21. 3. 1998. Datum prvního ročníku festivalu Žižkův vraždící palcát vypadá jako údaj z dějepisu. Na letošním jubilejním 50. pokračování se asi mezi návštěvníky našlo několik jedinců, kteří v roce 1998 nebyli na světě, ale určitě se našla celá řada těch, kteří byli u prvního ročníku, jenž se uskutečnil v Čekanicích v restauraci Na Vyhlídce. Časem se akce různě stěhovala, několikrát proběhla v Housově mlýně, kde jsem se roce 2007 poprvé na Žižkovi objevil, pak se hrálo v Mileniu, což byl pro metalové akce velkorysý prostor a jezdíval jsem pravidelně. Po přestěhování zpět na „Housák“ jsem v roce 2019 chyběl, loni ani nevím, jestli akce nakonec s ohledem na covid-19 proběhla, ale line up mi nepřišel tak silný, letos ale bylo všechno jinak, cílil jsem hlavně na BLOODY OBSESSION, PANYCHIDU a HYPNOS, a když se přidal věrný souputník David, bylo o sobotní náplni jasno.
Vzhledem k počtu devíti kapel jsme usoudili, že první KATARA by to mohla odehrát bez nás, den bude dlouhý a je třeba šetřit silami. Nicméně i tak jsme stihli čtyři skladby rumunské skupiny, která hrála neotřelý melodický death metal. Neotřelý v tom smyslu, že do běžného melodického death metalu implantovala housle. Na ty hrál zpěvák v době, kdy neřval, a vyluzoval na ně silné melodie, které plnily roli sól, i když i na ta kytarová došlo. Ony houslové party lehounce připomínaly lidovou hudbu, určitý folkový nádech jakoby skrytý pod táhlými tóny, které jsou pro housle typické. Zhruba dvacet minut ve společnosti KATARY nepovažuji za ztracený čas, těžko říci, jestli se ještě někdy tak blízko mého domova objeví, takže díky pořadatelům za rozšíření obzorů.
Příjezd jsme primárně plánovali na BLOODY OBSESSION, kteří mi z loňského alba „Inevitable Death“ vydaného pod Pařátem sedli. Severomoravští sekerníci nedělají revoluci, ale své řemeslo, vycházející ze staré školy žánru (občasné tupa tupa úseky), produkují kvalitně a přitažlivě. Optimálně dlouhý koncert měl spád, nářeznické pasáže se střídaly s kytarovými výjezdy a vůbec nebylo znát, že v kapele odehrál nový kytarista Mikro teprve čtvrtý koncert. BLOODY OBSESSION mi dosud přišli jako nepříliš viditelná kapela, možná se to ale začíná měnit k lepšímu, soudě dle koncertů odehraných v poslední době daleko od domoviny – pořadatelé kapelu zvou a já se jim nedivím, v současné době jedna z nejlepších tuzemských deathmetalových part potvrdila v Táboře výbornou formu. A potěšilo i sympatické a civilní vystupování zpěváka.
MORS SILENS dorazili z Maďarska s modernější verzí death metalu, která je mi vzdálenější než forma žánru v podání předchozí kapely. I přesto ale musím kapele vyseknout poklonu, protože odehrála nadupaný set podpořený výborným zvukem. I když co je výborný zvuk? Během festivalu jsme s kamarády nenacházeli shodu, někomu seděl zvuk jedné kapely, dalšímu jiné, takže ryze subjektivně… A MORS SILENS, stejně jako předchozí kapely, působili nadšeným dojmem, setík si hezky užívali a podpora fanoušků byla na neznámou kapelu víc než slušná.
Ale s podporou domácích es F.O.B. se samozřejmě nedala podpora Maďarů srovnat. F.O.B. to jednoduše rozsekali na padrť, a bylo jedno, jestli se hrálo ze starší tvorby, nebo zazněly nové věci – ty mi přišly ještě divější než dříve, i když pořád v rozmezí death metal – metalcore. Jsem zvědavý, jak budou znít z chystané desky.
PANYCHIDA momentálně zažívá asi nejlepší období existence, ohlasy na parádní album „Gabreta Aeterna“ jsou skvělé, podle mě právem, stejně tak právem dostala deska cenu Břitva za rok 2020. Na koncertu z ní myslím, pro mě překvapivě, zazněly jen dvě skladby + úryvky z působivých „Bludných ohňů na stráních Hirschensteinských“ v intru. I tak ale PANYCHIDA vládla, ony i starší skladby jsou silné a zároveň chytlavé, což dokládala epika na závěr: „Ryhope“ a „Minnestund“. Skvěle se uvedl i nový bicmen Jakub Bayer, který (podobně jako kytarák BLOODY OBSESSION) odehrál s kapelou asi čtvrtý koncert – ale vypadalo to, že je v sestavě odnepaměti.
Následující dvě kapely jsem očekával s obavami a s tím, že bude prostor na jiné než hudební vyžití – kecání se známými, zevlování a tak. Leč venku se dost ochladilo, tak jsem zhlédl skoro celé sety obou kapel. A jednoznačným vítězem souboje z ranku „není to můj šálek kávy“ se stali MADE BY ZERO. Kapelu jsem asi ještě živě neviděl, napoprvé na mě ale udělala dobrý dojem – její produkce mi přišla na podobném levelu jako F.O.B., jak hudebně (metalcore), tak kvalitní instrumentací i vokálem. Doma bych si MADE BY ZERO asi neužil, na koncertu no problem…
V setu DOOMAS jsem za cca 40 minut dokázal ocenit dvě věci – pasáž ve třetí skladbě (její název si nepamatuju) a poslední song (ani tady název neutkvěl…), což byly věci, v nichž se daly zachytit nějaké melodie a chytlavé motivy. Jinak na mě DOOMAS působili jako stroj na nezajímavé dokola omílané riffy, ani doom, ani death, kde nic, tu nic, k tomu průměrný growl.
HYPNOS nám v červenci v Praze do uší nelezli, ale v Táboře to byla úplně jiná záležitost. Nevím, jestli to na Obscure Mosh bylo tím, že kapela hrála po dlouhé pauze, nebo tím, že v klubu je to vždy takové osobnější, intenzivnější, každopádně táborský set neměl slabšího místa. O tom, že na pódiu kapela vypadá a vystupuje jako skvěle seštelovaný profi ansámbl, už byla řeč mnohokrát, stejně tak o výzdobě a efektech, které nemusí každého nadchnout. Mně by absence větráků a efektů nevadila, ale HYPNOS to takhle dělají roky a nutno uznat, že „to“ nějak vypadá. Pro mě je důležitější komplexní dojem a ten tentokrát Bruno a spol. zanechali skvělý, s velkým S. Nápomocen jim byl zvuk, který byl nejlepší za celý festival, ale hlavně pestrost materiálu, kterou jsem docenil nejen ve srovnání s předchozí mátožností. Ve skladbách HYPNOS se pořád něco děje, nápad střídá nápad, nechybí sóla ani rabijácké pasáže, nechybí ani melodie. Kapela kromě novějších písní nezapomněla ani na pamětníky („In Blood We Trust“ pořád disponuje velkou silou) a vyslyšela i volání jednoho z fanoušků po „Lovesongu“, kterým, coby přídavkem, vystoupení ukončila.
Poslední INNERSPHERE prominou, ale od půlnoci uteklo třicet minut a před námi byla ještě hodina v autě, tak jsme vyrazili k domovům.
Padesátý (!) Žižkův vraždící palcát se povedl. Žádný husita sice nedorazil, ale palcátem se i tak mávalo, protože jej kdesi v zákulisí objevil Mára z pořadatelského týmu, půjčoval muzikantům nebo fanouškům a ti se mohli radostí upalcátovat. (úsměv) Od mé předchozí návštěvy Housova mlýna se hodně věcí změnilo, hlavně se hrálo v jiném prostoru, který má své kouzlo dané neotřelou výzdobou čerpající z historie (spousta bitevních štítů na zdích a další artefakty) a který je pro akci tohoto formátu, dejme tomu do 200 návštěvníků, ideálně velký. Do dvou stovek platících sice čtyři desítky chyběly, ale i tak velmi dobrá návštěva, všechny kapely hrály pro lidi, nikoliv do prázdna. A že jde udělat jednoduché, ale funkční občerstvení, prokázal kuchař, který se staral jen o gril (maso, klobásy), každému rychle připravil, co žádal, a zbytek (hořčice, křen, okurky, chleba) si mohli hladovci nakombinovat sami podle svého a v jakémkoliv množství – výborný nápad, který šetřil čas. Že by inspirace pro Modrou Vopici?
Fotky: Katka Vestfálová
