Vznik francouzských MONOLITHE se datuje k roku 2001, aby dva roky nato vydali své první dlouhohrající album s jednoduchým názvem „Monolithe I“. Zde si pařížští nastavili parametry, kterých se dlouhou dobu svého působení drželi.
Parta okolo vizionáře Sylvána Bégota se totiž rozhodla hrát plíživý funeral doom plný vesmírných cest a vizí. A aby toho pro posluchače nebylo málo těžce stravitelného, tak již na „Monolithe I“ francouzští disponují pouze jednou, padesátiminutovou skladbou. Tento formát stopáže jsem za svou posluchačskou „kariéru“ mnohokrát nezaznamenal. Nicméně u MONOLITHE přináší své ovoce. A i když se jedná o funeral doom, tak díky jisté vesmírné vznešenosti hudba posluchače nezadupe do země, ale osvítí.
V nastoleném trendu MONOLITHE pokračují i na dalším albu, ale poté přichází velice dlouhá, sedm let trvající pauza. Mnozí kapelu ukládali k ledu, ale problém byl pouze s tehdejším labelem Candelight Records. Neshody pokračovaly až do té doby, než další dvě EP „Interlude Premier“ a „Interlude Second“ vydali pánové na vlastní pěst. Sám frontman kapely ale tvrdí, že celá situace byla nešťastná a tato dvě EP nepovažuje za zdařilá, jak uvedl pro web Doom - metal.com: „Nebyl jsem vůbec spokojen se zvukem a dodnes nejsem, protože to nikdy nebylo pořádně zmixováno, ale přinejmenším to byl způsob, jak znovu nastartovat kapelu“.
Nicméně v roce 2012 se MONOLITHE upsali kultovnímu labelu Debemur Morti Productions a kapela vydala třetí díl vesmírné ságy s překvapivým názvem „Monolithe III“, aby rok na to vydali, dle mého, zatím nejkvalitnější album jejich tvorby – „Monolithe IV". Do této doby francouzští nadále oplývali pouze jednou skladbou na každém albu a majestátně hraném funeral doomu, plného v pravdě nezemských melodií a vkusně přidaných kláves k dotvoření kýžené atmosféry.
Na po sobě jdoucích počinech „Epsilon Auriage“ a „Zeta Reticuli“ z let 2015, 2016 ale MONOLITHE z tradice ustoupili a rozdělili stopáž na tři songy o patnácti minutách. To ale nebyly všechny změny. Pařížští i poněkud zpřístupnili hudební výrazivo. Stále se jednalo o monolitické tryzny, ale už jednoznačně snazší k uchopení. Objevily se dokonce i čisté vokály.
Abychom se ale dostali k tomu zásadnímu – po dvou letech MONOLITHE přicházejí se zbrusu novým albem, které pojmenovali „Nebula Septem“. Jedinými zakládajícími členy zůstali Sylvain Begot a Benoit Blint. Do svých řad tito dva pánové přizvali i nového zpěváka Rémiho Brocharda, jenž sice odjel s kapelou některá live shows, ale na novince negrowluje. Zní to podivně, ale o vokály se postaral jistý Sebastien Pierre. Sylvain celou situaci dále vysvětluje: „Hlavním zpěvákem na albu je Sebastien Pierre, který je členem ENSHINE, COLD INSIGHT a FRACTAL GATES. Ale on se k MONOLITHE nepřipojil; on jen hostoval na albu. Důvodem, proč se tak stalo, je to, že jsme si nebyli jistí, kdo bude po Richardově odchodu nový zpěvák. A protože jsme se již rozhodli nahrávat nové album, byla to bezpečná volba spolupracovat se Sebastienem. Remi byl již tehdy potenciálním novým zpěvákem pro MONOLITHE, ale nebyli jsme si jisti, že by to mohl zvládnout, protože už je kytarista / zpěvák v jiné kapele a mysleli jsme si, že by to pro něj bylo příliš velká zátěž mít tuto roli ve dvou projektech. Nakonec jsme se rozhodli pro tuto možnost a dopadlo to skvěle.“
„Nebula Septem“ je složena ze sedmi sedmiminutových skladeb a celek otevírá skladba „Anechoic Aberration“. Kousek otevírá mohutná vyhrávka, které začnou sekundovat klávesy a bicí. Jedno je z již prvních tónů zřejmé – MONOLITHE se opět daří budovat nezemskou atmosféru. Nutno dodat, že zrovna klávesy na tom mají lví podíl. Skladba se neplazí, jedná se o hlubinný pochod ve středním tempu. Pierre přechází z hlubokého growlu do vyšších poloh. Ano, je to tam. MONOLITHE kážou, jak se dělá atmosferický death/doom. Skladba „Burst in the Event Horizon“ pojednává o vesmírné lodi, zachycené v gravitaci černé díry, blížící se k horizontu událostí. Do bodu, kde není cesty zpět. Naléhavé kytary přesně takový příběh vypráví. Stav naprosté bezmoci, který ale jaksi uspokojuje. Magie s meditací.
Další skladbou, kterou je povinností zmínit, jest čtvrtá „Delta Scuti“, a to z toho důvodu, že zde se za mikrofonem objevuje již výše zmíněný Rémi Brochard. Rémi byl sice zaměstnaný jinými projekty, ale na této písní spolupracoval a neodpustil by si, kdyby zde jeho vokál nezazněl. Osobní záležitost. V první části skladby se dostáváme i k osvěžení v podobě samplů a gradace. Skrze elektro nuance se dostáváme k rychlému tempu – kdysi pro MONOLITHE nemyslitelné.
K elektronickým vsuvkám se ještě více dostáváme ve skladbě „Engineering the Rip“. Není to náhoda, píseň se opírá o knihy a témata spjatá se spisovatelem Alastarem Reynoldsem. V kostce se jedná o příběh mimozemské rasy, jež je prakticky sebevražedná a její jedinou touhou je zdokonalit své technologie natolik, aby mohla nechat zaniknout celý vesmír. Skladba jako většina ostatních nabízí i nápaditá sóla, jež jsou středobodem kompozic.
Nebudu zde popisovat každý song zvlášť. MONOLITHE dokazují, že jsou vesmírnou meditací a jednou z nejinspirativnějších kapel na poli doom metalu. Měl bych pro pana Muska jistý námět, co by mohlo znít při příštím startu Falconu Heavy...
Seznam skladeb:
- Anechoic Aberration
- Burst in the Event Horizon
- Coil Shaped Volutions
- Delta Scuti
- Engineering the Rip
- Fathom the Deep
- Gravity Flood
Čas: 49:00
Sestava:
- Benoit Blin - kytara
- Sylvain Bégot - kytara, klávesy
- Olivier Devifes - basa
- Thibault Faucher - bicí
- Rémi Brochard - vokál, kytara (vokál pouze na „Delta Scuti“)
- Matthieu Marchand - klávesy
- Sebastien Pierre(host) - vokál (vše, kromě „Delta Scuti“)
https://monolithe.bandcamp.com/
http://www.lesacteursdelombre.net/productions/
