Jen málo z našich kapel, z kovem zrezivělých vod, se dostalo do světového povědomí a dosáhlo mezinárodně uznávaného kvalitativního vrcholu. Patří k nim určitě česká legenda INFERNO, které budou věnovány následující řádky. Kapela letos slaví dvacet pět let své existence a před pár dny vydala novou fošnu.
Z původní sestavy zůstal v kapele jen Adramelech, který se stará o vokální stránku a lyriku. Od roku 2008 do projektu přiklusal Ska-Gul a později se objevily další nové tváře - v roce 2012 Morion, a jeho nástup je na tvorbě hrozně moc znát. Poslední změnou, která se na novodobém zvuku kapely moc neprojevila, ale zmíním ji, byla změna bubeníka. Ondru, který se své role za artilérií hostil královsky, nahradil loni Sheafraidh (1000 BOMBS, PANIYCHIDA, TROLLECH, STÍNY PLAMENŮ atd.).
Ačkoliv se některé kapely stále drží svého kopyta i po desetiletích, INFERNO zraje jako víno a transformuje se. Nejdůležitější změnou a pro mne nejvýznamnější deskou kapely je určitě opus magnum „Gnosis Kardias“ z roku 2017, při kterém kapela dosáhla té nejvyšší úrovně, o které už nemohl pochybovat snad nikdo s mozkem nebo hudebním cítěním. Pozvolnou změnu zvuku můžeme samozřejmě vnímat i na dřívějších albech, která měla vždy vysokou kvalitu. Po čtyřech letech vychází konečně další deska s krkolomným názvem, pokud si chcete zapamatovat i podtitul: „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“. Trumfne pro mne předchozí titul? Na odpověď si chvilku počkáme.
„Paradeigma“ začíná odlišněji a pomaleji než předchozí deska a poodhalí rozdíl mezi těmito dvěma velmi podobnými alby brzy, přestože rukopis je v podstatě stejný. Novinku bych označil jako umírněnější a kultivovanější. To ale v žádném případě neznamená nudnou (snad mi to i více vyhovuje). Zvukově mi přijde jakoby uzavřenější a mysterióznější, ale také o mnoho hutnější. Díky jejímu zvuku se tu nesetkáme s takovými (pro uši) kontrasty mezi hypnotickými, pomalými pasážemi a naopak rychlými sypačkami, i když obojího si užijeme dost. Album vás pošle na excelentní plouživou cestu, která vás pohltí, pokud se vám z nějakého důvodu tahle větev black metalu nehnusí. Atmosféra je všudy prosakující a deska vás, i přes její rychlejší části, umí dohnat do klidného tranzu a vnitřní prázdnoty. Samozřejmě, pokud jí to dovolíte.
Hlubokým zkoumáním textů a jejich mínění jsem dny netrávil, buďte si ale jisti, že to není jednoduché přímočaré čtení. Naopak, k pochopení hlavních myšlenek to bude chtít mnoho hodin studia konkrétních autorů filosofie a kosmologie, od kterých Adramelech čerpal. Lyrická část je tedy další kapitolou samou o sobě a v tomto albu navazuje na předchozí desku. Pozor na okovy neexistující hmotné reality, pravdivější je snad hledat obrazy v temnotě. Obtížně srozumitelné vokály Adramelecha (stojí i za textovou stránkou) zaujímají polohy spíše mnohých tajemných motlideb či výkřiků, většinou pečlivě skrytých za masivním reverbem. Setkáme se i s nějakým tím chorálem a snad i ženským hlasem. U kytar tu pochválím jejich umné vrstvení, zastřenost a zálibu kluků v různých efektech. Je také znát, že kromě metalu se v tvorbě projektuje i mnoho jiných žánrů, které ji inspirují. Důležitým nástrojem jsou tu samozřejmě i klávesy a všemožné samply. Celkově vše působí jako masivní celek pěkně slitý k sobě a vzájemně se prolínající.
Překvapila mne stopáž. Ta je nějakých třicet pět minut. „Gnosis Kardias“ byla o deset minut delší při zachování stejného počtu šesti skladeb. Na atmoblack docela málo, ale lepší než nastavovaní kaše. Celek působí velmi homogenně a to je u takové desky plus. Není žádný problém si ji pouštět i několikrát za sebou. Konkrétní top skladby nemám, album vítám a poslouchám právě jako komplet.
„Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ vyšlo na CD a gramodesce, přičemž kromě standardních edicí je k dispozici i krásná vinylová limitka, která obsahuje barevnou desku (transparentní karmínová s černými a dalšími různě barevnými cákanci), dvanáctistránkový booklet s parádními obrázky, jež by samy o sobě obstály jako titulní, gatefold obal, na kterém po rozložení dostává titulní kresba další rozměr. V bookletu samozřejmě nechybí texty a informace týkající se nahrávky, celá tahle krása je navíc vložena do dalšího přebalu, takže hřbet kompletu je silný jako dvě tři běžné desky. Parádní pastva pro oči.
„Gnosis Kardias“ mám u sebe označen jako top žánru. Asi více kvůli tomu, že to byla první deska kapely kompletně usazená v tomto stylu, byť předchozí alba „Black Devotion“ a „Omniabsence FIlled by His Greatness“ se také vymykala typickému black metalu a začala přidávat onu novou avandgardní složku a snad se stávala mnohem filosofičtější. Nicméně, ani bych neřekl, že by měl být nový počin jakkoliv horší než předchůdce. Je logickým pokračovatelem, který je klidnější, ale bohatství nabízí stejné. Velmi vítám jeho celistvost. Opět se jedná o něco výjimečného, co by si neměl nechat ujít žádný posluchač extrémní scény, pokud ho pomalejší počiny nenudí. Bod v hodnocení si nechám pro sebe, co kdyby se náhodou příště objevilo něco ještě lepšího…
Seznam Skladeb:
- Decaying Virtualities Yearn for Asymptopia
- The Wailing Horizon
- Descent into Hell of the Future
- Phosphenes
- Ekstasis of the Continuum
- Stars Within and Stars Without Projected into the Matrix of Time
Čas: 35:48
Sestava:
- Adramelech - vokály, texty
- Ska-Gul - kytary
- Morion - kytary
- Sheafraidh - bicí
