Ahoj. Pojďme na nové album pěkně popořádku, takže se vraťme do doby po vydání předchozí desky „... When I Killed The God“. Jak dlouhou skladatelskou pauzu sis dal? Potřebuješ si po završení jedné etapy oddychnout, nebo skládáš průběžně, podle času, chuti, nálady? Stane se, že nevezmeš kytaru několik týdnů do ruky a pak složíš tři skladby za pár dní?
Franta: Ahoj Johane! „…When I Killed The God“ jsme nahrávali v květnu 2016, první hudební materiál na „The Great Inferno“ začal vznikat v dubnu 2020, takže skladatelsky jsem si dovolil spočinout na zhruba čtyři roky. Nevím, jestli je to zrovna kvůli oddychu, ale neumím moc skládat do šuplíku. Kolikrát v minulosti jsem se radoval, že mám na další CD hotovou třeba půlku věcí, ale když jsem se je pokoušel nějak k sobě poskládat, vždy jsem zjistil, že to není to pravý ořechový, zkrátka to k sobě neštymuje, nepasuje a je lepší začít pěkně od nuly. Sem tam si nějaký nápad zaznamenat, to jo, ale jsem radši, když skladby vznikají v návaznosti pěkně jedna za druhou. To byl i případ „Inferna“, skládal jsem od dubna do prosince, tedy co měsíc jednu píseň.
Když jsi začal psát „The Great Inferno“, bylo téma alba jasné? Jak tě napadlo zhudebnit právě Peklo, které v roce 1304 napsal Dante? Vznikala napřed muzika a potom texty, nebo jsi naopak zhudebňoval verše Jana Petrička?
Franta: S Dantovým Peklem a tím pádem zároveň i s první koncepční deskou v historii MORTIFILIE přišel kytarista Petr. Bylo to hned krátce po vydání našeho předchozího počinu, tedy zhruba před pěti lety. Už tehdy jsme si rozpracovali jakous takous osnovu, v průběhu času se k ní sem tam vraceli a doplňovali a vylepšovali jí. Když pak nastala chvíle začít pracovat na nové desce, jen jsme odfoukli prach z šanonů a mohlo se v klidu začít skládat. Jsem zvyklý dělat nejdřív muziku a až pak, po řádném nazkoušení dané písně, se věnovat zpěvu. Stává se, že skladba se v průběhu zkoušek změní, tam se něco přidá, tam se něco ubere, předělávat kvůli tomu text je pak jen zbytečná práce navíc a člověk se k takovému zásahu jen těžce dokopává. Co si pamatuji, Honzu Petrička jsme se žádostí o spolupráci prvně požádali o prázdninách 2020, to už jsme měli asi čtyři věci hotové.
Jan Petričko je známý hlavně jako textař klatovské skupiny ASMODEUS. Jak se seběhlo, že jste se s ním dali dohromady? Bylo ve hře i jiné řešení, např. že bys texty napsal sám – v minulosti jsi jich napsal nemálo…
Franta: S Honzou se znám díky jeho spolupráci s ASMODEUS, kde už působím nějaký ten pátek. V minulosti jsme se sem tam lehce oťukávali, jak u „Fate“, tak u „...When I Killed The God“ nám dozoroval anglické překlady, abych nevyřvával nějaké zhůvěřilosti. Několikrát nám též nabízel své služby coby textař, čehož jsme se s Dantem v zádech rozhodli využít. Žádnou jinou textařskou alternativu jsme si v souvislosti s „Infernem“ nepřipouštěli. A já jako textař? Co mě přešla puberta, tak jsem se psaním seknul, co je ta potvora pryč, tak jsem nevypotil žádný kloudný rým.
Honza: Franta v nějakém rozhovoru řekl, že jsem taky fanda Dantova Inferna, ale je to trochu jinak. Já byl v prvé řadě nadšen, že si jako stěžejní textovou koncepci pro nové album vymysleli právě tento opus. Co jiného by mělo deathmetalovému estetismu vyhovovat víc, než tíživá procházka peklem, nebo třeba Fincherův spektákl Sedm s oním sedmerem výsostných a nechvalně proslulých lidských hříchů? Na druhou stranu je tento epos páně Alighieriho čirou fantasmagorií, nebojím se říci, že i výplodem poněkud vykolejené mysli italského básníka. Je to v originále neuvěřitelná pompa a bombastičnost, která měla hlavně šokovat a jejíž hodnota pro někoho tkví převážně ve vrstvení halucinogenních obrazů na hranici únosnosti. Ale možná Dantemu křivdím. Sám nazval svůj triptych Komedie (Inferno je jeho první části), adjektivum „Božská“ k názvu naroubovali až posléze někteří renesanční umělci.
Až poetičtí experti mnohem později kolem díla vytvořili auru záhadnosti, alegorie a kultovního statutu a začali filozofovat o věcech, které v díle jakoby četli mezi řádky a Dante se někde vskrytu bláznivě smál, jak všem vypálil rybník.
V této souvislosti mě napadá třeba Robert Browning, anglický básník 19. století. Jeho epos Childe Roland došel k Temné věži je rovněž šílená fantasmagorie, kterou si každý vykládá po svém, aby nemusel přiznat, že jí vlastně vůbec nerozumí...
Dantovo Peklo je rozdělené do devíti kapitol – kruhů. Tomu logicky odpovídá devět songů. Když jsi je skládal, hrálo roli, co jaký kruh obnáší? Že sis v duchu jednotlivé kruhy představoval, tomu přiřadil pomalejší muziku, jinému rychlejší…
Franta: Ano, přesně tak jsem postupoval. Témata jednotlivých kruhů velmi dobře vykreslují náladu a atmosféru daných skladeb, tvoří jasnou kostru, strukturu písní – příkladem budiž třeba čtvrtá skladba, pomalejší, leč dostatečně tvrdá a zatěžkaná „Underneath Their Feet“ – ve čtvrtém okruží na své pouti peklem Vergilius s Dantem krom jiného potkávají hrabivce a marnotratníky, kteří před sebou za trest valí obří balvany. Mohu-li si dovolit porovnat tyto dva mně známé tvůrčí procesy, dospěl jsem k názoru, že ač je dílo koncepční, tak tímto stylem práce je ve finále tvorba na něm oproti práci na nekoncepční desce dokonce o něco jednodušší.
Zapojení Blanky Konečné (dříve zpívala v HC kapelách KRÜGER, PRIPYAT, TOMORROW´S HELL, JONESTÖWN), která přispěla ve skladbě „Wolves at the Door“ v pasáži s latinskými verši, se vymyslelo až ve studiu (Blanka je partnerkou Honzy Kapáka), nebo bylo v plánu předem?
Franta: Měli jsme v plánu oslovit naše známé – divadelnice, tedy děvčata, která takříkajíc „se toho nebojí“, ale kvůli našemu vrozenému ostychu, alespoň tedy co se jednání s ženami týče, z toho nakonec sešlo. Pořád jsme to pod různými záminkami odkládali a když už se pak nebezpečně přiblížil náš nástup do Hellsoundu, po jednom nesmělém telefonátu s Honzou bylo rozhodnuto, že nám Blanku na těch pár veršů zapůjčí. Blanka nás v tom našem trápení naštěstí nenechala, ve studiu se ukázala jako nekompromisní profík a navíc ještě během nahrávání svého partu stihla Honzovi utřít prach z mikrofonů a vycídit mušličky u bicích.
Dalším zpestřujícím bodem alba je song „Gory End of the Glory Road“. V recenzi jsem uvedl, že „finální skladba vážně koketuje s vážnou hudbou, proplétají se v ní honosné motivy, s blížícím se koncem objevují klávesy připomínající artrockové hammondky a vlastní finále je díky zapojení vokálního sboru jedním slovem grandiózní“. Jak vznikala tato píseň? V minulosti jsi myslím s podobnými prostředky nepracoval – jak jsi skládal klávesové party, jak party sboru? Ve studiu šlo všechno snadno, nebo jste se s těmito neobvyklostmi trápili?
Franta: Tahle skladba je přesně ten moment onoho nápadu ze „šuplíku“. Závěrečný motiv mám zaznamenaný už pěknejch pár let, ale na žádnou z předchozích desek se nehodil. U The Great Inferna jsem cítil, že nastal ten správný čas tuhle melodii vytáhnout a učinit z ní onen kýžený pekelný psycho konec, a jasně, nebýt to koncepční deska, tak v tom šupleti těch pár not hnije dál. Dodělat zbytek písně v návaznosti na předchozí skladby bylo rázem dílem okamžiku a myslím, že do celkové atmosféry desky celkem pěkně zapadá. O využití hammondek a sboru jsem byl přesvědčen už při prvotním nahrání pracovní verze u sebe doma v pokoji, to jsou takový ty chvíle, že ti je najednou všechno jasný a zřetelný, všechno do sebe perfektně zacvakne. Sboristům a klávesákovi jsem poslal jejich party nahrané kytarou, naštěstí po mně nikdo z nich nechtěl nic zaznamenat do notové osnovy, to už bych po těch letech, co jsem pryč z lidovky, asi dával horko těžko dohromady. Ve studiu žádný větší problém nenastal, jen Honza Kapák se řádně opotil při mixu, těch stop ke smíchání bylo fakt hodně.
Honzo, jak složité bylo do hotové hudby napasovat slova, která dané téma vyjadřují? Jako podotázka mě opět napadá ona finálovka, kde je sbor – jak jste s Frantou řešili, aby do sebe vše zapadalo a sedlo si to?
Honza: Nijak zvlášť složité to nebylo, nepsal jsem nějaký akademický traktát, ale prostě deathmetalový text a nechal se vést Frantovým frázováním. Za ty roky jsem už poměrně zvyklý psát na slabiky a anglicky to není až tak obtížné, jako v češtině, kde je to větší výzva. Obsahově jsem dbal na určitou kontinuitu obrazů a vjemů, aby to působilo co nejvíc koncepčně. Ale hlavně mě baví ten „oldskull“ death, který MORTIFILIA vyznává, a instrumentální a kompoziční dovednosti kapely. Franta je v tomto směru odkojen švédskou školou, já zase nedám dopustit na klasický americký death metal, MASSACRE, DEATH, OBITUARY – ale podstata je stejná.
Finálovka „Gory End Of The Glory Road“ byla absolutně v kompetenci autora hudby, její konečnou podobu jsem slyšel až z hotového cédéčka. Myslím, že to je stylový závěr desky. Pro mě osobně i příjemně překvapivý po tom ponurém nátěru předchozích skladeb.
Neumím pořádně anglicky, takže nedokážu ocenit jazykovou pestrost originálu, ale dokážu ocenit přebásnění do češtiny, které mi přijde barvitější a myslím si, že české ekvivalenty textů jsou zajímavější než originály. Dá se s češtinou pracovat kreativněji?
Honza: Angličtině se věnuji už od útlého dětství, pořád se jí víceméně učím. Nějaký talent na jazyky mám, takže jsem se vše snažil uchopit a pojmout v kontextu daného obsahu nejlépe, jak jsem v danou chvíli cítil a mohl. Z hlediska tématu i v rámci Frantova vokálního stylu. Že se nakonec v bukletu objevila i čeština, má jednoduchý důvod. Když jsme se shodli na základní koncepci, poslal jsem oběma Frantům, Knetlovi i Březinovi, své poetické miniatury, které jsem před časem sepsal na ony smrtelné hříchy i s akcentací jednotlivých démonů, kteří nad nimi drží jakýsi patronát. Líbilo se jim to a tak mi navrhli, že by nebylo od věci, kdyby se v bukletu objevil i český překlad anglických textů. Zaujalo mě to, tento přístup není na naší metalové scéně příliš častý, pokud vůbec existuje. Otrocký překlad jsem hned zavrhl, takže výsledkem je určité přebásnění do češtiny, které by mělo formálně obstát samo o sobě a které by mělo navíc posloužit tuzemskému posluchači v orientaci, o čem to ten Franta ve skladbách vlastně křičí, hrozí, vzteká se a všelijak „murmuruje“…
Neuvažovali jste, že byste album nazpívali česky? Nevím, jaký je o vaše CD nebo LP zájem v cizině, ale tuzemští posluchači by myslím češtinu ocenili. Chápu, že death metal = angličtina, ale neplatí to stoprocentně a některé tuzemské party česky vyřvávají a desky jim vycházejí v zahraničí.
Franta: Přiznám se, že jednu chvíli jsem o zpěvu v rodném jazyce vážně přemýšlel, to bylo v době, kdy nám Honza poslal ony výše zmíněné poetické miniatury, ale po pár nesmělých pokusech ve zkušebně jsem tuto možnost vzdal. A nejde ani tak o tu cizinu, k death metalu podle nás prostě angličtina patří a zkrátka mu nejvíc sluší… Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy...
V čí hlavě se vylíhla myšlenka na nové logo? Bylo to ve chvíli, kdy jste měli hotovou novou malbu na obal, ke které se vám obvyklé logo nehodilo? Nebo jste pekelný nápis plánovali s náplní alba?
Berry: Napadlo to mě, zřejmě v souvislosti s tím, že koncepční album bude něco nového v dějinách kapely. Prostě jsem chtěl nabourat tradici, což už v jiné formě proběhlo i na titulce minulé desky. Myslím, že ta myšlenka přišla ještě před zvolenou malbou. Každopádně jsem chtěl, aby logo lépe zapadlo do konceptu a taky jsem cítil potřebu něčeho čerstvějšího, byť by to mělo být jen pro toto album. Kluci mi dali volnou ruku, návrhů jsme měli k posouzení asi dvacet, ale ve finále jsem bobtnající diskuzi musel ukončit a rozhodnutími postupovat již osamocený až do finále, tedy mělo-li album vyjít na původně plánovaný křest 28. 8. 2021 v rámci sobotního programu festivalu Metal Madness v Sušici.
Autorem nového loga je Christophe Szpajdel, belgický „logolog“, autor log desítek, možná stovek kapel od undergroundových po ty velké. Byl jediným adeptem, nebo jste oslovili více kreslířů, vybírali z více variant a Christopherův byl nejlepší? Jak jste ho vlastně kontaktovali, jaká s ním byla spolupráce?
Berry: Oslovil jsem jenom Christophera, on obratem poslal spoustu skic, jak už jsem zmínil. Peklo pak bylo vybrat tu nejlépe odpovídající, protože na tý pak začal pracovat detailně. Logo vychází lehce z toho starého, je více symetrické a odpovídá potřebám alba a ve finále malbě, ve které by staré logo nefungovalo. Christophera jsem kontaktoval krátkým e-mailem, ve kterém jsem mu popisoval, jak se ve snech vracím do devadesátek, kde na jihočeském Open Hellu sedí pod stromem chlapík a během festivalu kreslí loga, který pak rozdává kapelám, co tu zrovna hrají. Tohle absolutně stačilo, abychom hned jeli na stejný vlně. Jinak spolupráce byla celkem rychlá, ale první „finální“ verzi jsem si dovolil mu vrátit, aby na tom ještě víc máknul a dotáhnul to do svýho vysokýho standardu. Což se následně podařilo.
Obdobný dotaz týkající se autora obrázku na přední straně obalu – kdo je Federico Zuccari atd…
Berry: Federico Zuccari byl italský malíř (1539-1609), který vytvořil soubor desítek ilustrací interpertujících Božskou komedii. Nejednalo se o plátna, ale o freskovou výmalbu kupole dómu Santa Maria del Fiore. Galerie Uffizi ve Florencii dokonce letos připravila virtuální výstavu těchto ilustrací. K výběru finálního námětu jsme též vedli opakované diskuze, ale nakonec jsme se s kytaristou Petrem, který přišel s tématem konceptu desky, shodli na bráně, která se stala titulkou. Mimochodem, člověk někdy zbytečně dlouho hledá něco, co má na dosah ruky. Lyrics video k singlu „The Call Of Lust“ je prolnuté právě těmito ilustracemi, které nás ovšem hned nenapadlo použít i na obal, i když to na fanouška může působit, že nic nebylo náhodou. Opak je pravdou.
CD opět vyšlo jako výpravný digipack s velkoryse pojatým bookletem. Už jsme o tom v minulosti mluvili – že když už něco vydat, tak ať to nějak vypadá. Tentokrát se na grafice podíleli tři lidé – jak jste si práci s Michalem Fornousem a Denisem Hadadem rozdělili? A kdo je Denis Hadad?
Berry: Grafiku u drtivý většiny titulů vydaných pod značkou Magick Disk Musick navrhnu osobně, vše nakreslím včetně těch nejniternějších detailů. Pak nastupuje Michal, profesionální grafik, se kterým obal ladíme a diskutujeme nad dalšími jeho možnostmi. On má dohled nad občasným grafickým prohřeškem, který přehlédnu, a tak dál. Sem tam navrhne různá vtipná vylepšení a triky, který mě třeba nenapadnou. Je to tvůrčí proces dvou lidí.
Denis spolupracuje s Christopherem, digitalizoval logo MORTIFILIA z původní kresby a řešil jsem s ním jeho finální barevnost v souvislosti s obalem. Byl důležitý člověk po cestě a hodně mi pomohl se ve věci posunout dál. Celou dobu naší komunikace a spolupráce jsem netušil, z jaký části světa pochází. Když jsem mu po vydání posílal hotové CD, jeho adresa měla na konci název státu Mauricius. Je fakt úplně jedno, odkud člověk pochází, když jedeš na stejný vlně zájmu.
Otázka, na kterou nedostanu odpověď. Ale přesto ji položím… (úsměv) V roce 2023 bude MORTIFILIA slavit čtvrtstoletí existence, takže by se nabízelo vydání „Velkého pekla“ na vinylu. Uvažuješ takhle dopředu, samozřejmě za předpokladu, že do té doby nebude konec světa a všechno bude nějak fungovat, nebo předbíhám, nebo…?
Berry: Velkolepé peklo na vinylu bych samozřejmě rád viděl a pochopitelně o tom vydání uvažuju, ale kromě hromady peněz, který se vrací – kulantně řečeno – velmi vlekle, mě v rozletu trochu brzdí i ony současné extrémně dlouhé dodací lhůty Gramofonky v Loděnici. Myšlenka mě neopouští, ale nyní neřeknu nic víc konkrétního. OK, možná by to mohlo být na dalším ročníku Metal Madness, ale kdo ví? Každopádně poznámky a vychytávky k vydání si sem tam poznamenám. A těch 25 let? Člověče, nevím, ale nebude to až v roce 2024? To je ještě hromada času. Takže předbíháš, všechno bude nějak fungovat, protože člověk je tvor extrémně přizpůsobivý a ve finále se přizpůsobí i konci světa – zrovna toho bych se nebál.
Kdo vymyslel, že foto session absolvujete v retro „kostýmech“ a s trojzubcem? Kde a jak dlouho jste pobíhali po lesích a zříceninách?
Berry: Retro kostýmy jsem nechal na kapele a velmi příjemně mě jimi potěšila. Fotilo se v lůně Šumavy, tak jako prakticky vždy v historii, lokaci jsem osobně vybral, když jsem jí před pár měsíci před focením bloudil ve tmě a slyšel dávný zvuky z minulosti, které mě donutily se tam vrátit. Foto seance zabrala jedno dopoledne i s pobíháním po lesích a tamních magických zříceninách. Trojzubec jsem designoval, zatímco nejmenovaný člen jej v garáži tvaroval kladivem, svařoval a smýkal rozbrušovačkou. Bavili a smáli jsme se u toho, jak kdyby nám bylo 16 let a o tom to je a pořád bude.
Blíží se křest alba „The Great Inferno“, který by měl proběhnout 18. 12. 2021 v Sušici. Pokud do té doby zase nedojde k omezení kulturních akcí, na co se můžou fanoušci těšit? Je ve hře, že byste přehráli celé nové album?
Franta: „Vánoční besídku“ pod různými jmény pořádáme už hezkých pár let, pod názvem Metal Christmas se letos uskuteční pošesté. Návštěvníci se mohou těšit na pět kapel napříč tvrdě metalovými žánry, kromě nás vystoupí ještě kamarádi z LAHAR, BOHEMYST, MATER MONSTIFERA a FATAL PUNISHMENT. Z „The Great Inferna“ zahrajeme sedm věcí, svůj prostor tak pochopitelně dostane i pár písní z desek minulých. Se sílícím covidem v patách tenhle termín s obavami a netrpělivě vyhlížíme, loni jsme tuhle naší akci museli zrušit úplně… Doba covidová metal, potažmo kulturu obecně, dokonale pohřbívá...
- František Knetl – kytara, zpěv, hudba
- Honza Petričko – texty
- František „Berry“ Březina – vydavatel (Magick Disk Musick)
