Johan:
Koncertní zápřah pokračoval po písecké „Thrashové noční můře“ ve Volyni. Čtvrtek se nejevil jako problém, line-up rozumně čítal jen tři kapely a začátek byl plánovaný v optimálních 19 hodin.
Když jsme pár minut před 19. hodinou dorazili, překvapilo nás, že se akce koná na velkém sále kulturáku Na Nové. A taky poměrně hubená návštěva čítající snad dvacet lidí… „No nazdar“, říkal jsem si, „to bude průšvih“. Naštěstí se z ničeho nic začali do sálu valit ne jedinci, ale početné skupinky, kterým vévodila cca dvacetihlavá parta teenagerů. Ve finále byl můj tip na padesátku fanoušků nejdál, mnohem lepší odhad měli Rámus s Radkem, kteří odhadovali 66, resp. 82 hlav, skutečnost asi byla někde mezi, na všední den paráda, která navázala na předchozí zastávky turné SEAR BLISS & BOHEMYST, pondělní Mnichov (150) a středeční Plzeň (65). I další štace v Německu a Nizozemsku dopadly dobře, 2x plný klub, jen jednou návštěva slabší.
Před půl osmou se na velkém pódiu seřadili DESIRE FOR SORROW, které sleduju od začátků jejich existence a jejichž progres se mi v poslední době jeví jako znatelný. Ono už to trvá nějaký ten pátek, nejspíš od personálních výměn a návratu basáka Infernitse, kdy kapela zpřehlednila svou tvorbu. Od té doby to kvartetu hraje, v ranku melodického black metalu u nás určitě patří k nejlepším a volyňský koncert lze jednoznačně označit jako velmi podařený. Kapele šel na ruku výborný zvuk, díky kterému bylo vše parádně slyšet, včetně ze záznamu pouštěných syntetických zvuků. Místy mi některé melodie a sóla přišly až heavymetalové, vokály ale zůstávají extrémní, ať jde o Zikyho skřehot, nebo hluboký řev druhého kytaristy Horviho. DFS nepodceňují ani vizáž (vlastní i pódia) a i díky tomu jejich koncerty i „nějak“ (dobře) vypadají.
BOHEMYST letos konečně dotáhli do finále debutové album „Čerň a Smrt“, z něhož servírovali jeden silný štych za druhým. Z debutu zazněla většina skladeb (nevím úplně přesně, jestli náhodu nezazněly všechny…) a těžko z nich vybrat ty silnější a slabší, všechny mě bavily a všechny disponují nějakými chytlavými nebo jinak zajímavými momenty, a samozřejmě nechybí ani extrémní nářezy, v nichž bicí masakrují. V paměti určitě zanechala výrazný otisk „Nekromantika“, ve které Radek exceloval nejen hrubým, ale i čistým hlasem, podobně silně působí titulní song alba nebo „Na umrlčích prknech“, kde rozehrávají nápaditou hru kytary – ale to platí obecně. Na desce jsou ke slyšení i orchestrace nebo klasické nástroje, ale ani o ty nebyli fanoušci ochuzeni, vše jelo z počítače a hlavně znělo příkladně – palec nahoru za další výborný zvuk patří Mázovi. A zatímco v Plzni litovali, že neslyšeli „Kosti“, ve Volyni si mládežníci, kteří vytvořili kapele parádní atmosféru (vydrželi pařit celý set), vykřičeli přídavek, kterým byly právě hymnické „Kosti“. Skvělý závěr parádního koncertu, po kterém se skandovalo „BOHEMYST, BOHEMYST...“, až tomu viditelně překvapená a potěšená kapela asi nemohla uvěřit…
SEAR BLISS jsem poprvé viděl v roce 2005 a v následujících létech ještě několikrát, někdy se mi do vkusu trefili méně (vzpomínám ba Blacklights fest, https://www.fobiazine.net/article/3493/blacklights-festival-2009-divisov-patek-10-7-2009-den-prvni kde měli problémy se zvukem), někdy více (hlavně set na ETEFU 2020 se mi hodně líbili https://www.fobiazine.net/article/12030/enter-the-eternal-fire-fest-2020-den-prvni-patek), letos slaví čtvrtstoletí od vydání debutu „Phantoms“, což je příležitost k oslavě a výše zmíněnému tour. Nejsem znalý repertoáru a nepoznám, z kterého alba se hrálo, ale předpokládám, že hlavně z první desky, když už byla důvodem výletu do Německa, Česka a Nizozemska, a pokud tomu tak bylo, tak se dá konstatovat, že písně nezestárly a mají potenciál zaujmout, a to nejen díky zapojení pozounu. V některých skladbách ho bylo více, v některých méně, ale pozounista se z pódia nevytrácel, naopak pařil s ostatními a set si vyloženě užíval. Skladby plné klenutých melodií i blackových nářezů nenudily ani chvilku, opět jim pomohl skvělý zvuk a opět se v provozní teplotě držela mládež, která i v případě Maďarů křičela po konci regulérního setu „one more song“. Na ten ve finále došlo a po všech směrech povedená akce skončila za spokojenosti všech účastníků někdy před 23. hodinou.
Jindra:
Čtvrteční zastávka mini turné stájových kolegů holandského labelu Hammerheart Records BOHEMYST (poslední album vyšlo u Petrichor, což je dcerka Hammerheart) a maďarských SEAR BLISS, čítající po dvou štacích v Německu, Česku a Holandsku, byla více než příjemným zpestřením jinak celkem fádního pracovního týdne, to zná naprostá většina populace. Jelikož pro nás Strakoňáky představuje štreka do Volyně výjezd na dostřel komína s brzkým návratem, byl jsem posledním pátým členem, který usedl do Johanovo překvapivě prostorné káry. Po příjezdu pár minut před sedmou jsme mile překvapeni, že se akce koná ve velkém sále (v úvahu ještě připadá malá scéna a podzemní katakomby „Peklo“) volyňského, řekněme komplexu Na Nové. Před vystoupením prvních účinkujících DESIRE FOR SORROW vedeme moudré řeči standardního hospodského charakteru. Mj. padlo to, že 10. 12. by měli srovnat se zemí jihočeskou Zliv němečtí veteráni DESTRUCTION. I když v dnešní době plánovat na dva měsíce dopředu je čirá naivita hraničící s troufalostí. Ale to už nás přehlušili DFS…
Tak, jako den předtím v plzeňském Parlamentu doplnili BOHEMYST a SEAR BLISS domácí MALLEPHYR, ve Volyni to byli jihočeští DESIRE FOR SORROW. Fundament kapely, která doznala v roce 2017 po odchodu třech členů původní lajny radikální změnu, tvoří zpěvák Jirka „Ziky“ Zíka a kytarista Marek Horváth doplněni bubeníkem Liborem Všetečkou a basákem z nedávno zaniklých AVENGER a nově vzniklých BOHEMYST Frantou Vávrou. Stravitelný pompézní symfonický metal s chytlavými melodiemi vznášející se na vlnách epických syntezátorů přiměl většinu návštěvníků zvednout se z ještě nezahřátých židlí a zaujmout pozici ideálního poslechu. Atmosférická krajina se skřehotavým zpěvem, tak by se dala charakterizovat navštívenka z dílny DSF. Přiznávám, že to není úplně můj „cup of tea“, ale díky krystalickému zvuku (zvučil Máza) a bohatým aranžím vyznělo vystoupení DFS vskutku precizně.
BOHEMYST mají venku dlouho očekávanou desku „Čerň a Smrt“ u výše uvedeného renomovaného labelu, a tak o playlistu nebylo pochyb. Černota a smrt na dalších 40 minut ovládla volyňský sál. BOHEMYST coby následovníci AVENGER se chca nechca mohou považovat za veterány české potemnělé scény, což jim jde k duhu. V metalové encyklopedii zaujali neotřesitelnou pozici technicky zdatných muzikantů. Žádné propriety k přesvědčení publika o tom, co jsou zač a kam patří, pouze plachta za Honzovo sestavou bicích. BOHEMYST si celkově nepotrpí na laciný tyjátr; soustředěnost na precizní výkon, nic víc. Pokud na DFS nevstali úplně všichni, v případě BOHEMYST to už neplatilo. Nutno dodat, že BOHEMYST jsou ve Volyni prakticky domácím ansámblem a všichni přítomní dobře věděli, s kým mají tu čest. Na konec vystoupení musím zmínit velice pozitivní záležitost, což byla skupina čítající cca 20 metalových skautů a skautek, tipnul bych si z místního intru stavební průmky, kteří zařídili „ještě jednu“. BOHEMYST jim a všem přítomným za odměnu zpřelámali „Kosti“ a bylo vymalováno. Stoprocentní výkon se vším všudy, nikdo také nic jiného neočekával.
Kápnu božskou, přestože Maďaři SEAR BLISS fungují téměř třicet let, dosud jsem o ně nikde nezavadil. Jako přípravu jsem naposlouchal jejich poslední album „Letters from the Edge“. To kolega Johan mrknul do mobilu a suše dodal, že na SB byl v roce 2005, nevím už kde. To můj případ není. Ale Johan ze svými znalostmi o hudebním universu je úplně někde jinde.
Přítomnost jakéhokoli neortodoxního nástroje v metalovém prostředí vzbuzuje naději na neotřelost projektu a dává teoretickou šanci zapůsobit originálně. Vzpomínám na Schirenzův projekt HOLLENTHON. K orchestraci v SB poslouží pozoun, pro někoho trombon, se kterým se zachází s nadhledem a citem pro rovnováhu, na hony vzdáleně jazzovým ambicím. V momentě, kdy na něj došlo, vystoupil Zoltán Pál ze zadní řady a s lehkostí zámeckého trubače vytroubil táhlý part a znovu zacouval zpět. Základem je atmosférický metal s příjemným blackmetalovým growlem Andráse Nagyho. V některých pomalejších pasážích zabrousí SB do postmetalových vod. Sestava vyzařovala sympatické emoce, nenásilný muzikantský projev značil naprostou profesionalitu. Závěrem místní teens prokázali, že už hlášku „one more song“ někde slyšeli a SB dali možnost pozdravit cca 70 návštěvníků jednou skladbou nad plán.
Fotky: Jindra
