Ahoj! Začnu celkem tradiční otázkou, je-li zpovídané těleso na virtuálních stránkách našeho zinu poprvé, a to nahlédnutím do jeho historie. Poprosím tedy o představení souboru, ohlédnutí do minulosti, vysvětlení mnohaleté nečinnosti a to nejdůležitější, co bylo tím impulsem, jenž probral OLIVEROVU DÁLKU z hibernace?
OLIVEROVA DÁLKA vznikla v roce 1994. Moc jsme neuměli hrát na nástroje, a tak tvar prvním písním dal bubeník a multiinstrumentalista, hlavně klávesák, Vítek Beneš. S příchodem kytaristy Honzy Cermana to začalo být hodně psychedelické období, skladby jsme natahovali na deset minut s přehledem. Po písničkovějším albu „Smíření“ (2001) jsme to rozpustili na víc jak deset let, v té době fungovala kapela PRÁVA PUPKU, zajímavá tím, že se v ní točili muzikanti z pradávných dob OLIVEROVKY. V roce 2015 jsme vydali remaster „Smíření“ (Ears & Wind) a rozhodli se jen pro dva koncerty. Od té doby hrajem.
Pokud bych vaši kapelu bral jako vrchol rodokmenu, k jakým jménům bych se dopracoval při jeho kořenech? Kde hledat vzory, díky nimž zníte, jak zníte?
Kytarista Honza Cerman je výraznej muzikant a ten hrál před OLIVEROVKOU v nějakých partách (např. LAČNÁ VSTŘEBANICE, později HOŘÍ JINDE). Ostatní taky, ať už to jsou kapely NOVÝ HRÁBĚ či YDAR BĚDOP (v pauze OD). Co se týká vlivů na naši tvorbu, to budou jistě PLASTICI a taky brněnská scéna.
Kolik vás tedy zůstalo z doby před pauzou?
Zůstala naše nesvatá trojice: Honza Bělský (basa), Tomáš Mašinda (bicí) a já. Pro mě je základ kapely, ten stroj, právě Honza Bělský, zvaný Bělouš. Bez něj by to nešlo.
Odstrčil jsi muziku v dobách bez OLIVEROVKY úplně stranou, nebo jsi se vrhnul do nových projektů?
Vlastně ani ne. V krátké době jsme založili kapelu PRÁVA PUPKU, kde se zase objevují muzikanti z různých období OLIVEROVKY. Věnoval jsem se možná víc psaní básní a autorským čtením. Než se znovu pořádně rozjela OLIVEROVA DÁLKA, vydal jsem dvě básnické sbírky Na dnešek jsem spal líp a Tahám za záchrannou brzdu. Tu navíc ve vydavatelství Ears & Wind, kde vyšla i reedice alba „Smíření“.
Musím se přiznat, že mi vaše hudba a texty v těchto neradostných dobách nejednou zlepšily náladu a umožnily nahlížet na svět veselejšíma očima. Kde pro svou lyriku nacházíte inspiraci? Některé písně se zaobírají konkrétními místy, znamená to toulky se zápisníkem v kapse a okamžité zaznamenání zažitých situací?
To nás pochopitelně těší. Inspirace je všude. Psaní je dar, padá to odněkud shora. Na albu „Magi Jidaki“ jsme zhudebnili básně našeho kamaráda Pavla Zdražila. Tam vidíme tu základní linku, jeho poetika nám je blízká od první desky. Pak píšu já a zápisník opravdu nosím pořád u sebe. Ve frontě na oběd u řezníka mě něco spadne, tak to okamžitě zapíšu. Může to být jen nápad, ne ještě verš. Je pravda, že se na novince objevují místa z našeho okolí jako Babín, Velké Zboží, Parukářka nebo hospůdka Žofín.
Jsou skladby, obsažené na „Magi Jidaki“, čerstvými novinkami, nebo se najde kousek, ze kterého byl sfouknut prach?
Většinou to jsou novinky, ale takové dvě jsou starší kousky ještě z demáče našeho basáka Honzy Bělského. Tehdy si je zpíval s jinými texty. Nahrával je sám, jsou to výborné písně, přišlo mi líto je nevyužít. To je případ „O touze“ a „Báseň o ničem“.
Když už jsem v předchozí otázce zmínil zvláštní název „Magi Jidaki“, poprosím v této o osvětlení významu…
„Magi Jidaki“ se opakuje v zásadní a titulní písni „Dyndžiridu“. Je to v jiných řečech právě pojmenování pro didgeridoo, troubu. Tento australský nástroj inspiroval Pavla Zdražila k napsání dlouhé básně, ze které jsem vyzobal to pro naši píseň podstatné.
To ale, jestli tomu dobře rozumím, je jen jedním z významů…
Je to tak. Těch významů a symbolů je v tomto textu samozřejmě víc. Je to o návratech domů, o přiznání kořene, kam patříš, o své vlastní identitě. Většina textů je o hledání, možná někdy zakódována do metafor. Ale myslím, že srozumitelných a rozpoznatelných.
V info části obalu aktuálního nosiče se dozvídáme o nahrávání ve studiu Aluna. Šlo o v detektivkách používaný návrat na místo činu, nebo se jedná o zbrusu novou zkušenost? Dá se říct, že jsou studiové práce jako jízda na kole, naučíš-nezapomeneš? Vše šlapalo, jak mělo?
Vidíš, o tom návratu na místo činu v detektivkách jsem neslyšel. Vrací se hlavně Columbo ode dveří, aby se ještě na něco zeptal. (smích) Aluna je i dokument o indiánském kmeni Kongiů, kteří žijí v kolumbijských horách. Natočili ho v roce 2012 o sobě. Je to kosmické vědomí, které je zdrojem všeho života a bytí, alespoň tak se píše na ČSFD. Za nás výborné venkovské studio u Libáňe s neopakovatelnou atmosférou. Vládne mu muzikant Kamil Danda (kapela BOŽÍ MUKA). K jízdě na kole bych to nepřirovnal. Nahrávali jsme desku po dvaceti letech, aspoň většina z nás. Náš nový kytarista Honza Rydl je ve studiích v poslední době aktivnější. A i když struktury písní byly dané, Kamil někdy zafungoval jako producent. Člověk z druhé strany může přinést nový pohled, který ty už nevidíš, nevnímáš. Do písně „O touze“ jsme v závěru použili autentické broušení kosy. Kamil má letos prostě nabroušeno na sekání.
Co vím, natočili jste k novému albu dva videoklipy. K punkové „Poslední dobou“ a k „Dobrý pan Kopeček“. Kdo je, nebo byl zmíněný pan Kopeček?
Pan Zdeněk Kopeček je už na pravdě boží. To byla přívětivá nymburská postavička, poslední zálabský pastevec a flašinetář. Dobrák od kosti. Chtěli jsme na něj vzpomenout, věděl jsem o té krásné Pavlově básni a pořád si říkal, že bychom ji měli zhudebnit.
Počítám, že si po letech užíváte hraní čerstvého materiálu, diář na letní sezónu zaplněn a volný víkend v nedohlednu?
Hele, nehrajeme pořád, ale máme po vydání desky koncertů víc, to ano. Držíme si tak dva koncerty do měsíce, to tě baví a zároveň nijak neomezuje v životě. Každý máme svou profesi a muzika je pro nás ventil, radost.
Řešíte budoucí léta OLIVEROVKY, nebo necháváte věcem volný průběh, co přijde, to přijde? Přibližná data příštího alba už třeba padla?
Na to je ještě brzy. Je ale pravda, že nové písně máme. Jsou zatím ve stavu umělého spánku, ale postupně je budeme probouzet. Předzvěstí může být píseň „Na dnešek jsem spal líp“, což je má starší báseň, k níž jsem vloni přidal sloku.
