Sušická MORTIFILIA patří mezi hrstku kapel, které ve stejné sestavě fungují dlouhá léta. Kvartet navíc zůstal věrný i stylu, se kterým někdy v roce 1998 začal, Švédskem načichlému death metalu. Ten servíruje i na šestém řadovém počinu, který vychází čtyři roky po výborném albu „Fate“, které v roce 2012 vyšlo primárně na gramodesce a doplňkově na „ořezaném“ CD (pošetka). Tentokrát je nosičem hudebního záznamu pouze CD, což mě trochu mrzí, ale vinylů vychází pořád víc a víc a zájemců až tolik nepřibývá, CD si navíc přehraje úplně každý, což o vinylu říci nejde – takže asi rozumné řešení. A nebyl by to Berry, aby pod svým Magickým labelem nepřišel s něčím extra, čímž myslím obal, který je vskutku luxusní. Šestipanelový digipack se po rozložení proměňuje v obrácený kříž, jemuž vévodí korunovaná lebka. Kresba Ericka M. Gonzagy je přímo parádní, ve větších rozměrech vynikne každý detail, obrázek pak zdobí i titulní stranu skládačky, ve které nechybí všechno potřebné, texty počínaje a třeba pěknými stylovými fotkami konče. Černobílá kombinace má něco do sebe, a po barevných obalech v minulosti signalizuje jakýsi návrat ke kořenům, o kterém mluví tisková zpráva vydavatele: Lehce přes čtyři roky uplynuly od přelomové desky „Fate“ k úplné novince „...When I Killed By God“, pro kterou se sušická deathmetalová kapela MORTIFILIA vrátila do studia Hellsound, aby zněla živelně, syrově, živočišně; aby okusovala kořeny přisouzeného žánru, pro který kdysi povstala.
Jistý návrat ke kořenům albu „... When I Killed The God“ rozhodně nelze upřít, ale nejsou to ty zapuštěné v roce 1998, ale spíše ty z období, kdy MORTIFILIA nahrávala skladby jako „Just Funny Day“, a to se psal rok 2005. Což je živelná věcička, jasná hitovka, a podobně chytlavých songů je na novince celá řada. Když jsem album poslouchal poprvé, říkal jsem si „ejhle, MORTIFILIA hraje hevík“. (úsměv) Což je samozřejmě hodně nadnesené tvrzení, ale některé melodie a sóla s heavy metalem aspoň lehce koketují, třeba hned v první regulérní skladbě „How Many Days Are Left“ se po úvodním odpichu a podruhé odeřvaném refrénu objevuje příjemné zvolnění a heavy kytarové hrátky, které do okolní muziky nenásilně zapadají; nenásilný je i návrat k vyšším točkám – v nich se skladba odvíjí většinu hrací doby, a prakticky trvale jde o silně návykovou chytlavou muziku, melodický death metal první jakosti, veselý a hravý. To nemyslím nikterak ironicky, z téhle skladby doslova tryská nadšení a hravost, nebo spíše radost, jako kdyby pánové všechno hráli s prstem v nose a jen se bavili. Žádná křeč, žádné lámání zlých riffů přes koleno, ale svěžest a uvolněnost. Podobné dojmy zanechává i (skoro) titulní kompozice, která taky nabízí nepřeberné množství vychytávek, přesto jakoby sušičtí muziku zjednodušili, soustředili se na to podstatné – čitelnou strukturu – a zbytečnosti nechali stranou.
Když jsem u struktury, tak i album má jasně definovanou strukturu, postavenou na střídání přívětivějších a zemitějších skladeb, „Silent Scream In The Dark“ malinko ubírá plyn (pořád nechybí melodie!), hraje se spíše ve středních tempech a o některých pasážích se dá mluvit jako o hymnických. Frantův řev mi taky přijde vyzrálejší, sice je to pořád řev, ale tak nějak opracovaný, navíc slušně artikulovaný a hlavně proměnlivý. Franta se do spousty poloh prostě položil, prožívá je (řekl bych) silněji než v minulosti a i tenhle (možná malý) pokrok přispívá k výbornému dojmu, který na mě nahrávka dělá. Zvolňování tempa pokračuje i s „World In Blood“, pomalé skladbě, která by klidně mohla být ponurá, ale ono zase ne, zase se hraje na takřka radostnou notu, navzdory textu, který ničím veselým nedisponuje. MORTIFILIA to prostě vzala za ten správný konec, víceméně rezignovala na typické deathové rubanice a neustále přichází s něčím jiným; těch vyhrávek a sólíček je v každé skladbě tolik, kolik použijí jiné deathové spolky na celé desce. A když už se zdá, že kapela nemá čím překvapit, objeví se předposlední „Greetings From The Other Side“, která nemá chvílemi daleko k epickému death/doom metalu, chvílemi k death/doom metalu ohlodanému na kost, a to se pak rytmika, která je obecně velmi pestrá, objeví v odlišném světle. A mně to takhle náramně šmakuje, už mě to řezání do kytar v jednom duchu nebaví a tak s otevřenou náručí a nastraženýma ušima vítám takovouhle jízdu, která se ne a ne zastavit, pořád něčím překvapuje a nenechává posluchače oddychnout.
Ona je radost vnímat i zvuk, Honza Kapák se v Hellsoundu postaral o ideální sound, který je opravdu přesně takový, jak jej popisuje výše citovaná tisková zpráva – živelný, syrový, živočišný.
Když to dám všechno dohromady (muzika, zvuk, obal), vychází mi „... When I Killed The God“ jako nejlepší album MORTIFILIE a jako jedno z nejlepších letošních tuzemských alb vůbec.
Seznam skladeb:
- N.D.E. (Intro)
- How Many Days Are Left
- Day When I Killed The God
- Silent Scream In The Dark
- World In Blood
- Kill The King
- The Last Stand
- Against All
- We Have It In Us
- Voices In My House
- Greetings From The Other Side
- Set Me Price
Sestava:
- František Knetl - kytara, zpěv
- Petr Turek - kytara
- Stanislav Makrlík - basa
- Pavel Vrba - bicí
Čas: 37:07
www.mortifilia.cz
www.bandzone.cz/mortifilia
www.facebook.com/mortifilia
www.madmusick.cz
