TELEPATIE III - nové číslo hudebního magazínu z podsvětí

Stará Šumava je téma, „Gabreta Aeterna“ název nového alba PANYCHIDY. Vše kolem něj jsme probrali s Honzou Vaňkem, autorem libreta, obalu a spoluautorem muziky. 

Ahoj Honzo. Myslím, že k novému albu PANYCHIDY mohu gratulovat, podle mě se povedlo a registruju, že jej pozitivně hodnotí řada lidí. Jsi s dosavadními ohlasy a kritikami spokojený? Jsou pro tebe recenze nějakým způsobem přínosné, nebo je bereš jako potřebné promo v tom smyslu, že každá zmínka je dobrá?

Ahoj. Tak určitě je to pro nás nějaká zpětná vazba a jsme zvědavi, jak se komu naše práce bude zamlouvat. Od fanoušků je zejména teď při nemožnosti setkávání té zpětné vazby méně, takže tohle je určitý způsob jak se dozvědět, co si o desce lidé myslí. A skutečně mě těší, že se scházejí velmi pozitivní reakce z celého světa a to jsme teprve na začátku… Alespoň doufám. Každopádně to album má svým tématem zvýšenou hodnotu zejména pro českého fanouška a tam mě opravdu velmi těší, že lidé oceňují nejen hudbu, ale také texty a doprovodný materiál. A ano, je to i promo. Na placené reklamy moc rozpočtu nemáme, takže tohle je tak jediné, co nám zbývá. A je to pro začátek velmi pozitivní.

Od vydání předchozího alba uplynuly čtyři roky. Měli jste hned po vydání nahrávky „Haereticalia - The Night Battles“ jasno, že další počin bude jiný nejen po textové, ale i po hudební stránce? Že se na albu skoro obejdete bez orchestrací, folkových nástrojů, přikloníte více k heavy metalu a zapojíte i doom metal, což je žánr, který k „zemi zamyšlené“ taky pěkně pasuje?

V podstatě ano. Minulé album vzniklo tak trochu bokem právě proto, že se nám sešly skladby, které nám na současnou novinku nepasovaly. Už tehdy směřovalo vše k nyní vydávanému albu. Některé skladby na novince jsou dokonce starší než skladby na předchozím albu. Ta představa existovala už tehdy a postupně vše dostávalo tvar a rozměr.

Proč jste vlastně zvolili název „Gabreta Aeterna“? Asi můžeš vysvětlit význam oněch slov – i když si jej může každý dohledat, při dnešní lenosti lidí neuškodí, když to tady rovnou najdou… (úsměv)

Tak mohli jsme zvolit vyloženě česky znějící název, ale latina s odkazem na starý keltský výraz pro Šumavu plnila i tak trochu to mezinárodní vyznění. Proto jsme jej nakonec zvolili. Název lze přeložit jako Věčná Šumava a tak nějak všelijak podobně. (úsměv)

Jak dlouho trvalo skládání a aranžování skladeb? Skládáš spíše intuitivně, že song z tebe rychle vypadne, nebo se s tím zabýváš déle, vracíš se k rozpracované písni, předěláváš, ladíš? 

Jak jsem už říkal, některé skladby jsou i pět let staré. Čekaly na svůj okamžik. Ze mě to většinou vypadne na první dobrou, ale k songu se samozřejmě vracím a dolaďuji a vrstvím další vyhrávky, harmonie apod. Ale struktura se obvykle objeví hned na začátku a zůstává. Pro mě je nejhorší k tomu sednout a začít. A samozřejmě je nutné mít s čím začít, takže si některé riffy nahrávám a pak se k nim vracím a rozvíjím je v dané skladbě. 

Hlavní penzum kompoziční práce obstaráváš ty a Sinneral, ale co rytmická sekce? Některé vyhrávky baskytary jsou zajímavé, bicí taky nenudí – dostávají od vás kluci zadání, co mají hrát, nebo mají prostor pro vlastní nápady?

Mají svůj prostor, ale ne vždy ho využijí, takže basa je třeba na novém albu často složená mnou nebo Sinneralem, který je v tom ještě zručnější. Co se týká bicích, tak základní rytmy jsou většinou dané, předem naprogramované, ale rozvinout to do barevnosti je na bubeníkovi. Což samozřejmě neznamená, že se nic nemůže změnit. Záleží, na čem se shodneme a co danému místu vyhovuje.

Jak tě napadlo zapojit dětský pěvecký sbor ANDÍLCI? Jakým způsobem jste zpěv nahrávali – kolik bylo potřeba pokusů, než jste byli spokojeni? Musely děti předem nějaký čas zkoušet, než se přistoupilo k záznamu? A věděly děti, o čem zpívají, případně rodiče… a neměli s tím problém? 

Moje žena kdysi spolubývala s Kateřinou, která sbor vede. Takže takto jsme se spojili. Ke skladbě nás inspirovala taková horrorová písnička, kterou nám kdysi pouštěla kamarádka z Plzně v Parlamentu (klub v Plzni). Nějak se to začalo samo rýsovat. Já měl v záloze ten příběh, který jsem objevil v knize Karla Klostermanna – Kam spějí děti. Pak jsem na něj ještě někde narazil, takže možná má skutečně reálné základy. Popravdě si teď nejsem úplně jist. Ten plán se sborem existoval snad rok a půl. Měli jsme vše nahrát už před dlouhou dobou. Ve sboru ale nastaly nějaké problémy, rozdělil se na dvě části. Část rodičů skutečně měla s naší spoluprací problém. Naštěstí ta zdravá část sboru je stále funkční a s Kateřinou jsme přátelé. Covid a tak vše opět protáhly. Nakonec se vše dohrálo až letos v srpnu. Děti měly můj neumětelský přednes, který jsem doma nahrál a podle něj se naučily frázovat a chytit zamýšlenou melodii. Vše natrénovaly a pak jsme přijeli s nahrávacím zařízením a během odpoledne vše zaznamenali. Následně se Karel zabýval střihem a mixem.

Vokální stránka alba je vůbec pestrá, kromě Vlčákova řevu je často slyšet čistý zpěv, který jsi obstaral ty. Ono to není úplné novum, v minulosti už jsi civilním hlasem zpíval, ale tentokrát je to hojnější a takové symbolické, perfektně to dokresluje atmosféru písniček. Dal jsi si s vokály hodně práce, zkoušel různé polohy, nebo to šlo samo na první dobrou? 

Já nejsem žádný zpěvák. Doma jsem si o samotě vše vyzkoušel. Nepřál bych nikomu, aby to slyšel. Udělal jsem si pracovní nástřely a pak jsme je ve studiu víceméně napoprvé nahráli pořádně. Co ze mě vypadlo, je tam. Moc se s tím vymýšlet nedalo, ale myslím si také, že to sedlo a je tam zkrátka něco navíc. Bylo potřeba to trochu ozvláštnit.

A co Vlčák – jeho projev je jiný než v minulosti, srozumitelnější, méně skřehotavý, spíše takový vyprávěcí… Dostal pokyn, že je třeba, aby s hlasem pracoval jinak, nebo je tahle změna z jeho hlavy? 

Na tom jsme se shodli už dlouho před nahráváním. Bylo jasné, že český text a celé to téma potřebuje jiný přístup. To věděl i Vlčák. Měl jsem z toho obavy, ta čeština je ošemetná a mnohem složitější. Navíc ten zvolený jazyk není jednoduchý. Ale opět se jelo podle mých nástřelů a myslím, že Vlčák tomu dodal na uvěřitelnosti a popral se s tím dobře. Všechny vokály se navíc nahrávaly nejdříve i jako předprodukce, aby bylo jasné, co kde potom ještě vylepšit či upravit. Vlčák přišel i se svými nápady a vše do sebe nějak zázračně zapadlo. Jsem tomu rád.

Asi nebudeš zapírat, kde jsi čerpal inspiraci, ostatně řada kapel je uvedená v propagačních materiálech. Asi nejvíce jsou znatelní RUNNING WILD a BATHORY, já bych se ale zeptal na MASTER´S HAMMER, kteří mají na albu „Vracejte konve na místo.“ song „Šumava“. Nevím, jestli se dá v tomto případě mluvit o přímé inspiraci pro vaše album, to asi ne, ale co na skladbu říkáš?

Skladbu samozřejmě znám. Ale rozhodně jsme neměli záměr docílit takového toho alegorického vyznění, které je patrné u MH. Upřímně mě moc nová tvorba MH nebaví. Raději dělám věci vážně. Kapela i tvorba je pro mě vážná věc. Nemám chuť cokoli jakkoli „zesměšňovat“. Našemu albu by tohle rozhodně neslušelo a nebylo tak zamýšleno. Naopak jsme do něj chtěli dostat jistou dávku dramatičnosti a nepříjemného napětí. I to tam myslím je patrné. Je to zkrátka úplně jiný přístup než u MH v jejich zmíněné skladbě, potažmo jejich nové tvorbě obecně. Nic proti, každý ať si tvoří po svém. Tohle ale není naše cesta.

Všechny texty na „Gabretě...“ se věnují staré Šumavě, která měla své kouzlo, ale zároveň spoustu nevýhod. Život byl na horách velmi těžký, dřina v lese nebo při plavení či zpracování dřeva, dlouhé a tvrdé zimy; lidé, kteří v nelehkých podmínkách žili, si zaslouží respekt. Lákalo by tě na Šumavě žít v 19. století, třeba jednu zimu? 

Jednu asi ano. (úsměv) Popravdě mě vlastně dost začíná srát doba, ve které jsme nuceni žít my. Začínám toho mít skutečně po krk. Takže nebylo by od věci, zkusit zas trochu jiné těžkosti a svinstva, která se i tehdy nepochybně děla.

Dá se „Gabreta Aeterna“ brát jako tvůj hold těm, kteří na Šumavě prožili celý život a často se nedostali dál než do Kašperských Hor? Myslíš, že dnešním lidem chybí (kromě řady dalších věcí) trocha skromnosti – většina se pořád za něčím žene, pořád něco potřebují… před sto lety potřebovali jídlo, teplo, bydlení.

Tak jistým způsobem to takový hold je, ale kdo já jsem, aby na mém holdu nějak záleželo… Já mám rád tu poetiku a romantiku starého venkova. Rád se zastavím u opuštěné kapličky, rozhlédnu po lukách a polích, projdu v lese či poobdivuji staré stavení. Představím si, co vše se na daném místě mohlo odehrát, odpočinu si. Každá doba má svoje neduhy. Jen jak jsem říkal, přijde mi, že ta dnešní jich má až podezřele moc. Vinu kladu do značné míry přetechnizovanosti a čím dál většímu propojování technologií. Samozřejmě, že je doba uhoněná. Pozitivních zpráv se člověk v podstatě nedočká. Lživé reklamy lákají člověka k dalšímu předstírání. Nic už není opravdové. Teď jsem třeba v nějakém marketu v místním rozhlase slyšel hlášení, jak dané společnosti záleží na tom, aby lidé měli hezké Vánoce, jak jim záleží na bezpečí a zdraví jak je na prvním místě. To je jen malý výsek hnusu, ve kterém žijeme. Vždyť už tomu nemůže snad ani nikdo věřit. Přesto se to neustále předstírá. Už je mi z toho fakt na blití. Před dvaceti lety jsem se tak necítil. Neodvažuji se domýšlet, kam tohle všechno spěje.

Byla čeština v textech jasná volba? Já ji kvituji, určitě si dokáži album užít mnohem víc, když perfektně rozumím, o čem se zpívá… Co vydavatel – CD vyšlo u německého labelu Folter Rcs., neměl Joerg s češtinou problém?

Tak ty řeči se snad už dnes v metalu až tolik neřeší. Ani nás nenapadlo se tím zabývat. Album s takovým konceptem a pojetím by nemohlo být jiným jazykem než českým či německým. Oba na tom albu jsou. Z logiky našeho původu čeština více, ačkoli by tomu možná mělo být spíše naopak, pokud bychom chtěli být opravdu precizní v pojetí tématu.

Když jsi začal psát příběhy, stávalo se ti, že jsi při zpracovávání vybraného tématu narazil na něco zajímavějšího a původní idea skončila stranou a nakonec se na albu neobjevila?

Je to možné. Já jsem si roky vedl poznámky. Psal si různé postřehy, nápady nebo i verše. Nedokážu už nějak zpětně říct, jak to celé vzniklo. Z těch textů mám skutečně dobrý pocit a nějak ani nevěřím, že jsem je skutečně takto napsal. Taky jsem mnohdy témata propojil. Někdy vyšel z jiného autora, jindy z historie, nebo si celý příběh vymyslel s úmyslem zachytit v něm atmosféru určitého aspektu života na Šumavě. Každopádně na album vznikly ještě tři skladby, které mají svůj text, byly nahrány společně s ostatními. Ale museli jsme něco vyřadit. Předpokládám tak vydání doplňujícího EP a tím kapitolu Šumavy uzavřeme.

Je na albu nějaký text, který pro tebe má specifický význam? Případně proč?

Nad tím jsem takhle vůbec nepřemýšlel. Všechny byly důležité. V některých jsou možná takové obecné pravdy, které si lidé moc často neuvědomují. Například to, že na nich samotných vlastně vůbec nezáleží. Dost lidí ale žije v dojmu, že svět se točí kolem nich. Snažím se takovému přístupu vyhnout. Jsou tam zkrátka taková poselství, která si myslím, že jsou důležitá, ale není to vyloženě v jednom textu.
    
Nejednou ses inspiroval u Karla Klostermanna. Jeho knihy jsou zdánlivě romantické, pro dnešní moderní lidi skoro pohádkové, ale mně přijdou (alespoň ty, které jsme četl) jako syrové skoro thrillery – smrt je na denním pořádku, lidé jsou „uvězněni“ na samotách, přírodní pohromy jim komplikují život… Považuješ Klostermanna za nejvýznamnějšího spisovatele staré Šumavy? Kterou knihu bys čtenářům doporučil?

Já osobně jsem si nejvíce užil Skláře. Tam je přesně vidět to, co jsem zmínil v předchozí odpovědi. Platí to i dnes. Nevyzpytatelnost a pomíjivost života je tam skvěle vylíčena. Pokud chce někdo proniknout hlouběji do Šumavy, asi by měl Klostermanna přečíst. Ovšem já nejsem odborník na šumavské tvůrce. Stiftera jsem například nečetl vůbec. Ale to neznamená, že se k tomu jednou nedostanu.

Součástí deluxe boxu „Gabrety...“ je kromě CD a řady drobných dárků i kniha Volání šumavských samot od Michala Tomana. O čem kniha je? Lze ji koupit v běžné obchodní síti, nebo jde o exkluzivní doplněk vašeho alba a k dispozici je pouze oněch 123 kusů?

Je to řekl bych částečně exkluzivní doplněk. Michal samozřejmě bude svou knihu prodávat i sám. Ale nebude to nic běžně dostupného. Spíše pro zájemce. V našem provedení s dalšími relikviemi bude těch 123 kusů. Kolik si Michal pak rozšíří sám, je jeho věc. Jinak kniha je o Šumavě. (úsměv) Ono to zní možná hloupě, ale je tomu tak. Nejedná se o příběhy či příběh. Je to kniha o Šumavě pohledem našeho kamaráda, plzeňského blackmetalového guru Michala Tomana z Třemošné. (úsměv) Myslím, že to ten zážitek ze Šumavy – tedy zážitek z poslechu alba umocní.

Působivý je i obal – myslím teď CD, které mám k dispozici. Krásné dokumentární fotky z časů dávno minulých, které opět ilustrují nelehký život Šumavanů. Z kolika obrázků jste vybírali a jak složité bylo získat autorská práva?

Spoustu těch obrázků člověk zná z návštěv Šumavy. Tu visí jeden na horské chatě, tu je jím vyzdobena nádražní zastávka či recepce hotelu. Většina pochází ze slavného fotoateliéru Seidel, který fotky s laskavým svolením poskytl. A tam těch obrázků jsou tisíce. Jelikož je vše digitalizované, bylo z čeho vybírat. O podstatné části jsem měl ale představu již před tím – ty obrázky jsem znal a titulní obrázek, ač sice poměrně profláklý, byl jasným adeptem na cover už tak před těmi pěti lety. (úsměv) Kupodivu bylo vcelku jednoduché se na užití domluvit. A to i s majitelem obrázků panem Scheuflerem, který poskytl několik fotek ze soukromé sbírky. Díky jim za to. Padla i úvaha nechat obal nakreslit. Jsem rád, že se tak nestalo.

Dovedu si představit, jak se všechny fotky, obrázky a texty vměstnají do obalu gramodesky, ale jak to bude s kazetou? To aby vyšel nějaký extra sešitek… A byla kazeta vaše iniciativa, nebo se ozval vydavatel? Máš ke kazetám v dnešní době nějaký vztah – já už ne, není to pro mě pohodlné médium a současný hype kolem kazet nechápu… 

Kazeta je doplněk pro zájemce. Já na tom nijak neujíždím. Ale kdo bude chtít, tu možnost mít bude. Grafika bude samo sebou přizpůsobena prostoru. A nebude možné vměstnat tam texty. Ty jsou ale k dispozici třeba na našem Bandcampu. S Jirkou jsme se dohodli nějak samovolně. Známe se řadu let. Jinak v tom CD je té grafiky dokonce více, než bude na vinylu. Myslím, že to CD v našem provedení má v tom vydání své podstatné místo. 

K albu jsou zatím venku dva klipy, sestříhané z dokumentárních záběrů z minulosti. Odkud jste pohyblivé obrázky čerpali? A chystáte případně autorský klip – má smysl do něčeho takového investovat peníze, čas, energii?

Máme něco v mysli, ale nevím, zda má skutečně smysl tím ztrácet čas. Pokud by měl ten klip vypadat, jak bych si představoval já, tak bychom se asi nedoplatili. Něco jenom tak aby bylo… nevím, uvidíme. Klipy jsou sestříhané ze starých filmů. Konkrétně ten k „Nikoho pán, nikoho sluha“ je sestříhán ze záběrů ze starého filmu Ze světa lesních samot z roku 1933 tuším. Nemusím asi psát, co bylo předlohou. (úsměv)

V recenzi jsem nezmiňoval zvuk, který podle informací v bookletu vznikal docela zajímavě. Můžeš nahrávání, zejména to na Starém Srní, popsat? Hrálo ono místo nějakou symbolickou roli?

Tak symbolickou roli hrálo už ze své podstaty. Skutečně jsme si řekli, že se pokusíme zachytit na albu Šumavu i tím, že se tam ponoříme do nahrávání. Pronajali jsme chatu. Přestěhovali studio a při praskotu krbu nahrávali. Večer se zašlo do hospody přes zasněženou pláň. Ticho, klid. Před den možná výšlap, když člověk zrovna nenahrával. Zda se to tam otisklo, nevím, ale určitě to byl skvělý způsob odpočinku. Podstatná část alba tedy na Šumavě nahrána byla a asi to tam nějak metafyzivcky přítomno je. Šumava musela cítit, že to je upřímné a ty první ohlasy tomu snad dávají za pravdu.

Koronavirus vám určitě udělal čáru přes podzimní koncertní plány. V minulosti jste toho odehráli hodně nejen doma, ale i za hranicemi – plánujete na příští rok atak pódií doma i ve světě, když to situace dovolí? 

Když to dovolí. Bohužel si ale myslím, že to nedovolí. A je podstatné říci, že za tu situaci mohou konkrétní lidé – i když oni vlastně až tak konkrétní nejsou vzhledem k tomu, že to je v zásadě problém celého „západního“ světa. Nebudu to raději dál komentovat.

A jak vypadá aktuální situace na bubenické sesli? V létě jste se ve Volyni loučili s bubeníkem Sheafraidem – už máte post nastálo obsazený?

Obsazený je. Pomalu se sehráváme. Alespoň nemusíme nikam spěchat. Na to zkoušení nás nikdy moc neužilo, takže nám alespoň v tomto ta situace hraje do karet, když už nic jiného.

Pokud jsem se na něco důležitého zapomněl zeptat a mělo by to zaznít, tak prosím, poslední slova jsou tvá… 

Díky za prostor. Já jsem skutečně potěšen, že se deska líbí. Nevznikala jednoduše. Ale máme z ní opravdu dobrý pocit a myslím, že i takový ten pocit, že jsme udělali něco výjimečného, co tu ještě nebylo. Snad s tím pocitem nebudeme sami. Budeme rádi, když nám to lidé dají vědět. Třeba i jen komentářem. No a samozřejmě budeme rádi, když nás podpoří i koupí. Bylo to náročné a zadarmo takové věci bohužel nejsou. Každopádně nás potěší jakákoli zpětná vazba. Díky a snad se uvidíme v brzkých a lepších časech.

RECENZE

http://www.panychida.com/
Facebook
Bandcamp


Zveřejněno: 13. 12. 2020
Přečteno:
741 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

03. 01. 2021 21:46 napsal/a immortal
Super...
Velkej dík za super rozhovor a to oběma Honzům. Stará Šumava byla naprosto famózní a mystická. Doba po roce 89 jí změnila a mění neustále směrem ke komerčním záležitostem což mou maličkost, která na Šumavě prožila dětství a 22 let života a dnes v podhůří Šumavy chalupaří, dost sejří. Naštěstí jsou tam místa stále neprobádaná a tajemná a cítím to úplně stejně jako Honza Vaněk. Jen ten čas nám nějak moc rychle utíká pod rukama. Album se super a vtáhne tě okamžitě do děje zejména, když v něm poznáváš známá místa.
14. 12. 2020 14:31 napsal/a Bhut
fajn čtení
taky se přidávám ke sdělení sdílení nadšení. Ty fotky ze Sterzmühle jsou dobrou dokumentací a vhodným promo prostředím. Na dřevěnou limitku se rovněž těším.
13. 12. 2020 21:55 napsal/a Šnejdy st.
Šumava
I já přidávám velkou pochvalu za tento rozhovor. K Šumavě mě váže silné pouto, moc rád se po ní toulám na kole, v zimě na běžkách a občas i pěšky. Hltám staré příběhy od pamětníka pana Emila Kintzla, i ke knížkám Karla Klostermanna mám blízko. Dřevěný boxík už na mě čeká na poště a asfaltovou verzi si dodatečně též pořídím.
13. 12. 2020 19:29 napsal/a Kelk
lol
13. 12. 2020 12:36 napsal/a Anahematar
Příjemné počtení
Velmi pěkný rozhovor, který se četl jedním dechem, skvěle formulované otázky a výstižné odpovědi. Příjemné nedělní počtení.