Za druhou akcí uplynulého týdne jsme tentokrát vyrazili do sousedního píseckého Píčka. Dokud nepřijde nesmyslný zákaz úplně všeho, je třeba se nabažit a podpořit každou ideově blízkou akci. (Jindra)
Čtvrtá akce během devíti dnů… Po čtvrtečním parádním volyňském matiné plus minus blackmetalových kapel se v Písku sešla trojice relativně nesourodá, částečně načernalá, částečně punková, v případě UNITED CORPSES i thrashová. (Johan)
Začátek byl plánovaný napřed ve 20.00, potom v 19.30, ale začalo se v těch cca 20, protože UNITED CORPSES dlouho zvučili a asi i řešili techniku pro pouštění baskytary ze záznamu. Jestliže v úvodním odstavci zmiňuji u UNITED CORPSES thrash, neznamená to, že by k nim nepasovaly další uvedené žánry, black metal a punk. Všechny tři styly západočeské trio mixuje a zní to jako pravěká dema tuzemských kapel z osmdesátých let. Ale i v osmdesátých letech vznikala muzika, která přežila zkoušku časem, z řady tehdejších písniček jsou dodnes žádané hity, protože disponovaly pasážemi a texty, které se daly snadno zapamatovat. To žel případ Západočechů není, byť nějaké momenty se daly označit jako chytlavé, zejména ty laděné do thrash metalu, když kytarové riffy lehce evokovaly rané DEBUSTROL z časů „Vyznání smrti“. Bubeník mi přišel přesný i šikovný, kytarista taky nehrál vyloženě blbě, ale výsledek dobrý nebyl – kromě kostrbaté stavby skladeb mi vadil mizerný zvuk, z kterého jsem podezříval zvukaře (což se později ukázalo jako mýlka), technické problémy s ze záznamu pouštěnou baskytarou a výkon zpěváka. Fanda je evidentně srdcař, který má starou muziku rád, ale jeho projev místy vyzníval spíše parodicky, hlavně ječáky byly za hranou. Obecně mi vysokánské polohy nevadí tolik jako některým kamarádům, když mají smysl a jsou podány kvalitně, v případě UNITED CORPSES neplatilo ani jedno. (Johan)
Jako první vystoupili na útulném lichoběžníkovém (nebo jaký geometrický útvar to byl) pódiu novici UNITED CORPSES z Holoubkova u Plzně. UC hráli bez basáka, tudíž basovou linku, kterou obsluhoval (možná i nahrál?) kytarista Krtek, nechali napospas záznamové technice. Ne vždy se zdařil rozjezd skladby na první nástřel, a tak se stával zdrojem vtípků, které sázel zpěvák Fanda do vlastních řad. UC mají na pažbě zatím pouze demo „Dead Lives Matter“, které vyšlo na kazetě Peťanovo „radosti“ Tapes of Terror. Pokud se nepletu, demáč zazněl v podloubí písecké restaurace kompletní. Podle vizáže pěvce bylo zřejmé, že hudbou půjdeme nějakých 40 let zpět v čase. Osobně mně jejich vystoupení evokovalo thrashové období, kdy jsme začali objevovat západní maniaky SADUS, TYRANT atd., načichlé závanem blacku. Nejvýraznější partie byly stylové ječáky, které mi nekonformně narušovaly pohodu v Eustachově trubici. Více než hudba samotná mě bavily názvy písniček „Vzpříčení Krista“, „Zmrdův konec“… Takže aspoň něco. (Jindra)
Kluci z VOLE (David, Tomáš) výhružně hrozili již při setu UC a dle jejich náladového rozpoložení vše nasvědčovalo tomu, že jejich okamžik slávy by mohl mít koule. Stejně jako v Sušici (Šumava Against) s prvními zběsilými akordy zpěvák Mitura odstranil neohrabaným gestem nepotřebný stojan na mikrofon. Výraz zvukaře, který po první skladbě přišel okouknout, co se vlastně stalo, byl naprosto vypovídající. Všichni členové dávají do produkce nespoutaného punku naprosto všechno a já jim to asi jako všichni přítomní naprosto věřím. Cit pro moment, kdy zvolnit, nechat vydechnout a znova namlátit předem tušené d-beaty, je chlapcům vlastní. A tak nějak přirozeným samospádem s pomocí všech možných podpůrných prostředků se stávají vyhledávaným podzemním artiklem. Přirozeně nesmí chybět neúcta k sobě samým a publiku („Tak co vy zmrdi?“). Raw-punk materiál jako prase. (Jindra)
VOLE jsem poprvé viděl na festivalu Šumava Against letos na začátku září, kde se mi jejich divočina líbila víc než z domácího poslechu. A v Písku už jsem věděl, že se nemám motat moc blízko pódia, protože frontman Tomáš je nevyzpytatelné zvíře, které klidně mrskne mezi lidi stojan od mikrofonu nebo se mezi ně vydá „tančit“. Což netušil zvukař, který po odhození stojanu nevypadal zrovna nadšeně a honem se jal svůj majetek uklízet. VOLE sypali z rukávu jeden hrubý flák za druhým, zvuk se proti předešlé kapele o něco zlepšil, ale ideální nebyl, jako kdyby zbytečně moc řezal, ale v případě pražské divoké party to až tak nevadilo. Všichni čtyři protagonisté do toho dávali všechno a všichni čtyři předváděli parádní muzikantské výkony – těžko někoho vypíchnout, bylo to vyrovnané, ale kdybych musel jednoho jmenovat, byl by to bubeník, přesně takhle se to musí řezat. Hlasitá kapela to vzala za správný konec, i co se délky vystoupení týká, to trvalo cca půl hodiny, což bylo na punk/HC/noise kravál tak akorát, aby to diváky bavilo. (Johan)
HEXENBRETT jsou samé tajemství, obecně se neví, jestli jsou z Německa, nebo z Rakouska, jména hlavních protagonistů taky nejsou veřejná a pod všemi skladbami je podepsané duo Josto Feratu (hudba) & Scarlettina Bolétt (texty). Po zhlédnutí koncertu bych si tipnul, že za nickem Josto se schovává kytarista, Scarlettina by mohl(a) (úsměv) být bubeník, ale to jsou jenom spekulace… Každopádně kapela se na pódiu při zvukovce objevila v civilu, což znamenalo dva metalisté (kytarista a bicmen) a dva „nevímcoisté“ (basák připomínal hipstera, klávesák, jak zmiňoval Žakyn, nebo Žrout, nebo někdo jiný; už nevím... Štěpána Kozuba, který si odskočil z církevní kapely – úsměv), takže před začátkem koncertu lidem vrtalo v hlavě, co se bude dít – převládaly názory, že to buď bude úplná kravina (což podporovaly rekvizity v čele s ženskou figurínou pocákanou „krví“, květiny, lahve a stolek s telefonem), nebo naopak něco echtovního. Já jsem věřil v druhou možnost, už jen kvůli tomu, že z nahrávek upnutých na Bandcampu zněli HEXENBRETT zajímavě. A když se rozezvučelo intro, atmosféra očekávání by se dala krájet, a když na pódium za jeho zvuků nastoupili zamaskovaní muzikanti, bylo zřejmé, že na tenhle koncert se nezapomene. A odpověď na „buď, anebo“ se dostavila záhy, jen co začala první skladba „Sadist“ – od toho okamžiku bylo jasné, že HEXENBRETT je výborná kapela a že její muzika je parádní a zábavná. Okultno a mystično se střídalo s psychedeličnem, k tomu se přidávaly blackové eskapády a do pestré a atmosférické muziky skvěle štěkal a řval bubeník, kterému mikrofon, kromě kratinkých vstupů basáka a klávesáka, patřil celý večer. K tomu stíhal hrát pestře a ostře, ostatní muzikanti taky dokazovali své instrumentální schopnosti, a zvuk – jedním slovem parádní. Tudíž platilo okřídlené „když se to umí na pódiu, zní to dobře i pod ním“. Během setu třikrát „zazvonil“ telefon, ale následující hovor jsem nechápal, zřejmě šlo o nějaké povídání z filmů; tři intermezza ale spád koncertu nijak nenarušila, ten měl trvale grády a držel si úroveň, ať se hrálo z jakékoliv ze tří vydaných desek. (Johan)
Poslední HEXENBRETT z Německa (?) byli velkou neznámou na úrovni tajemného hradu v Karpatech. Přípravy aparátu připomínaly akci kulový blesk, největší ořech spočíval v tom, kam postavit klávesy, a to hned dvoje. Konvenční vzezření dvou aktérů bylo možné přirovnat např. ke sdružení východoněmeckých dobrovolných hasičů a nenaznačovalo, že by se měly dít prapodivné věci. Po předlouhém ladění se kapela odebrala do zákulisí a po chvilce se vrátila k nepoznání. Již fetišistické dekorace a lahve skotské whisky J&B nabízely neotřelý pohled na věc. K tomu všemu latexové masky, balaklava s kloboukem i bez klobouku. Konec konců obal jejich prozatím jediného LP „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu toten“ (ze které zazněly songy „Spalovač mrtvol„, „Le requiem des Vampires“ a „Blutige Seide“) s obrázkem rozbité nahé panenky nenápadně napovídá jakousi úchylku. S první skladbou jsem si uvědomil, že soudit dle vzhledu je kravina na entou. Blackmetalová šablona s vlivy heavy metalu povyšují HEXENBRETT na zábavu. Pociťuju fúzi KING DIAMOND, MACABRE a norských SARKE se vstupy vyzvánění analogového telefonu se šepotem masturbujícího devianta. Zdánlivě úchylný, nesmírně slibný, ale zároveň odlehčený, a mě, tuze fajnový gig. (Jindra)
Jsem rád, že jsem na akci vyrazil, vidět VOLE se vždy vyplatí a premiérové setkání s HEXENBRETT dopadlo nad očekávání skvěle. Zamrzela jen slabá účast, oficiálně 33 platících, což je prostě bída, ale na druhou stranu to bylo týden po vyčerpávající dvoudenní přehlídce Thrash Nightmare, která z lidí vysála nejen energii, ale asi i peníze. A na HEXENBRETT a spol. bylo vstupné poměrně vysoké, 350 Kč, což prý někteří jedinci podle následného postu pořadatelů na FB považovali za moc. Mně to taky přišlo poměrně hodně, ve Volyni na tři kapely dejme tomu podobné úrovně bylo o stovku méně, ale chápu, že HEXENBRETT jeli na akci extra čert ví odkud, zatímco SEAR BLISS jeli turné. V každém případě je nutné brát v potaz, že tahle muzika je okrajová a že ti, kteří ji mají rádi, si ji musí zaplatit, nebo příště neuvidí nic… I tak skončil koncert prodělkem, k „nule“ chybělo asi 15 lidí. (Johan)
Fotky: Jindra
