POPPY SEED GRINDER - křest

Rozhovor o „Bipolárním“ albu, autobiografické knize i hudbě k seriálu o Janu Žižkovi.

Čau Tome. Máš venku nové album, v podstatě první nekoncepční pod hlavičkou NECROCOCK. Jde o soubor skladeb, které jsi měl složené dříve a nevešly se na předchozí počiny, např. na „Hotel Inkontinental“ nebo na „Hudbu z psychiatrických pavilonů“ (kam by některé, možná v jiných – ostřejších – aranžích, celkem zapadly), plus písní nových, tudíž ona nekoncepčnost je dána těmito atributy?

Čau. Možná trochu jo. Ty starší skladby jsou tak dvě, tři, ale měl jsem je v compu teprve ve fázi nápadů, s tím, že je někdy dodělám. Né že bych vzal věci, které měly být na jiných albech, to rozhodně ne. Dlouho jsem přemýšlel o nějakém novém koncepčním příběhu a nic mě nenapadlo a najednou do toho přišel „Hulman“ a před tím zas „Za starou saunou“, naprosto rozdílná témata z jiných lokací a světů, tak jsem se rozhodl pro nekoncepční album. Bylo to bezvadný a osvobozující.

„Bipolární noci“ jsou postavené hlavně na syntetických zvucích, jejich škála je ale hodně bohatá. Skládáš intuitivně – máš poměrně rychle jasno, jak má která skladba (pasáž) znít, nebo různě zkoušíš, co by se kam hodilo?

Skládám intuitivně a většinou to vychází. Moc dlouho se zvuky nelaboruju. Většinou funguje hned ten první, co mě napadne, k tomu pak už snadno nacházím další zvuky, dle momentální nálady. 

Kytary jsou tentokrát v defenzivě. Měl jsi nekytarové období a chtěl udělat jemnější a zvukově uhlazenější album? Podobná otázka k bicím – živě zahrané se ti (s jedinou výjimkou) nehodily do konceptu?

Nehodily. Honzu využívám většinou do našláplejch KAVIÁROVEK. Tohle album chtělo citlivější rytmiku a on by mi to celý svýma přechodama a kopákama rozboural. Jinak tohle vůbec není nekytarový album, to je nějaké nedorozumění. Ve většině skladeb hrají kytary prim. Nechtěl jsem programově vytvořit jemný album, nevěděl jsem, jaký to album bude. Skládal a nahrával jsem, co mě zrovna napadlo.

Tvé texty jsou bizár a pro většinu lidí asi neakceptovatelné. Předpokládám, že tě baví provokovat, ale když se nad tím zamyslím, tak koho vlastně? Tví fanoušci s různými výstřednostmi počítají a asi už je nepobouří ani obcování s opicí, věci neznalí se k tvé hudbě dostanou sporadicky a jen nevěřícně zakroutí hlavou a pomyslí si cosi o bláznovi (možná i něco horšího)… (úsměv)

Jo, protože jsou zvyklí na nudný, hodný texty niemandskejch, přizdisráčskejch kapel bez talentu, co nejsou schopný vymyslet nic rafinovanýho a vtipnýho. Všude zní jenom hloupý a sterilní sračky. Já nejsem schopný poslouchat texty žádný současný český kapely, teda kromě projektů dvou až tří mých přátel. Já to vůbec nemám o provokaci, to nemám zapotřebí. Píšu, co mě náladově k hudbě napadá. Často mě napadnou zvukomalebná slova, co sedí skvěle do hudby, tak na tom postavím celý text. Snažím se texty dotvářet náladu hudby a vtáhnout jimi posluchače do jiných světů. Většinou mají moje texty základ ve vlastních, osobních příbězích a prožitcích a nebylo tomu jinak ani v příběhu s opicí. Tak to bylo u mě vždycky.

Na albu jsou dvě „dětské“ písničky. Když jsme spolu dělali rozhovor po „Inkontinentalním“ albu, říkal jsi, že bys rád udělal celé album písniček pro děti. Nakonec jsi zařadil dvě „dětské“ věcičky na „Bipolární“ desku. Změna plánu, po dvou skladbách jsi usoudil, že si ti mrňousové víc nezaslouží?

Ono mě to zas tolik nebaví. Ty všelijaký jednoduchý dětský motivy jsou pořád na jedno brdo. Napadaj mě furt, ale myslím, že to může skládat kdekdo. Hudba pro princeznu K. ale hudebně až zas tak úplně dětská není. Je to regulérní barokní jídelní hudba, kterou teď zrovna doma vytvářím.

Karolínka v písni i něco žvatlá… Pouštěl jsi jí hotovou písničku? Jak se jí líbila? 

No jasně, je to její nejoblíbenější. Stačí si jen před ní zabroukat ten nakažlivej motiv a ona už volá ham ham, mňam mňam a dožaduje se jídla. Teprve s touto skladbou ji začalo jídlo opravdu bavit. Taky je to jediná věc, která ji dokáže zklidnit. Může sebevíc zlobit a být něčím rozptýlená, stačí tuhle skladbu pustit a ona strne jako při štronzu a celou ji soustředěně poslouchá a ani nedutá. 

V druhé „dětské“ skladbě rovněž vystupují děti – jak nahrávání jejich hlásků probíhalo? Jsou ony stesky na začátku autentické? A co říkali rodiče malých nezbedů na interpretovaný text? 

Všechno je až strašně autentické. Těch stesků a naříkání tam bylo tolik, že to vůbec nešlo poslouchat. Jsou to děti Dana Rodnýho, zakladatele VANESSY. Má jich pět a dával jim při natáčení strašnou sodu. Natáčel s nima po nocích, tahal je z postýlek a nutil je to zpívat stále znovu. Nešlo jim to, byly v nepohodě, bylo to falešný, ubrečený. Trestal je žízní, zavazoval jim oči, strkal do pusinek roubíky. Posílal mi každou noc nové nahrávky, asi týden, a bylo to čím dál horší. Občas jsme se spojovali přes videochat a nikdy před tím jsem neviděl pohromadě tolik dětského utrpení a slziček. Úplně se mi chce teď plakat. Řekl jsem mu po týdnu, že už je to dobrý a že se jim to povedlo. Bylo to strašný, sám jsem si to pak musel v programech upravit, aby to šlo použít. Nakonec je to teda dobrý, ale za jakou bolavou cenu. :-(

Grafiku na obal tentokrát nedělal Franta Štorm, ale Onehalph. Proč tahle změna a proč právě Onehalph?

Protože je skvělej. Franta byl v té době strašně zaneprázdněn ilustracemi ke knihám, tak jsem se musel poohlédnout jinde. Projížděl jsem si obaly všech možných grafiků, projížděl alba a nikde nenacházel žádnej šmrnc. Buď to byla stará oldschoolová písnička na stejnou notu, nebo taková ta originalita za každou cenu, bez nápadu a vtipu. Nic mě nebavilo. Jediný obal, který mě zaujal, byl „Kras“ od FORGOTTEN SILENCE, album. na které jsem také přispěl svýma chorálama a necroharmoniema. Nechal jsem se od kluků nakontaktovat na jejich grafika a všechno se rozjelo jako rychlovlak.

V bookletu je graf nálad, podle kterého se při poslechu alba normální člověk jakž takž udrží při smyslech, ale s lidmi postiženými nějakou poruchou nadělají „Bipolární noci“ pěkný cirkus, mood jim létá nahoru dolů mezi depresí a povznesenou náladou. Jak jsi k tomu grafu dospěl? Jde o ryzí fikci, teoretický předpoklad, nebo jsi na někom dělal pokusy? (úsměv)

Není to fikce. Je to běžný graf, který psychiatři používají. Nalezl jsem ho v nějaké psychiatrické učebnici, které tak trošku sbírám a mám jich celou jednu část knihovny, hned vedle učebnic urologických, gynekologických a obrázkových knih o soudní patologii. Vzpomněl jsem si na něj se zvědavostí, jak by asi vypadaly křivky nálad mezi hraničními amplitudami u bipolárních lidí při poslechu jednotlivých skladeb. Pár bipolárů ve svém okolí mám, tak jsem jim poskytl nahrávku a oni mi sami podle svých nálad tento graf vybudovali.

Fotky na obal opět pořídil Roman Dietrich (stejně jako na „Hotel...“). Tentokrát ale nejsou stylizované a kýčovitě barevné, ale potemnělé, navíc jakoby zachycovaly rozpolceného roztěkaného jedince, kterým zmítají všelijaké stavy. Jako dlouho jste to fotili, kolikrát zhruba cvakla spoušť (= z kolika snímků grafik vybíral)?

Cvakla mockrát.. Šlo o to, že mě Roman v první fázi vyfotil v různých pozicích, většinou v pohybu, dělajícího všelijaké grimasy a v druhý fázi ty fotky na mě projektorem promítal a fotil to. Tenhle nápad vymyslel on coby svoje pojetí bipolarity. Vznikly stovky úchvatných fotek, z nichž jsem vyselektoval nějakých 10-20 nejbipolárnějších.

*****

Loni vyšla kniha mapující tvůj hudební a částečně i soukromý život. S odstupem – jak jsi s výslednou podobou knihy spokojený? A jak nahlížíš na recenze, které o knize vyšly? Zaregistroval jsem jich řadu a málokdy bývá rozdíl v hodnocení tak výrazný jako v tomto případě… od nadšení po zatracení.

Já spokojený jsem. A i když už někdo knihu v recenzi zkritizuje, já z toho vždycky vycházím dobře. Nadává se tam pouze autorovi, který prý nepatřičně zacházel s národním drahokamem, nenechal ho víc mluvit, měl jít hlouběji do jeho soukromí (úsměv), nebo spílají vydavateli, že bych si zasloužil honosnější formát, vázanou vazbu, koženou obálku, bla bla bla. To je všechno možná pravda, ale já jsem rád, že konečně někoho napadlo o mě knihu napsat a dát mi tím možnost zavzpomínat na různá alotria, která by se jinak vykouřila z mé chátrající paměti. Ty nejlepší kousky stejně upadnou v zapomnění, protože jsme je nezveřejnili. Jsou nepublikovatelné a pro dnešní generaci neuvěřitelné a nepochopitelné. Spoustu let jsem čekal, kdo se ozve s nabídkou napsat o mně knihu, až se ozval Václav, kterému za to vřele děkuji.

S knihami o hudebnících je obecně potíž týkající se načasování. Kdy je ten správný okamžik pro realizaci takové knížky? V době, kdy je muzikant na vrcholu tvůrčích sil, nebo když nastane nějaké výročí, nebo když se chystá pověsit hudební řemeslo na hřebík? Ty jsi ještě určitě neřekl všechno – nemrzí tě, že v knize není aktuální album, případně alba, která ještě vydáš? Nebo počítáš s tím, že za nějaký čas vyjde rozšířené vydání?

Ta kniha vyšla akorát. Nevstoupil jsem ještě do padesáté dekády a něco si ještě pamatuju. Za pár let bude jistě nutné vydat rozšířené vydání. Alba budou přibývat a nějaké podivuhodné zážitky snad taky, ačkoliv asi už ne v takové četnosti a frekvenci. Doba jim moc nepřeje. :-(

V roce 2019 jsi napsal a asi i nahrál hudbu k seriálu Jan Žižka z Trocnova. Jak jsi se k takové práci dostal?  A jak jsi k psaní přistupoval – měl jsi nějaké pevné zadání, nebo volnou ruku? Když jsi hudbu psal, byl seriál natočený a měl jsi k dispozici obrázky, nebo jsi do toho šel naslepo?

Když jsem vydal „Křivoklátské martyrium“, poslal jsem cédéčko Otomarovi Dvořákovi, spisovateli, který mě během tvorby alba svými knihami o Křivoklátsku v mnohém inspiroval a obohatil. Byl mojí hudbou neskutečně nadšen a dojat a nabídl mi vytvořit hudbu k jeho nově vznikajícímu seriálu o Žižkovi. Měl zatím natočen jen první pilotní díl, který jsem zhlédl na nějaké jeho přednášce a promítání premiéry onoho dílu. Uvítal jsem to jako zajímavou zkušenost s prací a náladami na historickém seriálu.

Byla práce na hudbě k seriálu, byť dokumentárnímu, výrazně odlišná od skládání muziky na tvá sólová alba? V čem spočívala specifika takové práce?

Proces byl stejný, jen jsem používal jiné zvuky a nástroje. Starou hudbu dost poslouchám, takže jsem jim vyrobil kánony, pavany, marše a dodal jsem jim celou škálu nálad. Bitvy, hostiny, vesnický ryk, trh, loupežníci, smutek, zmar, znásilnění… Za okny Gummistudia poletoval sníh, já popíjel medovinu, pálil olibanum, svítil svíčkama a živě preludoval na flétny motivy z husitských dob. Rád na to vzpomínám.

Lákalo by tě něco podobného v budoucnu, dejme tomu hudba k filmu? Případně jaký žánr by to musel být, abys na případnou nabídku kývl? 

Rozhodně. Čekám na to celý život. Zvládnu všechny žánry, teda snad jen kromě kravin o teenagerech, nebo blbejch skejťácích a vyhulencích, kde by mělo hrát třeba reggae. Nejradši bych samozřejmě dělal něco temného a trýznivého, ale moc by mě bavil třeba i nějakej dobrodružnej seriál pro děti a mládež.

Doba je aktuálně blbá, spoustu věcí si člověk musí odpustit, ale na jiné je více času. Asi je jasné, že jsi musel omezit exotické cestovatelské choutky, ale zase máš více času na jiné kratochvíle, třeba skládání nových písní. Máš v hlavě, případně v počítači nějaký rozpracovaný materiál, nové téma, kterým se aktuálně bavíš/zabýváš? A co album coverů oblíbených skladeb z dětství – ještě o něm přemýšlíš?

Album coverů? To vůbec nevím, že bych někdy plánoval. Asi jsem to kdysi jen tak plácnul. Dělám teď něco mnohem úžasnějšího. Komponuju jídelní hudbu. Kromě toho, že sepisujeme s Houbovou Marií podivuhodnou kuchařku, receptůry jídel, které se vaří v Necrocockvile a příběhy k nim, skládám k tomu rovnou hudbu. Hudbu k poslechu při vaření, majestátní skladby k hostinám, trávení, možná i vylučování. Je to možná to nejspanilejší a nejvelebnější, na čem jsem kdy pracoval.

RECENZE

www.necrocockworld.com
Facebook


Zveřejněno: 18. 04. 2021
Přečteno:
999 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář