navoněného. Zinová estetika svého druhu, ale žádný přeprcaný salát. A to bylo tak všechno, upřímně jsem neměl čas zaobírat se touhle stránkou. Taky nebylo proč – do hry se vložil Vojta Sedláček, grafik a výtvarný redaktor, a ten to udělal zajímavě. Měl jsem jinou představu, ale neměl jsem potřebu ji vytahovat. Tohle je lepší, jeho napojení na nás přirozené a citlivé, dotažené.
Z kolika fotografií jste vybírali a bylo obtížné vybrat ty pravé? Banán je na pódiu živel, logicky převládají fotky z pódií, jen pár jich je civilních. V recenzi jsem to nepsal, ale teď při psaní otázek jsem znovu knihou listoval a uvědomil si, že mi ta galerie přijde ošizená. Chápu omezený prostor, asi i obrovské množství fotek, ze kterých jste vybírali, ale nemáš taky pocit, že by jich mohlo být víc?
Mám. Ale to už by byla jiná kniha. Tvůrčí proces byl kolektivnější, hledání kompromisu mi už dávno nepřijde jako šizení - vím, že to tak nemyslíš -, nebo jako měknutí, ustupování. Nezajímají mě kompromisy politického typu, tvůrčí kompromisy ano. Moje ego není moc velké, jsem rád v pozadí, potřebuju mít přehled o hře, jsem zadák. Nosím vodu, to mi přijde nejsmysluplnější, dělám to v práci, v zahradě, dělám to ve vztazích.
Fotek bylo daleko více, než se jich vešlo do knihy. Dovedu si představit „fotoalbum“ coby vklad do knihy o dalších sto stranách, velkorysý, žádné čtyři fotky na stránku, ale detaily lidí na koncertech, protože emoce z koncertů Banánových kapel stříkají mimo fotky, mají dosah. Umím si představit x dalších řešení. Ale nemám pocit žádného ošizení na čtenáři, na mé představě o výsledku. Necítím se vynechaný životem, ke všemu jsem se mohl vyjádřit, cokoliv jsem mohl ovlivnit a udělal jsem, co jsem pokládal za užitečné.
V jakém nákladu knížka vyšla? Máte přehled, jak se prodává, jestli „hrozí“ dotisk, nebo je doba, která tištěnému čtivu nepřeje, i když se zdá opak – jenže o knize mluví těch pár bláznů, kteří kupují všechno, co o jejich muzice na papíru vyjde?
Nemám tušení, čísla jdou mimo mě. Neříkám, že mě to v určitou chvíli nezajímalo, ale stejně bych to zapomněl. Není to bestseller z podstaty věci, vím, co se u nás prodává, kupuje, čte. Těžko říct, kdo si to koupí nebo koupil, jen doufám, že to nejsou jen lidi ze scény, Banán je inspirativní člověk obecně. Navíc jak říkal jeden jeho bývalý spoluhráč: „Já se vlastně divím, co všechno tam na sebe řekne. To není moc veselý příběh…“ Dotisk není podstatný, jakkoliv bych si přál, aby se Pasece zaplatily náklady. Nevim, co bych k tomu řekl. Já nejsem ten, kdo by měl dávat rozhovory nebo by se měl vyjadřovat ke knižnímu trhu a ke scéně. Uniká mi smysl celého pinožení vůbec, dobrý člověk ve mě umírá každý den. V Banánovi ne, on je světlonoš. I když omlácený životem a možná i smutnější, než by jeden řekl.
https://www.paseka.cz/neprestat-se-divat-kolem-sebe/produkt-8945/
