Johan:
Dvakrát přeložený koncert CULT OF FIRE & MALOKARPATAN nakonec proběhl v době, která je zase nahnutá – a čert ví, jestli s podobnými akcemi zase nebude utrum. Určitá omezení ale panovala i v sobotu 5. září, třeba týkající se počtu lidí na jedné vnitřní akci nebo povinnost nosit uvnitř roušky.
Koncert dvou momentálně populárních kapel byl vyprodaný, ale pár dní před akcí se objevila možnost využít ještě balkón, takže se další stovka fanoušků mohla na jediný koncert CULT OF FIRE roku 2020 vypravit – plánované podzimní evropské turné bylo totiž kvůli koronaviru zrušeno. Nebylo tedy divu, že před Akropolí se z hloučků návštěvníků ozývalo více zahraničních jazyků než češtiny. Návštěva byla hojná, ale Akropolis má asi větší kapacitu než 500 + 100 osob, takže uvnitř se nechalo docela dobře existovat, ani v předsálí, ani v sále nebyla mačkanice. Což jsem vítal, sardinkové akce mě nebaví… Tentokrát mě ale bavilo všechno, čímž myslím jak kapely, tak výlet s kamarády, který jsme zahájili v nedaleké restauraci u dobré asi večeře o páté.
O 19. hodině jsme pak zaujali strategické místo na schodech v zadní části přízemí, odkud jsme měli parádní výhled na pódium, které zdobila velká plachta MALOKARPATAN a za ní částečně vykukující obří plachta CULT OF FIRE. Slovenští heavy/black/speedmetalisté odehráli lepší koncert než loni v prosinci v Písku, celý set měl spád a jediné, co mě opět nepřesvědčilo, byl zahuhlaný vokál, alespoň v místě, kde jsme stáli. Jinak byl zvuk parádní, krásně vynikaly všechny melodie i sóla, dobře zněly i nástroje/zvuky pouštěné ze záznamu – padesát minut uteklo a pozornost neupadala, stejně jako nemizel úsměv ze tváře nad všemi klišé, kterých je muzika MALOKARPATAN plná. Ale živě je to zábava…
Totéž, myšleny dvě věty zakončující předchozí odstavec, se dá uvést k vystoupení CULT OF FIRE. Ty postihla korona těsně před koncertem tím, že kytarista Opat byl odeslán do karantény, a tak si kapela na pódiu musela vystačit s jednou kytarou, druhou pak pouštěla ze záznamu, stejně jako spoustu dalších nástrojů a zvuků. Ale opět se dařilo namíchat kvalitní sound. Ten ale byl jen jedním dílkem triumvirátu, který u CULT OF FIRE tvoří hudba, zvuk a vizuál. S novým dvojalbem „Moksha“ / „Nirvana“ se změnila výzdoba pódia i kostýmy, na stage se objevily velké sochy kober se sedátky, na jednom se usadil kytarista, na druhém nějaký dobrovolník bez nástroje, aby to nebylo na pohled divné. Zpěvák se postavil před zkřížené kosy a mohla začít jízda, která musela dát muzikantům pořádně zabrat. Všichni byli oblečeni v kostýmech a maskách, takže ve vydýchaném prostoru jim brzy musel docházet dech – ale nedošel celých cca 75 minut. Každopádně co se kostýmů a pódia týká, jsou CULT OF FIRE jasnými tuzemskými jedničkami, navíc nápad se sedícími kytaristy se myslím jen tak nevidí (pokud nějaký hráč nemá zlomenou nohu a nehraje na barové sesli…). Ale co by byly platné všechny propriety, masky a hávy, kdyby muzika neměla co nabídnout. CULT OF FIRE ale nabídli hodně. Jejich black metal je chytlavý, melodický a má auru exotiky. A nechybí v něm ani pořádně sypačky. To vše se první zářijovou sobotu sešlo a výsledkem byl koncert, který není možné hodnotit jinak než jako skvělý. Jediná slabší chvilka se z mého pohledu objevila někdy kolem třetího čtvrtého songu, kde kapela zařadila dvě pomalejší písně a koncert trochu ztratil švih, pak se to ale zase vrátilo na vítěznou vlnu. Chválu zaslouží i určitý distanc, který si frontman CULT OF FIRE drží od fanoušků – mezi songy ani slovo, žádná rozmáchlá gesta, sem tam ruce nahoře, sem tam střídmý potlesk coby poděkování za bouřlivý ohlas, toť vše. Po poslední skladbě taky ani slovo, opona se zatáhla a jen cvok se mohl dožadovat přídavku – koncert měl jasný scénář a hotovo. Jsem rád, že jsme virus nevirus vyrazili, potkali pár známých tváří a užili si nejen hudební, ale i divadelní představení.
Coornelus:
Vytisknutý lístek ležící v šuplíku byl už usušenější než houby z loňského podzimu. Půlroční odklad jsme ale přežili ve zdraví, tak už jen zbývá počkat, co s námi udělá sobotní večer. Těch 500 až 600 lidí se ale na můj vkus a na to, že se jednalo o metalisty, chovalo až moc spořádaně. Roušky měli naražené natolik poctivě, že se jen lze dohadovat, jestli se báli vyhazovače u vchodu, případně dbali jako poslušní občané vládních nařízení zpěváka ze Superstar, nebo jen drželi basu s muzikanty z CULT OF FIRE.
CULT OF FIRE zaslouží respekt za to, jak se vypracovali a jak na sobě dřou. Hudebně se stále drží black metalu, který balancuje na hraně toho, co si ještě pustím k tělu. Zajít kapela ještě k větší pompéznosti a servírování více vlezlých motivů, už by mě to asi odradilo, ale zatím se ta tenká hrana nepřekračuje, a tak je fajn zajít na koncert, který CULT OF FIRE posunuli dál než jen k běžnému vystoupení. Johan nelže, tohle už bylo do jisté míry místy divadlo. Pravda, statické, ale díky světelným efektům téměř nenudící podívaná na velkolepé kulisy, které si u české a stále UG kapely v historii nevybavuju. Hudební produkce ale oproti výzdobě nekulhala, jinak bychom se tu ani nesešli. Zvukově v podstatě dokonalé vystoupení nabídlo skladby hlavně z poslední dvojdesky, ke které mám pár výhrad, ale živá produkce jim víc než slušela. Všichni tři členové skupiny předvedli obdivuhodný výkon, v těch převlecích bych vydržel asi tak deset minut a potřeboval bych se podrbat minimálně na deseti částech těla, a tak překvapil poměrně dlouhý, téměř osmdesát minut trvající set. Což zvládne s čistým štítem málokterá kapela. Deset minut krátit by nebylo na škodu. Závěrečný verdikt? CULT OF FIRE zvedli opět laťku o level výše a zahráli koncert, na který si vzpomenu i za dvacet let.
Předkapela v podobě MALOKARPATAN ve mně tentokrát zanechala mnohem silnější dojem než loni v Písku. Tam se mi nelíbili vůbec, teď a tady tak napůl. Nejsem cílovka, toho hejvíku a osmdesátek je tam na mě prostě moc, ale dokážu uznat, že to kapela dělá dobře a chápu, co se na ní lidem líbí. V daný moment zahráli MALOKARPATAN velmi dobře a vsadím se, že fanoušek těchto slovenských bohatýrů odcházel z jejich setu plně uspokojen.
Peťan:
Do třetice všeho dobrého. Až na třetí termín konečně klapnul přeložený březnový koncert tuzemského blackmetalového majstrštyku CULT OF FIRE a slovenské hvězdy hudebního podzemí MALOKARPATAN. Téměř vyprodaný Palác Akropolis nabízel ideálně rozvržený program od sedmi do deseti hodin. Povinné roušky na sále většina návštěvníků respektovala a díky ventilaci se dalo k mému překvapení dobře dýchat. Snad jen předsálí bez roušek svádělo k dojmu, že je celý tento pandemický cirkus úplně zbytečný…
MALOKARPATAN začali na čas a od prvního tónu mi bylo jasné, že tohle bude nejlepší set, který jsem od nich zatím viděl. Výborný zvuk dával vyniknout i jindy zastřeným pasážím a nesrozumitelnému vokálu. Tentokrát jsem Vladovi dobře rozuměl a byla radost celý tenhle black/heavy ansámbl poslouchat. Přehlídka chytlavých melodií, heavymetalových kytarových riffů, atmosférických pasáží, slovenského folklóru a dřevního black metalu prostě funguje výborně. Atmosféru pomohly vytvořit i nasamplovaná intra a aranže. Během setu jsem si vzpomněl na mé první setkání s MALOKARPATAN na festivalu Stormcrusher v Německu. Tehdy to byl silný zážitek a od té doby sleduji každý jejich krok. Uteklo pár let a MALOKARPATAN jsou vyzrálou, velkou kapelou, která ušla obrovský kus cesty a dělá starý metal po svém. A to se v dnešních dnech plných průměrů cení dvojnásob. Zazněly starší songy v kombinaci s novinkami z majestátní desky „Krupinské ohne“. Překvapilo mě zařazení titulního songu s playbackovým Palo Drapákem na refrénech. Očekával jsem, že kluci tuto skladbu kvůli čistému zpěvu hrát nebudou, ale přišli se šalamounským řešením. Excelentní koncert! MALOKARPATAN rulez!
CULT OF FIRE na sebe nechali trochu déle čekat, ale jejich monstrózní nástup a jedinečná aura si každého rychle omotaly kolem prstu. Ačkoliv kapela představila poprvé naživo nový materiál z letošních desek „Moksha“ / „Nirvana“, je vlastně skoro jedno, jaké songy na koncertě zazní. Dobře, jedna kompozice předčí všechny ostatní – „Khanda Manda Yoga“. Tohle je zkrátka a dobře pokaždé vrchol. Předvídatelné melodie, uhrančivý vokál a atmosferický black metal. To vše zaobalené do perfektního zvuku, kde si člověk mohl vychutnat každý riff i úder do bicí soupravy. Čertužel, chyběla druhá kytara, jelikož live member Opat skončil v karanténě. CULT OF FIRE to naštěstí nezabalili a kytara puštěná ze záznamu spolehlivě dokreslovala tenhle kolosální koncert. Zbrusu nová byla i speciální stage, které vévodily dvě velké kobry se sedícími kytaristy. V tomto případě Vlad a „herec“ zaskakující absentujícího Opata. Docela by mě zajímalo, jak po sedmdesátiminutovém koncertu odehraném v tureckém sedu Vlad chodil, haha! CULT OF FIRE znovu potvrdili, že mají své show promakané do detailů, a i když hudebně dnes už jen málokoho překvapí, pokaždé se jedná o nevšední hudební i vizuální zážitek. Výborné!
