Přetavit city k místům, která v muzikantech zanechala silné dojmy, se v minulosti rozhodla řada kapel. Letos tak učinila PANYCHIDA na albu „Gabreta Aeterna“, na albu, které je zasvěceno staré Šumavě, lidem, kteří v kraji s pohnutou historií žili v souladu s přírodou, bojovali s rozmary počasí i dopady válek, zažívali bídu a tvrdou dřinu, ale také se mohli kochat přírodními krásami.
Toliko entrée do děje alba, na kterém se PANYCHIDA opět posunula, což se svým způsobem dalo čekat. Tahle parta šikovných muzikantů přišla na každém albu s něčím jiným, postupně se od pagan black metalu, který osvěžovala dudami a dalšími lidovými nástroji, posouvala blíž k heavy metalu, na předchozím počinu „Haereticalia - The Night Battles“ koketovala se symfonickými prvky, aby se na novince dostala na pomezí black a heavy metalu, přičemž z druhého ranku čerpá velmi často; a nejen z něj, ono se dá místy mluvit i o zadoomanosti. Posun vůči předchůdci není tak dramatický, ale pokud si někdo poslechne novinku a pak se vrátí k „Paganized“, rozdíl bude výraznější.
Co je ale úplně jinak, je jazyk, kterým jsou skladby nazpívány. Už v minulosti se PANYCHIDA neostýchala pracovat s češtinou, případně staroslověnštinou, většinou jako zpestřením anglicky otextovaných alb či neřadových produktů, ale nyní je naší mateřštinou nazpíváno celé album. Což je z pohledu našince logická volba vzhledem k obsahu textů, a aby i zahraničí pochopilo, co se ve skladbách asi tak odehrává, v bookletu je ke každému textu nejen česká, ale i anglická vysvětlivka.
Další úkrok je patrný ve výrazu zpěváka Vlčáka, jehož někdejší hlavně skřehot nahradila srozumitelná forma projevu na stupnici recitace až řev, s čistými vokály (stejně jako minule) se připojil Honza V. A to nejsou všechny hlasy, které jsou z alba slyšet, něco odrecitovali hosté, hned úvod patří krátkému přednesu veršů Josefa Váchala, po němž se rozjede zdánlivě typická PANYCHIDA – rychlá lehce melodická skladba, která má blízko k černému řemeslu a ve které se povedlo vymyslet pěkné kytarové harmonie, nechalo v pomalejší pasáži vyniknout baskytaru a zpěvákův projev dokáže strhnout pozornost k příběhu, který vypráví o nešťastné cestě dětí ze školy, při které celá skupinka umrzla v nenadálé bílé vichřici (název skladby je inspirován stejnojmennou povídkou Karla Klostermanna).
Začátek „Nikoho pán, nikoho sluha“ je ten nejryzejší heavy metal, jaký si lze představit, kytary kvílí jako v heavymetalové učebnici a sází parádní vyhrávky, idylku „kazí“ polohrubý vokál. Skladba je barevná, rozjuchaná, pozitivní, zároveň jde o oslavu života na Šumavě i jejích přírodních krás, přičemž popis oněch krás je opět takový klostermannovský, stejně jako tragický přesah. Kytaristé se opravdu vyřádili, v závěru pak nechybí ani civilní zpěv, který má uhrančivou sílu.
Text k „Černou nocí míhá se černý stín“ by klidně mohl být o něčem hororovém, ale ony cesty pašeráků občas neměly k „hororům“ daleko, ať šlo v časech bídy o přeshraniční dopravu nedostatkového zboží nebo v letech pozdějších o převádění lidí. V dávných dobách pašerákům dobře posloužily různé pověsti o lesních strašidlech, která naháněla pověrčivým lidem strach a pašerákům tak umožňovala snadnější přechod hranic, byť to rozhodně nebyla žádná selanka a nezřídka pašíři na svoje „řemeslo“ doplatili životem. Po hudební stránce jde o pochodový kousek, který čeří lehce strašidelné úseky, akustické kytary, blackové výjezdy a pestré vokály, opět i čisté, deklamativní.
„V dnešní zbahnělé době… / In der heutigen versumpften Zeit…“ je krátký recitativ o dopadech lidské činnosti na přírodní krásy. Nic veselého, pochopitelně...
„Trampus – o samotě a smrti v odlehlých končinách“ pojednává o osudech Augustina Trampuse, šumavského revírníka, jemuž je u Modravy zasvěcen křížek, který buď nechal postavit sám, nebo jeho potomci na jeho počet na místě, kde náhle zemřel. Pěkný příběh podává PANYCHIDA barvitě, text je opět plný míst k zamyšlení, hudba k němu pak na rozhraní heavy a black metalu, přičemž po předchozí potemnělé písni je melodičtější a epickým refrénem vybavený song ideálním řešením. Refrén, který je zpívaný čistým procítěným hlasem, považuji za jeden z vrcholů nahrávky, velmi silný a do paměti se zarývající moment.
„Válečná běsnění připravující krajinu šumavskou o její syny a uvádějící v svár místní lid“ začíná symfonickým intrem a praskáním ohně, po kterém následuje blackový marš, což k popisu válečných hrůz a ničení dlouholetých sousedských vztahů mezi různými národnostmi pasuje stejně dobře jako následně převládající doomové party. Opět se mezi ponurými a extrémními pasážemi zjevují ty epické, honosné, vzdávající hold všem, kteří v nesmyslných válkách položili své životy.
„Abele“ je rodina, která přišla do Čech z Francie, zakládala zde sklárny a stala se významnou a bohatou. Karel Klostermann v autobiografii uvádí, že jeho matka pocházela právě z tohoto rodu. Jeho věhlas během let rostl, stejně tak bohatství, ale nic netrvá věčně, spory a špatné hospodaření nakonec vedlo ke krachu skláren. Song je to asi nejpřímější ze všech, opět se přelévá heavy a black metal, síla tkví v riffech, ale potěší i detaily, například rozložení nástrojů ve stereu, stejně tak velmi zajímavě zahraná baskytara.
„Bludné ohně na stráních Hirschensteinských“ se všemu okolnímu vymykají. Žádný metal, v hlavní roli dětský pěvecký sbor ANDÍLCI, atmosféru dokreslují různá cingrlátka, houkání sýčka a strašidelné melodie. To, co děti předvedly, je famózní. Text o světýlkách, která se pohybují za oknem a působí v obyvatelích obavy ze zlých duchů, působí při poslechu husí kůži…
„Odkouzlení hvozdu Hercynského“ je další parádní jízda, znovu se posluchač může nechat okouzlovat (nikoliv odkouzlovat, úsměv) heavy melodiemi a sóly, která jsou opravdu parádně rozkvetlá, ale nejen jimi, nechybí další silný refrén, stejně jako trocha ponurosti – písnička nepojednává o ničem veselém, ale o rozčarování nad chováním člověka, který svými zásahy vypudil nejednu lesní bytost.
„Todesmarsch“ asi netřeba překládat a asi netřeba dodávat historické souvislosti. Úvod patří krákání krkavcovitého ptáka, symbolu smrti, ale i štěbetání nějakého ptáčka zpěváčka a docela příjemné melodii, která nabírá sílu a rozjíždí epic doomovou tryznu, následně vedenou v pochodovém rytmu, a aby těch změn nebylo málo, tak se objevuje i avantgardní pasáž připomínající třeba VULTURE INDUSTRIES, po níž je na řadě další „norský“ atak, tenkrát ryze blackový, na nějž navazuje další zohýbaná avantgarda á la 90. léta.
„Totenbretter“ aneb umrlčí prkna, šumavská to specialita, o které se toho už taky napsalo dost a vznikly i nějaké televizní dokumenty. Německý název i úvodní recitace v témže jazyce mají logiku, totenbretter byly hlavně německou záležitostí, byť zhudebněný příběh se mohl odehrát v jakékoliv rodině. Na začátku konstatuje nějaká stařenka dávnou pravdu, že lékařská péče byla na Šumavě v dávných dobách takřka nedostupná – její hlas působí dojemně, stejně jako smutný příběh, o kterém se pěje čistě i ostře a hraje výpravná muzika. Umíráček a šumění větru zakončují nejen skladbu, ale celé album, které je barvitou mozaikou, jejíž detailní průzkum je na několik dlouhých podzimních a zimních večerů. Pro fanoušky výše několikrát omletých žánrů je „Gabreta Aeterna“ jako stvořená, stejně tak pro ty, kteří mají vztah k Šumavě a její historii, rádi čtou a pídí se po souvislostech nebo dávných příbězích.
Výborný dojem z alba podtrhuje obal, v mém případě CD. Předpokládám, že podobná grafika doprovodí vinyl; jak se podaří všechny fotky, kresby a texty vměstnat do obalu kazety, je otázka, protože je toho k vidění a přečtení spousta – šest stran na digipacku, 24 stran bookletu. Prim (kromě textů a výše zmíněných vysvětlivek plus několika sloganů či slov nejen v češtině, ale i němčině a angličtině) hrají fotky, hlavně ze staré Šumavy, které jsou opravdu působivé, je z nich jasně vidět přesně to, co je uvedeno v záhlaví jedné stránky sešitku: Leben – Kampf – Härte – Tod. Ano, to jsou milníky života v časech zdánlivě dávných, ale ono to tak bylo ještě před sto lety. Kromě CD, LP a MC je k dispozici parádní dřevěný box obsahující kromě digipacku knihu o Šumavě, nášivky, samolepky, placku, otvírák na pivo ve tvaru umrlčího prkna, pohlednice a obrázek s motivem Šumavy.
Koukám, že se mi recenze rozsahem poněkud vymkla z kontroly, a to jsem ještě nenapsal všechno, co mě napadalo, když mi album doma hrálo. Je toho na něm k objevování spousta, při asi třicátém poslechu mám nutkavý pocit vyrazit na Kašperk, Kubovu Huť, Boubín, Kvildu, Modravu, Stachy, Vydru… prostě na místa, která mám na Šumavě prochozená a teď si uvědomuju, že jsem na nich delší dobu nebyl. Stejně tak jsem léta neotevřel žádnou Klostermannovu knihu. Napravím oboje.
Seznam skladeb:
- Krajina
- Bílý Samum
- Nikoho pán, nikoho sluha
- Černou nocí míhá se černý stín
- V dnešní zbahnělé době… / In der heutigen versumpften Zeit…
- Trampus – o samotě a smrti v odlehlých končinách
- Válečná běsnění připravující krajinu šumavskou o její syny a uvádějící v svár místní lid
- Abele
- Bludné ohně na stráních Hirschensteinských
- Odkouzlení hvozdu Hercynského
- Todesmarsch
- Totenbretter
Čas: 54:29
Sestava:
- Vlčák – vocal, backing vocal
- Honza V. – guitars, acoustic guitars, clean vocals, backing vocals
- Sinneral – guitars, programming, keyboards
- Talic – bass
- Sheafraidh – drums
Hosté:
- Children´s Choir ANDÍLCI – choir and voices in „Bludné ohně na stráních Hirschensteinských“.
- Miroslav Anton – narration
- Robert Schimansky – narration
http://www.panychida.com/
Facebook
Bandcamp
