Křehkost, rozhodnost, solidarita, brutalita.
Neznalému pozorovateli může připadat hardcore-punková subkultura plná protikladů a nesrozumitelná, příliš divoká, nespoutaná a nebezpečná. Jenže za stěnou hluku, agresivních kytarových riffů a extatického křiku lze především slyšet tlukot lidského srdce.
Banán se na scéně aktivně pohybuje už více než 25 let a ve svém knižním rozhovoru mluví o ideálech, kvůli nimž se kdysi odcizil své rodině, o koncertech a legendárních klubech, o pendlování mezi šumavskými samotami a pražskými prodejnami desek, o empatii, politickém aktivismu, festivalu May Day a mnohaleté spolupráci s Antifašistickou akcí. Prozrazuje, co se stalo, když jeho kapela vyhrála Anděla, co jej spojovalo s Miss České republiky a jak tohle vše souvisí s punkovou etikou a jeho vnitřním nastavením. A nebojí se mluvit velmi otevřeně, o ostatních i o sobě. Pokud jste straight edge a nepijete alkohol jako Banán, pamatujete si toho opravdu hodně.
Tolik anotace vydavatele ke knize, která nejen že stojí za přečtení, ale která nejspíš řadu lidí, kteří těkají mezi metalovou a hardcorovou scénou, ve spoustě věcí překvapí. Jasně, Banána (neboli Milana Trachtu) zná prakticky každý, kdo se v tuzemském undergroundu otřel o hlasitou muziku, ale málokdo jej zná i jinak než jako toho šílence, který si mikrofonem rozbíjí čelo nebo poskakuje nahý na pódiu, případně toho, který jim prodával desky v Rekomandu. Proto je tu kniha, která Milana představuje z různých úhlů pohledu a v různých souvislostech, a co je tuplem potěšitelné, „formou snadno přístupnou“ (jak pravil Miloň Čepelka v semináři před hrou Akt– úsměv).
Ona forma je bezesporu silnou devízou vyprávění, které je a není životopisné a faktografické. Ono pravda na všechny zásadní momenty týkající se Banánova života soukromého a hudebního dojde, ale nestává se tak encyklopedickou formou, ale nenásilně. A to díky tomu, že jde o knižní rozhovor, resp. dva. Gró knihy tvoří v podstatě chronologicky vedené povídání Banána a Maxima Horovice, přičemž Maxim nahazuje udičku a Banán, zdatný vypravěč, na jakoukoliv výzvu reaguje velmi aktivně a podrobně. A tak si čtenář možná ani neuvědomí, že projde s Banánem jeho dětství, dospívání, dospělost, všechny jeho aktivity (některé zmíněné v anotaci výše) i všechny „jeho“ kapely (a že jich bylo). Příběh je to strhující, čte se jedním dechem a ukazuje Milana v různých životních situacích, v časech dobrých i méně dobrých, v období hledání, v dobách hyperaktivních i těch aktivních méně. Řeč přijde na řadu osobností z hudební branže, a překvapivě nejen na ty, které by každý očekával, ale i na lidi, kteří v ranku hardcoru nebo metalu nerezonují, naopak jsou známí z mainstreamu nebo bulváru, a o to je kniha zajímavější.
Po základním Maximem moderovaném setu následuje přídavek v režii Báry Votavové, která klade otázky, na které v předchozí části nedošlo, sem tam trochu kontroverzní, ale i na ty Banán reaguje vstřícně a přidává své názory na další témata.
Čtvrtým do party je Olga Pavlova, která napsala pěkný doslov, v němž velmi trefně poukazuje nejen na Banánovu roli ve scéně, ale také obecně na hardcore poměry. Závěrečný odstavec si myslím zaslouží citaci: „Nepřestat se dívat kolem sebe je příběh vesnického snílka, kterého dnes zná značná část české alternativní scény, přestože nikdy sám o slávu ani o roli legendy neusiloval.“
Já jsem Banána zaregistroval docela pozdě, až když se objevil v LAHAR, což bylo cca v roce 2010. Záhy se LAHAR stali kapelou, na kterou jsme s kamarády na koncertech naráželi snad nejčastěji ze všech tuzemských interpertů, začali jsme kupovat jejich desky, naučili jsme se texty zpaměti a užívali si tu obrovskou euforii, která kolem LAHAR, určitě i Banánovou zásluhou, fičela. Banán pak v LAHAR skončil, což se ukázalo jako jeden z jeho rysů, kterým je neposednost. Při čtení knihy mě to napadlo několikrát, že ho to pořád táhne k něčemu novému, chce zkoušet a hledat, nejen v hudbě, ale i v životě, vždy se někam podívá a už tam běží a zanedlouho zase jinam… Kapel, které po odchodu z LAHAR vystřídal, je řada, většinou šlo o výrazná jména, i když Milan sám tvrdí, že skupiny vznikaly bez ambicí, nahodile, na přátelské bázi… Může být, nicméně ta přelétavost se zapřít nedá a svého času jsme říkali, že Banán v kapele rovná se její životnost tři roky. Ale nic ve zlém, s Milanem se trochu známe, vždycky na mě působil moc milým dojmem a kniha tento pocit potvrzuje.
Ještě pár slov k vlastnímu výtisku, který vyšel jako brožovaný, s dvojitými deskami, takže se hned tak neopotřebují, v jednoduchém grafickém hávu a dvěma zajímavými detaily – na hřbetu není uveden název knížky, ale jeden z Banánových komentářů, který dokládá, že se neupíná na fyzické nosiče jako na nějaké modly („Jsou to jen desky, kusy plastu“), zato je autorské duo a název uvedený na té straně, kde se listy otáčejí (lépe snad poslouží fotka než tento neobratný popis). Po psané části následuje část obrazová, tvořená zejména fotografiemi, většinou koncertními, ale i obaly stěžejních desek či šmíráky s rozpracovanými texty.
Jediné, co mi maličko chybí, je nějaká závěrečná statistika, přehled kapel a alb s Milanovým otiskem; jistě, většina informací se dá najít na internetu, ale já mám tahle fakta rád a v řadě knih jsem je ocenil.
Celkový dojem z knihy mám výborný, i díky kvalitnímu slohu a absenci pravopisných nebo stylistických chyb, s tím vším si všichni, kteří se na výsledku podíleli, pohráli, a mně nezbývá než smeknout pomyslnou kšiltovku a knihu vřele doporučit všem, kteří se zajímají nejen o hudební dění, ale i nějaký ten aktivismus, který mě, přiznávám, až tak interesantní nepřijde.
Seznam kapitol:
- Intro
- Zlomit své sobectví
- sedmička
- Milovat a nelitovat
- Vrah
- Životy těch druhých
- Vždycky jsem v tobě viděla rozpor (Bára Votavová)
- Elán hardcore (Olga Pavlova)
- Obrazem
256 stran
https://www.paseka.cz/neprestat-se-divat-kolem-sebe/produkt-8945/
